Města a obce online - Býkovice

Jak jsou Býkovice staré? Ačkoli je první písemná zpráva o naší obci doložena k roku 1264, neznamená to, že by tohoto roku skutečně vznikly. Tehdy je totiž od biskupa Bruna dostal lénem Konrád z Hucsarie, šlechtic pocházející pravděpodobně ze severozápadního Německa. Název obce je však ryze český. Jeho základem je zřejmě osobní jméno Býk;je tedy tvořen patronymickou příponou a označoval ves lidí Býkových. Znamená to tedy, že řečený Konrád nebyl jejím zakladatelem, obec sama byla starší a její vlastnictví na něj z rukou biskupových pouze přešlo.

Ve 13.století, za vlády Přemysla Otakara II. (1253 – 1278), byla vesnice jakožto biskupské léno součástí správního obvodu blanenského a stala se jednou z nejvýznamnějších osad v oblasti, v níž právě vrcholila kolonizace. Zatímco první historicky známý biskupský man v Býkovicích byl cizozemec, mají vladykové z Býkovic doložení ve 14. století jména nepochybně česká. Jmenovitě jsou připomínáni Petr z Býkovic, dále pak Beneš, Vlček, Pešík Býkovec a Mikšík z Býkovic. Od dob Petrových jim patřila celá ves, za doby Pešíka Býkovce dvůr v Žerůtkách. Ve znaku měli dvě proti sobě položené supí hlavy s krkem. Kromě tvrze, která stávala pravděpodobně na místě, kde je dnes prodejna potravin (dům č. 31), vystavěli možná už biskupští manové nebo výše uvedení býkovští vladykové, či jejich nástupci i farní kostel, jehož patronátní právo se připomíná ještě v roce 1549. Pro jeho potřebu i soukromé potěšení feudálních pánů byly na teplých stráních Kopanin a Vinohrádku vysázeny vinné keře . V roce 1413 se ves dostala do držení Vaňka Černohorského z Boskovic, v roce 1437 ji držel spolu s dvorem v Německé Lhotě, osadě zaniklé v blízkosti Býkovic, Beneš Černohorský z Boskovic. Husitské revoluční hnutí zanechalo v našem kraji své stopy. Polní vojska husitů se tu zdržovala v roce 1428 a myšlenky husitských kazatelů nacházely živnou půdu. Na konci 15. století a ve století 16. drželi černohorské panství stoupenci reformačního hnutí. Po smrti Jana Černohorského z Boskovic přechází panství s rukou jeho dcery Anny Marie na Karla Lichtenštejna, který v roce 1599 přestupuje ke katolicismu a v souvislosti se zostřováním nábožensko – politické krize po roce 1610 zahajuje na svém panství rekatolizaci.

Nejhorší situace nastala za poslední fáze třicetileté války. V roce 1642 pobývali v našem kraji Švédové a zdrželi se tu pět týdnů. Ještě hůře se zuboženému lidu vedlo v roce 1645, kdy Švédové obléhali Brno. Zkázu vydrancovaného kraje dovršil hlad a mor. Mnoho usedlostí zůstalo po válce pustých. Úbytek pracovních sil pociťovali i feudálové. Snaží se ho kompenzovat jednoznačně na účet poddaného lidu. Zvůle feudálů se násobí, stupňují se robotní a jiné povinnosti a druhé nevolnictví vrcholí. Zároveň však roste i nespokojenost poddaných, kteří se v mnoha krajích bouří. V 80. letech 17. století vzrůstá vření i v našem kraji, vrchnosti se však podařilo zažehnat rebelii úmluvou, k níž mezi pány a poddanými došlo v roce 1688 na Kunštátě. Byla to však úmluva podobná smlouvě vlka s beránkem. Býkovice patřily k panství černohorskému až do roku 1849. Tři dny v týdnu robotovali sedláci, a to se dvěma koňmi, ostatní zemědělci tři dny „pěšky“. Další metlou byly platy a dávky: císařské daně, různé vrchnostenské platy v penězích, naturáliích, dále pak desátky pro faráře, dávky pro učitele, kostelníka, obecního pastýře a podobně. Svědectví o svízelném postavení vesnického lidu v době druhého nevolnictví podávají purkrechtní knihy obce Býkovic, z nichž se dovídáme o útěcích poddaných, o dosazování nových hospodářů na opuštěné grunty, respektive o jejich výměně na základě rozhodnutí vrchnosti. Přesnější obraz o pohybu obyvatel si můžeme vytvořit od roku 1771, kdy se u nás stala skutečností jedna z tereziánských reforem – číslování domů. Zásadní obrat v životě kraje znamenalo zrušení poddanství a roboty. Po zrušení vrchnostenského úřadu v Černé Hoře byly Býkovice přiděleny k nově zřízenému hejtmanství v Boskovicích. V roce 1854 byl zřízen okresní soud v Blansku a tam byli býkovští občané příslušni do roku 1882, kdy se volbou přihlásili k soudnímu okresu kunštátskému.

Brzy po válce prusko – rakouské v roce 1866, jejíž výsledek byl pro veřejnost, naivně hodnotící vojenskou situaci, překvapením, a během níž byl ve vesnici ubytován oddíl pruského vojska, dochází k události nesmírného významu: v Býkovicích byla otevřena jednotřídní obecná škola. Předtím býkovské děti navštěvovaly školu v Dlouhé Lhotě, která byla zřízena v roce 1789. Prvním učitelem v Býkovicích se stal Jan Východský, původem z Kunštátu (1868 – 1873). Na škole pak působila celá řada učitelů, z nichž mnozí se nesmazatelně zapsali do historie obce. Až do nynějška to byli: Jan Holas, původem z Rozsičky (1873 – 1874), Albert Reiching, Černá Hora (1875 – 1877), František Kalda, Lysice (1877 – 1878), František Smekal, Velké Opatovice (1878 – 1902), Alois Rybička, Lysice (1902), Jan Rýdl, Okrouhlá (1903 – 1912), František Macek, Doubravice nad Svitavou (1912 – 1936), Antonie Pospíšilová, Žerůtky (1936), Josef Ondřík, Lysice (1936 – 1938), Bohumil Ondra, Býkovice (1938 – 1969), Jaroslav Mihola, Drnovice (1969 - ). Kromě nich působilo na škole též několik praktikantů – Věra Macková, Emilie Velenová, Josef Peša, Marie Tuscherová. V posledních letech 19. století a na začátku století 20. (1883 – 1908) byla přes Býkovice budována silnice ze Žerůtek do Dlouhé Lhoty, jejíž postavení bylo z hlediska života obce bezpochyby velmi důležité, i když ji dnes považujeme za samozřejmost. Tragické události první světové války byly v Býkovicích předznamenány požárem, jemuž dne 4. června 1914 padly za oběť domy číslo 15, 14, 11 a 10. Všeobecná mobilizace, která následovala o necelé dva měsíce později, působila neobyčejně drtivě. Mírumilovným občanům, kteří odcházeli do války, se rozhodně nechtělo umírat za Rakousko – Uhersko. Na válečných polích nebo následkem válečných útrap padlo a zemřelo 15 občanů: Vojtěch Drábek, Metoděj Holas, Josef Hrnčíř, Antonín Jašek, Josef Klíč, Jan Kotas, František Loukota, Josef Loukota, Dominik Matal, František Matal, Josef Matal, Alois Musil, Antonín Ondra, Josef Tatera, Karel Včelař. K nim musíme připočítat ještě bratry Petra a Antonína Hemzaly, kteří na protest proti válečnému běsnění volili dobrovolnou smrt. Z patnácti přímých obětech války bylo 11 ženatých a zůstalo po nich 26 osiřelých dětí. Od roku 1914 bylo na frontu povoláno 76 mužů, 18,4% padlých je velmi zarmucující procento, zvláště když jejich smrt v nenáviděné rakouské uniformě neměla smysl oběti za vlast a byla zbytečná. V posledních letech války upoutaly pozornost občanů události v Rusku, a to bez ohledu na to, že jeich světodějný význam ještě nemohli ani pochopit a ocenit. V době československé samostatnosti, v letech mezi dvěma světovými válkami, byly provedeny rozsáhlé úpravy návsi, rozsáhlé meliorace, zavedena elektřina a v roce 1938 otevřena nová škola. V roce 1925 byl na žádost obecního zastupitelstva změněn název obce Bejkovice na dnešní Býkovice. V roce 1932 byla vybudována až na hranice katastru obce silnice do Černé Hory. Za zmínku stojí dvě živelné pohromy: povodeň (12. července 1922) a katastrofální krupobití (25. července 1929), které zničilo úrodu, na domech rozbilo krytinu a vytlouklo okna.

V roce 1941 byly zastaveny práce na nedokončené dálnici, která měla probíhat katastrem obce. Trvaly necelé dva roky – od listopadu 1939. Dokončena naopak byla. a to až v roce 1939, dostavba silnice do Černé Hory. Po atantátu na R. Heydricha 27. května 1942 bylo vyhlášeno stanné právo, nebezpečí hrozilo každému, kdo nebyl policejně přihlášen. Německé vojsko a oddíly SS prováděly razie. Do Býkovic přišla německá jednotka dne 8. června 1942 podél potoka z Horního Žlebu. Hlídky s kulomety uzavřely východy z obce, prohlídka však byla negativní a nikdo nebyl zatčen. V těch dnech hrozila každému zatčenému bezprostředně smrt. Dostat se do koncentračního tábora nebylo ovšem o mnoho lepším údělem. Dva z občanů Býkovic však tomuto údělu neunikli. Dne 24. června 1943 byl zatčen Josef Sedláček a o den později jeho bratr Antonín. Důvodem k zatčení bylo to, že jeich bratr Alois byl příslušníkem československých jednotek v zahraničí. Vězněni byli v Brně v Kounicových kolejích a v koncentračním táboře Pod kaštany, ve Svatobořicích, Lutíně a v Mezihoří u Tišnova. Oba se naštěstí vrátili ještě před osvobozením domů. Vedle Aloise Sedláčka, který padl jako velitel bombardovacího letadla v Anglii, kam přišel po dobrodružné cestě Maďarskem, Jugoslávií, Tureckem, zeměmi Středního východu a kolem Afriky. Jeho letadlo odstartovalo dne 27. října 1941 a z letu se vinou velmi špatného počasí již nevrátilo. Po osvobození byl posmrtně vyznamenán a povýšen do hodnosti štábního kapitána im memoriam. Dalším účastníkem zahraničního odboje se stal Antonín Francírek, který se s československou panceřovou brigádou zúčastnil na přelomu roku 1944/1945 kampaně u francouzského přístavu Dunquerque a byl vyznamenán za záchranu života svého kamaráda. To vše vešlo pochopitelně ve známost až po osvobození. Mezitím se stala bitva u Kurska (5. července 1943), vyloděním západních spojenců ve Francii (6. červen 1944) a zejména události na východní frontě v roce 1944 jasně hovořícím příslibem do budoucna. Podobně jako v jiných místech naší vlasti sledovali i místní občané zahraniční vysílání z Londýna a Moskvy. V posledních letech války se mnozí z nich scházeli ve škole u krátkovlnného přijímače, který v době, kdy úřady daly odstranit z radiopřijímačů krátké vlny, opatřil Karel Uhlíř. Zprávy o úspěších spojenců pak rozšiřovali a posilovali tak důvěru v blížící se vítězství. V roce 1944 se někteří naši občané, nasazení v Kuřimi na práce, stali přímými svědky bombardování. Svaz amerických letadel přelétl 25. srpna na Býkovicemi, v prostoru nad Chlumy změnil kurs a brzy bylo podle dobře slyšitelných detonací a hustého dýmu, viditelného z Vinohrádku, zřejmé, že cílem leteckého útoku jsou blízká místa. Kromě Kuřimi bylo toho dne bombardováno Brno. Dobře slyšitelné byly i detonace způsobené americkými pumami za mlhavého dopoledne 20. listopadu 1944 při druhém náletu na Brno. Stále více se šířily zprávy o pobytu partyzánů v našem kraji. 5. ledna k 17. hodině odpolední projelo obcí nákladní auto, obsazené přibližně deseti muži. Jejich cílem byly Lysice a odzbrojení tamní četnické stanice. V dalších týdnech, zejména pak od února, se staly běžnými návštěvy partyzánů v jednotlivých rodinách. Nejznámější akcí této partyzánské skupiny se stalo vyhození železniční trati u Klemova do vzduchu. Akce se z místních občanů zúčastnil Josef Uhlíř, který byl s partyzány v dlouhodobém styku, a to i poté, co se přesunuli do Dlouhé Lhoty. Události roku 1945 měly pak rychlý spád. V únoru přišla do vesnice skupina válečných zajatců s německými strážnými a veliteli a prováděla v okolí obce opevňovací práce – zátarasy na silnici a kulometná hnízda. Občané si naopak začínali budovat v lesích kryty pro svoje rodiny z obavy před blížící se frontou. Vesnicí procházely četné německé transporty a na konci dubna se v obci usadil natrvalo německý oddíl – vozatajci a později oddíl pancéřů. Ve škole byl zřízen lazaret. V noci z 26. na 27. dubna se stal objektem leteckého útoku německý transport procházející obcí. Dvě shozené pumy spadly mimo vesnici, jedna z nich, která nevybuchla, byla zneškodněna příštího dne. Hroznou tvář války poznali občané dne 29. dubna. Ačkoli bylo již každému zřejmé, že konec války je na dosah ruky, byli onoho slunečného nedělního odpoledne na okraji Dubí zastřeleni čtyři němečtí vojáci, zběhové. Na počátku května kolovaly zprávy o smrti Hitlerově, které občanům brzy potvrdili i někteří němečtí vojáci. Zprávy o povstání v Praze došly až 6. května, neboť v Býkovicích již řadu dní nešel elektrický proud a pro informace chodili občané zejména do Bořitova a Černé Hory. 7. května se hovořilo o brzkém podepsání kapitulace. Následujícího dne byl vytvořen revoluční národní výbor. Pověření k jeho sestavení měl Karel Uhlíř. Ustavující schůze se konaůa ve škole a členy se stali tito občané: Josef Sedláček, Karel Uhlíř, Robert Ondra, František Hrnčíř, František Kotas, Jaroslav Parobek, Vladimír Ondra, Josef Trubák, František Kalvoda, Bohumil Ondra, Jan Jeneš, František Němeček, Vlastimil Jakubec a Bohuslav Spíchal. Předsedou se stal Josef Sedláček. Výbor byl stále ještě poloilegální, neboť němečtí vojáci se teprve chystali k odchodu. Vojenské oddíly procházely a projížděly obcí i dopoledne 9. května a vojáci nevraživě sledovali československé prapory, jimiž již bylo vyzdobeno mnoho domů. Za obcí směrem k Dlouhé Lhotě i v přilehlých lesích se ozývaly výbuchy a hořela vojenská technika – poražená armáda ničila, co se dalo. Hned v první den svobody byla ustavena ozbrojená stráž občanů, která měla chránit vesnici před nežádoucími návštěvami německých vojáků, ukrytých jednotlivě i po skupinách v lesích. V následujících dnech bylo skutečně pochytáno více než deset zběhů, z nichž mnozí měli zbraně. Znamením, že se orgány osvobozeného státu ujímají funkce, byly první přípisy Okresního národního výboru v Boskovicích, které došly 11. května. O dva dny později přišly prvé výtisky novin z Brna. 21. května se v hostinci u Čuprů konala schůze občanů, na níž byl volen místní národní výbor. Předsedou Místního národního výboru v Býkovicích se stal Josef Kamba, místopředsedou Karel Lorenc, pokladníkem Antonín Tatera, členy pak Jindřich Badal, Richard Sedláček, Ladislav Ondra, Antonín Loukota, Antonín Janeček, Josef Holas, Cyril Lorenc, Alois Macháček, Antonín Kotas, náhradníky Bedřich Výšek a František Šafránek. 5. září byl na základě parity politických stran ustaven nový národní výbor, jehož předsedou se opět stal Josef Kamba, jako zástupce sociálně demokratické stany. Všechny politické strany v něm měly tři zástupce. Členy MNV za komunistickou stranu Československa se stali František Jakubec mladší (č.6), Stanislav Jakubec (č. 14) a Karel Uhlíř. Radost prvých svobodných týdnů zkalilo oznámení o smrti Josefa Mihuly, který se jako člen finanční stráže stal na jižní Moravě při výbuchu miny poslední obětí války z řad býkovských občanů. Na sklonku roku odešli z obce budovat české pohraničí tři občané i s rodinami.

Významného úspěchu v roce 1947 dosáhla místní obecní knihovna, která získala 2. cenu v celostátní soutěži „Hledáme nejlepší knihovnu“. Dalším úspěchem (24. října) se stalo dokončení stavby telefonního vedení do Černé Hory, jež byla zahájena 7. října.

Na konci roku 1948 byly zahájeny práce na jedné z nejvýznamnějších akcí v historii obce, na stavbě vodovodu. Zápas s nedostatkem vody začal už za první světové války, za předmnichovské republiky bylo zřízeno vodní družstvo a byl postaven nouzový vodovod. V dalších letech pak probíhala jednání se zástupci okolních obcí o zřízení takzvaného skupinového vodovodu. Za druhé světové války byla tato otázka řešena znovu. Jako prameniště bylo vybráno „Boří“ v katastru Dlouhé Lhoty, avšak teprve po válce mohlo být přikročeno k vlastní stavbě, konkrétně k jímání vody. Na začátku června 1958 byl vodovod zaveden již do většiny domácností. Dále to bylo zřízení místního rozhlasu (1956), založení bezprašného asfaltového povrchu na silnici z Lysic do Brťova (1964), z Býkovic do Černé Hory (1965), dokončení kanalizace (1965 – 1970), kovová čekárna na zastávce autobusové linky (1972), vodní nádrž na Horním Žlebě, navazující na výkop koupaliště z roku 1946 (1973), stavba opěrných zdí u silnice a u cesty na Kopec (1973), adaptace budovy MNV (1974), dokončení stavby vodojemu (1975), taneční parket za hospodou ( 1976 ), ocelová lávka přes potok ( 1980 ). I přes tyto významné akce došlo rozhodnutím státních orgánů k tzv. integraci pod obec Lysice, vznikl Občanský výbor s omezenými pravomocemi. Majetek obce byl převeden pod správu MNV Lysice.

Novodobá historie obce : V listopadu 1990 se konaly 1. svobodné komunální volby, bylo zvoleno devět členů a starostou se stal Ing. Libor Hladil. V roce 1994 byla zahájena plynofikace obce. A následovaly další investiční akce, další volby ….