Města a obce online - Horní Poříčí

Obec Horní Poříčí, ležící v blízkosti soutoku zlatonosné Otavy a Březového potoka, vznikla formálně roku 1963 sloučením Horního Poříčí a Dolního Poříčí. Obě tyto starobylé vesnice však existovaly již řadu staletí  předtím.  Byly  založeny pravděpodobně jako osady rýžovníků zlata, které se rýžovalo na řece Otavě. První písemná  zmínka o obou vesnicích v krajiPrácheňském je uvedena  v pozůstatcích  Desek zemských zroku 1315. Obě vesnice však měly odpočátku historicky odlišný vývoj daný tím, že vesnice Horní  Poříčí, zvaná  také Poříčany,  náležela společně s Kozlovem již od 15. století trvale podstrakonické maltézské panství, naproti tomu vesnice Dolní Poříčí, nazývaná tehdy Dolejší Poříčí, náležela ke střelskohoštickému panství a měla sním tak společnou  historii. Toto panství postupem  času měnilo své majitele, až se koncem 18. století stalo součástí císařského a královského hospodářství. Zrušení roboty v roce 1848 přivítali obyvatelé obou vesnic jako úlevu od velkých útrap a jako konec sporů s vrchností, které vedl s císařskou kanceláří rychtář Jakub Kubka z Horního Poříčí. Obě vesnice až do roku 1815 ležely na frekventované obchodní stezce mezi Strakonicemi a Domažlicemi.

Rýžování zlata na Otavě
Povodí Otavy bylo již v nejstarších dobách hustě osídleno. Počátek rýžování zlata na Otavě patří již do 5. století př.n.l., kdy zde rýžovali již Keltové. Ve středověku pak patřily jižní Čechy k největším evropským nalezištím zlata. Je odhadováno, že se na Otavě celkem vyrýžovalo minimálně tisíctun zlata (pro představu, jde o krychli o stranách cca 3,7m). Rýžování zlata se zde udrželo až do období Třicetileté války, t.j. do počátku 17.století. Jako pozůstatek po rýžování, zde zůstalo velké množství dnes již převážně zrušených sejpů (drobných kopcovitých útvarů štěrku nebo písku, vzniklých během rýžování, tvořících charakteristické kopečky které neodpovídají rázu okolí).

V období první světové války, bylo mnoho místních mužů odvedeno na frontu.mÚčastnili se bojů například v Haliči, Karpatech nebo Dolomitech. Mnozí znich se již nevrátili. V upomínku jim stojí památník u kapličky v Horním Poříčí. Po 2. válce byla ještě dlouho  mezi oběma vesnicemi velká  nezastavěná plocha, která se začala plnit stavbou rodinných domů i jiných staveb až posloučení obou vesnic vr. 1963. V roce1973 byla obec přičleněna ke Střelským Hošticím a v důsledku společenských změn se opět osamostatnila vroce1991. Údolí   Otavy, v němž se obec Horní Poříčí nachází, je vyhlášenou rekreační oblastí. Dva jezy, které zde   řeka překonává, jsou oblíbenými místy kenkoupání pro veřejnost  ze širokého okolí. Otava je zde považována za rybářský ráj.Pravěká sídliště, nacházející se v jižních Čechách v době před mnoha tisíci let, ležela také na území katastru obce a v jeho bezprostředním sousedství. Vedle Písecka  patří  právě toto území knejvíce   osídleným místům jižních Čech v období pravěku. Jsou zde dvě lokality, které byly opakovaně osídlovány, což dokládá množství nalezených vykopávek. První lokalita, která má místní název „Na škalách“(podle zdejších skal), byla opakovaně osídlována vmdobě paleolitické, mezolitické amčást nálezů je i zdoby halštatské. Druhá, větší lokalita, se nachází na levém břehu Březového potoka cca 500 m od jeho ústí do řeky Otavy. Tato lokalita byla osídlována od doby mladopaleolitické, přes dobu mezolitickou, neolitickou,halštatskou až po dobu laténskou, tj. až k počátku novověku. Překvapivé je, jak rozvinuté bylo již v těchto dobách obchodování. Dokládá to množství nalezených vykopávek různých nástrojů a předmětů. Jako materiál na  jejich  výrobu  byly používány jihočeské křemence, vulkanity z Křivoklátska, severočeské křemence (Tušimice) a dokonce i bavorské rohovce.

Otava a dávná historie
Otava dala zdejšímu kraji ráz a své  kouzlo. Od Střelských  Hoštic  se  po  pravém  břehu  táhnou někde i příkré  stráně  až  k Dolnímu Poříčí, klenouse jako nebe nad zemí a tvoří překrásnou kulisucelému zdejšímu údolí. Řeka  sloužila  po  staletí jako vodní cesta  pro dopravu šumavského dřeva do Prahy, později do Německa. Voroplavba na řece zanikla počátkem 60.let 20. století.Ještě před 2. světovou válkou byla řeka tak čistá,že byla plná perlorodek a v době tření tudy táhlilososi do Vydry, kteří  dovedli přeskočit jez jako artisté. V Březovém potoce se ještě  vroce 1930 vyskytoval rak říční. Přepravu za řeku obstarávaly odpradávna loďky, později ji povozy přejížděly brodem, ještě dnes jsou patrná jejich místa i zbytky cest k nim vedoucí. Sedláci, kteří měli pole a lesy za řekou.