Města a obce online - Štítná nad Vláří-Popov

Pak jsme šli do školy. Viděla jsem babiččin pokojíček, naši jídelnu a zadní pokoj, kde býval ohromný obraz Komenského^. Zašli jsme také na zahradu, poznávali jsme stromy, které jsme s tatínkem sázeli, ale které už pro nás ovoce nenesly.

Stanuli jsme na břehu Járku. Můstek byl pobouraný, jako to moje nitro. Pokropila jsem své děti tou rajskou vodičkou Járku a tázala jsem se jich, jak se jim Štítná^ líbí. Chvíli mlčely a pak mi moje Mařenka odpověděla: „Ale mami, vždy tady nic není.“, a ostatní děti kývaly na souhlas. „Doma je to lepší.“. Inu doma, to je to! Zde byl můj domov, mé zlaté dětství. Ta krása je ve mně. Pochopila jsem je.

Přijeli jsme domů a já začala psát knihu o mamince. Vypsala jsem v ní všechno dobré i zlé, radost i bolest a taky, jak to chodí v životě matčině. Vypsala jsem, jak jsme maminku zlobívaly a co trpkých chvil a rozpaků jsme jí způsobily. A když jsem celou knihu napsala a předčítala, všichni jsme viděli, že se mi to nezdařilo. V knize bylo tolik drobných příhod dětí a jejich darebností, že nebyla to kniha „Maminka“, ale určitě „Gabra a Málinka“. Nebyla jsem ráda. Chtěla jsem knihu napsat mamince k sedmdesátinám a měla oslavit její práci, jakožto práci všech dobrých českých maminek. Mně se to nepovedlo. Snažila jsem se knihu přepracovat, ale nebylo to nic platné. Dcerky, darebné dcerky Gabra a Málinka, už tu byly a nedaly se zahnat. Chtěly do světa, mezi děti, a tak jsem jim dala své požehnání. Co mne hřeje je, že láska k mamince a láska mateřská knihu posvěcuje. Mamince je věnována a udělala jí mnoho radosti.

Válečná léta v Křinci a Málinka lékárnicí

„Mé povolání vyrostlo z lásky k babičce, z lásky k bližnímu, k trpícímu člověku. Provázelo mne snad již od kolébky a dovedlo mne až za lékárenskou táru.“ (Amalie Kutinová, 1943)

Marie Kubátová dále vypravuje: Za války se maminka Málinka vrátila ke svému povolání magistry farmacie a v době, kdy otcovo nakladatelství stagnovalo, byla živitelkou rodiny. Křinec^ je nevelké městečko u Nymburku^. Maminka tam byla mezi venkovskými pacienty šťastná, našla svou druhou Štítnou^. Kovový orel zdobil lékárenské váhy a lékárna se jmenovala „U orla“. Maminka orla odšroubovala a řekla: „Půjdeš na vejminek.“ Před lékárnou stojí lípa, tož za mňa sa lékárňa bude jmenovat „Ve stínu lípy“. Pod lipou sedávali čekající pacienti a z besedování s nimi vznikly mamince dva díly povídek „Naši pacineti“ a „České stařenky“.

Všechny ženy gabromálinkovského rodu byly pohledné. I když srdcem prosté a ke všemu tvorstvu vlídné, milovaly klobouky a uměly je nosit. Paměť mi zapsala takovéto věty. V rodné valaštině: „Hlava sa v klobúku lepší drží hore. Když nemáš na nový klobúk, kup si na ten starý aspoň novú pantlu.“. Když jsem se chystala na rodičovské sdružení do školy zeptat se na své synky, opakovala jsem si radu: „Na rodičovské sdružení nemóžeš přijít jak lajtlena. Mosíš sa nést jak hófrava, nasaď si na ty jobové zvěsti klobúk. Lebo mosíš řéct kantorom, že to chce len tých prvých dvacet roků mateřskú lásku a svatú trpělivost, a potem už bývajú ogaři dobří.“Vybavuje se mi scénka z divadelní agentury, kam jsem šla cosi vyřizovat. Starší paní účetní pamatovala moji maminku: „Vy jste dcera paní spisovatelky Kutinové? Bože, to byla dáma, klobouček jak z Paříže, štucel stříbrná liška.“ Inu, časy se mění a my s nimi. Přišla jsem do té agentury bez klobouka, s nákupní taškou venkovanek v Praze.

Málinčina korespondence

Kdyby se měla dochovat všechna Málinčina korespondence, byla by toho bedna. Převažovaly by dopisy dětských čtenářů a smutných lidí. Za všechny ty dětské duše, které potřebovaly úsměvnou knížkou potěšit, uvedu holčičku, které umřela maminka. Ta dívenka se jmenuje Věruška. Své mamince říkala „muško“, a její dopisy spisovatelce začínaly oslovením „milá muško“. Co chtěla říct své mamince, psala mé mamince Málince. Tak jsem měla na dálku „svou sestřičku“. Podnes, i když už není Málinka ani „muška“, si spolu píšeme, i když se vlastně neznáme osobně. Z Brna do Krkonoš je daleko.

Se slavnými lidmi si Málinka mnoho nepsala: žila občanským životem pro rodinu a pro své pacienty. Dochovalo se mezi památkami několik dopisů spisovatelů, jichž si Málinka vážila. Byl to především Petr Bezruč^. Věnoval mé mamince Stužkonosku modrou a psali si o bylinkách, o českém jazyce, o maminčiných knížkách. Pak jsou to dopisy Jaroslava Křičky^, který skládal na maminčiny texty písničky pro děti. Můj otec na Křičkovy melodie připravil tělocvik pro nejmenší pod názvem „Rytmika maličkých“. Dopis Marie Majerové^ přikládám s rozpaky, maminčiny knížky vítala, a v padesátých letech se k mamince neznala, vzkázala jí po služebné, že „pro paní Kutinovou nemá čas dnes ani jindy“. Ale těch křivd by bylo víc, a radši to vymazat z paměti.

„Když ťa cosi velice hněte, fúkni to do povídky“, radila mi maminka. Ale sama o svých bolestech nenašla kuráž psát. „Světlého je na světě víc“, říkala, a mezi světlé stránky bytí pokládala Štítnou^ a své smutné dětské čtenáře. A opuštěné stařenky v chudobincích. K nim si chodila zavzpomínat a zapsala i písničky jejich mladých let.

Související odkazy