Města a obce online - Boskovice

VÝZNAMNÍ RODÁCI Z BOSKOVIC

ABSOLON Karel PhDr., nar. 16. června 1877, z. 6. října 1960, Brno. Význačný badatel krasových oblastí Moravského krasu a Jihoslovanského krasu. Dílo: „Moravský kras a jeho podzemní svět".

AUGUSTA Josef RNDr., nar. 17. března 1903, z. 4. května 1968, Praha. Profesor paleontologie na přírodovědecké fakultě UK v Praze, Doktor paleontologických a mineralogických věd. Autor mnoha odborných i popularizačních spisů (Z hlubin pravěku, Zavátý život, Ztracený svět).

BAČOVSKÝ Pavel, nar. 2. dubna 1898, z. 21. ledna 1980, Boskovice. Absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Brně, malíř zejména Českomoravské a Drahanské vysočiny. Bohatá barevnost realistického projevu. Výstavy v Boskovicích (1958, 1963, 1968), v Brně (1960).

BERGER Augustin, nar. 11. srpna 1861, z. 1. července 1945, Praha, pův. jménem Ratzesberger. Sólový tanečník v Praze a cizině. Od 1884 baletní mistr Národního divadla v Praze, 1900-10 ve Varšavě a Londýně, 1923-32 choreograf Metropolitní opery v New Yorku. Tvůrce baletních libret. Autor „Pamětí" (Praha 1912).

BIEBER Josef, nar. 14. prosince 1896 v myslivně na Rovné, z. 21. března 1970, Boskovice. Absolvent Akademie výtvar. umění v Praze (1916-20, prof. V. Nechleba). Od 1951 v důchodu v Boskovicích. Malíř krajin, portrétů, kytic a zátiší. Od staromistrovského pojetí dospěl až k expresivni barevnosti.

BÍLKA Petr, nar. 4. května 1820, z. 11. září 1881, Vídeň. Po studiích v Brně a Vídni vychovatelem, ředitelem a pak majitelem významného výchovného ústavu ve Vídni. Vlastenec, pokrokový pedagog, editor českých knih.

FABIÁNEK František, nar. 14. října 1884, z. 3. prosince 1967, Brno. Po absolvování kamenosochařské školy v Hořicích vystudoval pražskou Akademii (1905-9, prof, Myslbek), pak u A. Rodina v Paříži (1910) a v Itálii. Tvořil trvale v Brně, zejména pomníky (Křížkovský, Kosmák, dr. J, Hlávka aj.),

FIALOVÁ Marie, roz. Nusshaumová, nar. 27. března 1884, z. 20. března 1963, Brno. Od 1910 do 1932 sólistka Národního divadla v Brně, pak soukromá učitelka hudby.

FRIŠ Oldřich, nar. 7. května 1903, z. 15. ledna 1955, Praha. Vynikající indolog, překladatel indických literárních děl, od 1945 docent filoz. fak. KU v Praze, šéfredaktor revue „Archiv orientální" a „Nový orient".

HARNACH Richard MVDr., nar. 30. března 1898, z. 29. října 1981, Brno. Doktor veterinárních věd, prof. mikrobiologie a imunologie na VŠ zem a les. v Brně. Spis „Nakažlivě nemoci hospodářských zvířat" (1954), skripta, učebnice.

CHLUP Jan - nar. 22. listopadu 1889, z. 4. srpna 1968 v Brně. Zakladatel a budovatel 1. moravského ústavu pro tělesně postižené v Brně-Králově Poli.

CHLUP Otokar PhDr., nar. 30. srpna 1875, z. 14. května 1965, Praha. Významný český pedagog, prof. KU, akademik od 1952. Nositel mnoha vyznamenání, Čestný člen řady zahraničních institucí.

KOUDELKA Josef, nar. 10.ledna 1938. Patří k nejvýznamnějším fotografům 20. století. Proslavil se svými fotografiemi invaze vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Je členem proslulé fotografické skupiny Magnum Photos. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří fotografické soubory Cikáni či Exily. V posledních letech se věnuje především fotografování scenérií.

KUBÍN Otakar (COUBINE), nar. 22. října 1883, z. 17. října 1969 Simiane (Francie). Malíř, grafik a sochař světového jména. Studoval na kamenosochařské škole v Hořicích (1898-1900), pak na pražské Akademii (1900-1904), od 1913 ve Francii, 1952—1964 v ČSSR, pak se vrátil do Francie. Zasloužilý umělec 1954. Uznávaný představitel Pařížské školy. Od vlivů Cézanna, van Gogha a Gauguina dospěl k neoklasicismu s typickým „stříbrným" světlem.

MENSDORFF-POUILLY  Hugo, nar. 1929, poslední z francouzského rodu Mensdorff-Pouilly, který se narodil na boskovickém zámku. Během totality byl perzekuován. V roce 1990 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí, do roku 1994 působí na velvyslanectví v Paříži. Od roku 1995 pracuje v hodnosti rady-vyslance na velvyslanectví Suverénního řádu maltézských rytířů v ČR.

NOVENKOVÁ Věra, roz. Davidová, nar. 2. října 1924. Dlouholetá sólistka Čs. stát. souboru písní a tanců, interpretka lidových písní. Nazpívala 2 dlouhohrající desky, host Čs. rozhlasu.

ŘEHOŘEK František, nar. 26. listopadu 1890, z. 21. listopadu 1982, Boskovice. Absolvent pražské Akademie (1907-1912, prof. Bukovac, Roubalík, Schwaiger). Malíř od 1922 trvale tvořící na Kořenci. „Figuralista, akvarelista, realista." Výstavy v Boskovicích.

SLOVÁK Alois, nar. 1. srpna 1859, z. 23. března 1930, Brno. Ředitel biskupského semináře v Brně, buditel českého Brna. Iniciátor „Mohyly míru" na paměť bitvy u Slavkova. Historik.

SPURNÁ Vladimíra, nar. 29. ledna 1953. Sólistka zpěvohry Státního divadla v Brně (od 1977).

STRAŇÁK František, PhDr., nar. 6. prosince 1875, z. 15. února 1957 Praha. Pedolog, fytopatolog, jeskynní botanik. Docent VŠZ v Praze. Zakladatel a organizátor fyto-patologické služby v ČSR.

SVĚRÁK Karel MUDr., nar. 22. října 1889, z. 24. října 1942, Mauthausen. Od 1936 referent min. zdravotnictví pro choroby sociální. Za pomoc pachatelům atentátu na Heydricha s celou rodinou popraven.

ŠPIDLÍK Tomáš Josef SJ, kardinál, nar. 17. prosince 1919, zemřel 16. 4. 2010 v Římě. V rodném městě vystudoval také gymnázium a před válkou začal na brněnské univerzitě studovat latinu a češtinu. Po uzavření českých univerzit vstoupil v roce 1940 do jezuitského řádu. Po první přípravě na Velehradě dostudoval teologii v Maastrichtu v Holandsku, kde byl v roce 1949 vysvěcen na kněze. Rok nato odešel do italské Florencie a roku 1951 se ujal funkce spirituála v české papežské koleji Nepomucenum. Na tomto místě vytrval 37 let (1951–1989). Přitom však dokončil svá studia na papežském Orientálním ústavu doktorátem a specializací ve spiritualitě křesťanského "Východu".
Od roku 1991 žije a pracuje v římském Centru Aletti.
V březnu roku 1995 dával Tomáš Špidlík duchovní cvičení papeži Janu Pavlu II. a vatikánské kurii.
V roce 2002 udělila Česká biskupská konference Tomáši Špidlíkovi Řád sv. Cyrila a Metoděje za jeho celoživotní dílo.
V říjnu 2003, kdy Svatý otec Jan Pavel II. při slavnostní konzistoři jmenoval 31 nových kardinálů, byli mezi nimi za zcela mimořádné zásluhy ve službách církve poctěni kardinálskou hodností také 4 kněží. Jedním z nich byl P. Tomáš Špidlík SJ.
V listopadu 2003 převzal Tomáš Špidlík "Zlatou medaili za zásluhy o kulturu a umění" z rukou italského ministra kultury Giuliana Urbaniho. Itálie tak ocenila přínos našeho předního teologa, znalce východní spirituality a spisovatele.
Čestné doktoráty: Pravoslavná teologická fakulta Univerzity v Cluj, Rumunsko, doktorát na univerzitě v Olomouci a v Praze.

TRAPL Antonín, nar. 8. června 1890, z. 15. dubna 1950, Brno. Kapelník městské hudby, hudební skladatel.

UNGAR Hermann, nar. 20. dubna 1893, z. 28. října 1929, Praha. Německy píšící spisovatel žid. původu, vlivy psychoanalýzy a expresionismu. Romány Třída, Zmrzačení, povídky Hoši a vrahové, Colbertova cesta aj. Dramata Rudý generál, Zahradní besídka.

VOJTĚCH Ludvík, nar. 17. listopadu 1889, z. 1. října 1964 Boskovice. Profesor na gymnáziu v Boskovicích.

VOJTĚCH Ivan PhDr., nar. 27. listopadu 1928. Přednášel estetiku na AMU a JAMU, od 1961 do 1975 na fil. fak. KU v Praze. Od 1967 editor díla A. Schönberga.

SEZNAM ČESTNÝCH OBČANŮ

ČESTNÍ OBČANÉ MĚSTA BOSKOVICE

Olga Oldřichová - in memoriam

Čestné občanství uděleno 13. 9. 2022

Narodila se 1. června 1928 jako Olga Šicnerová v Břeclavi.
Zde začala chodit do obecné školy, ale po obsazení Sudet  v roce 1938 přešla do školy v Uherském Hradišti. Tam slavila svůj první sportovní úspěch, když vyhrála běh přes školní dvůr. To bylo už za Protektorátu v roce 1939. Další studia začínala na německé dívčí škole v Břeclavi, kde se perfektně naučila německy a anglicky. V roce 1943 se Olga znovu stěhovala, tentokrát k příbuzným do Přerova. Zde chodila na střední odbornou školu pro ženská povolání. Po zavření škol v září 1944 se vrátila domů do Břeclavi.
Po válce, když byly školy opět otevřeny, se Olga vrátila do Přerova a v červnu roku 1946 dokončila střední školu.
V Přerově se stala členkou Sportovního klubu Přerov. To byl tehdy významný klub a středisko atletického života v centru Moravy. Olga začala trénovat a jezdit na závody.
Bavil ji ale hlavně běh. Začala vyhrávat závody a stávala se známou závodnicí. Od roku 1947 se už zúčastňovala soutěží v reprezentaci a vyhrávala. Svůj a současně i československý rekord v běhu na 100 metrů postupně zlepšovala – 12,5 pak 12,4 a čas 12,0 to byl kvalifikační výkon pro OH 1948 v Londýně.
Na OH do Londýna odjely čtyři československé atletky: mj. i oštěpařka Dana Ingrová (později Zátopková). Olga na stadionu ve Wembley vyhrála rozběh na 100 metrů časem 12,4 vteřiny, ale v semifinále skončila třetí a už nepostoupila. V celkovém pořadí skončila na 7. místě. Ještě byla vysoká šance v rozběhu na 200 metrů, avšak v cílové rovince, kus před ostatními soupeřkami, upadla.
Smutek z nešťastného pádu v meziběhu vyvážilo přijetí u královské rodiny. Společně s Emilem Zátopkem byli přijati v Buckinghamském paláci, kde si s královnou podali ruce a krátce pohovořili. Pro Olgu to nebyl problém, protože kromě své mateřštiny mluvila ještě velmi dobře německy i anglicky.
V roce 1948 se ještě účastnila sportovní části památného XI. všesokolského sletu v Praze. V roce 1949 byla na mistrovství republiky v Praze, vyhlášena nejlepší atletkou mistrovství.
Po OH se Olga vrátila do Přerova a později do Brna, kde studovala cizí jazyky a doma i v zahraničí a závodila za Sokol Židenice a Zbrojovku Brno. Tehdy se také seznámila se svým budoucím manželem.
V roce 1949 se vdala, skončila se sportem a přestěhovala se do Boskovic.
V roce 1956 paní Olga dostala titul Mistra sportu. Postupně se paní Olze narodili tři synové – 1951 Lubomír, 1953 Stanislav a 1957 Jaroslav, takže na sportování už nezbýval čas. V roce 1960 nastoupila na SPgŠ jako vychovatelka a i když nesportovala, dělala aspoň rozhodčí. Sport ji po letech ale opět přitáhl.
Od roku 1964 se zase začala za TJ Metra Blansko zúčastňovat závodů v běhu, překážkách, skoku do dálky i štafetě, a to bez větších tréninků. Dokonce v roce 1966 si udělala osobní rekord ve skoku do dálky.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se Olga úspěšně zúčastňovala veteraniád. Stala se několikanásobnou evropskou a světovou šampionkou ve svých nejlepších disciplínách sprint na 100 m a skok do dálky. Novináři ji přezdívali Nejrychlejší babička. Československá televize natočila 2 dokumentární filmy o její činnosti ve veteránském hnutí – Nejrychlejší babička a Ve znamení mají nekonečno. Ve svých padesáti letech uměla 100 m uběhnout za 13,5 seknud, tretry pověsila na hřebík až po svých šedesátých narozeninách.
Zastávala také sportovní funkce v ČSTV. V rámci ZRTV (základní a rekreační TV) V Boskovicích více jak 20 let let nacvičovala pódiové skladby, ke kterým hudbu připravoval pan učitel Vladimír Veselý. Účastnila se jako cvičenka i cvičitelka všech spartakiádních cvičení.
Pracovně odešla do důchodu v roce 1974. Následovalo pak 10 roků v Galerii Otakara Kubína, která byla tehdy v Boskovicích instalována v prostorách vedle restaurace na Hradní. Provázení v Galerii paní Olgu velice bavilo, o každém obrazu uměla zajímavě vyprávět. Mohla využít i své jazykové znalosti, protože tam přicházelo hodně cizinců. Velice ráda měla setkání s žáky škol a mladými lidmi, se kterými si ráda vyprávěla o umění. Po zrušení Galerie se paní Olga občas vracela do škol, kde vypomáhala s výukou, V roce 2007 byla přijata do síně slávy sportovců okresu Blansko a v  roce 2009 do síně slávy sportovců města Boskovic a byla patronkou známých Boskovických běhů. Pravidelně se zúčastňovala setkání sportovců v rámci Českého klubu olympioniků.
Při příležitosti životního jubilea /90 let/ byla v roce 2018 oceněna na úrovni okresu zvláštním uznáním předsedy ČUS a při vyhlášení Sportovce JM kraje na brněnském výstavišti byla hejtmanem JM kraje uvedena do síně slávy sportovců kraje. Téhož roku při příležitosti konání XVI. všesokolského sletu byla při  GALA večeru v O2 aréně v Praze uvedena do síně slávy sokolského sportu.
Olga Oldřichová zemřela 21. srpna 2021.

Ing. Čestmír Huňát

Čestné občanství uděleno 13. 9. 2022

Čestmír Huňát se narodil 31.10.1950 v Praze.
Ve třech letech vycestoval s rodiči do Holandska a vrátil se v roce 1957. Toto období bylo pro něj smutné, protože neměl kamarády, vlastně byl ochuzen o to, co zde děti prožívaly. Vždy si užíval prázdniny, které trávil v Deštné u Jindřichova Hradce u babičky a dědečka. Chodil tam do letní školky. Ve svých 7 letech nastoupil do 1. třídy na základní školu na Hanspaulce, kam chodil až do 7. třídy. Další dva roky chodil do školy v Deštné, protože jeho otec s matkou vycestovali do Barmy a v Praze se o něj neměl kdo starat. Po základní škole šel na gymnázium, které se nacházelo na dnešní dnešní Evropské ulici. Roku 1968, když byl přibližně ve čtvrtém ročníku, do Prahy vtrhla vojska Varšavské smlouvy, se kterými se setkal v sadech pod školou na Hanspaulce a s tanky u gymnázia na dnešní Evropské třídě.
V roce 1975 se dostal k lidem od Jazzové sekce pod vedením Karla Srpa. Tato sekce byla legální a registrovaná. Karel Srp své spolupracovníky nabádal, aby byli nepolitičtí a proto jim doporučoval, aby se od Charty 77 drželi dál. V Jazzové sekci pořádali koncerty, vydávali časopis, měli kulturní centrum na Kačerově. Byl to Čestmírův životní koníček, spatřoval v tom smysl, proč v Československu zůstal. Nebyl hudebník, ale vyhovovalo mu organizování hudebních projektů. Jazzová sekce zaštiťovala i jiné druhy ohrožené muziky i projekty jiných – publikace, časopisy, plakáty na koncerty.
Studoval 10 let s přerušením, protože se mu narodily dvě děti - syn Marek a dcera Blanka. Nechtěl na vojnu, to se mu nepovedlo, byl na vojně 5 měsíců. Po studiu na stavební fakultě, obor vodohospodářský, pracoval v Metroprojektu, kde potkal své spolužáky, kteří už byli v Jazzové sekci. K jazzu se dostal přes bigbeat. Zaměstnavatel si jich ale začal všímat, protože se snažili kopírovat různé materiály pro sekci. Přešel do investičního oddělení Správy ubytovacího zařízení obchodu Praha, kde byl až do sametové revoluce.
Jeho činnost v rámci Jazzové sekce byla trnem v oku pro cenzory, začaly prohlídky, sledování, byla vymyšlena ekonomická kauza - nedovolené podnikání. V roce 1986 na začátku školního roku byl zatčen a byla provedena domovní prohlídka. Ve vykonstruovaném soudním procesu mu hrozilo 8-mi leté vězení. Doba se naštěstí změnila (perestrojka v Rusku), byl znát tlak ze zahraničí a vznikla petice spisovatelů a hudebníků za propuštění.
Byl ve vězení půl roku a po návratu mu syn Marek zahrál Anděla od Kryla. Po návratu se vrátil k činnosti pro Jazzovou sekci, snažili se o zaregistrování jako občanské sdružení, pracovali i pod jinými hlavičkami, organizovali koncerty i mimo Prahu, spolupracovali s divadlem Husa na provázku. Byl na něj také vyvíjen nátlak ke spolupráci s StB, kterou nepodepsal. 17.11.1989 se zúčastnil demonstrace na Albertově a pochodu na Národní třídu, kde byl také surově zmlácen. Na pohotovosti na Vítězném náměstí byl ošetřen.
Situace byla v sekci po revolucí poměrně komplikovaná, protože mezi členy byli infiltrováni příslušníci StB, jedním z nich byl bohužel i p. Karel Srp, který rozšířil zprávu, že byl (Huňát) také členem StB. Huňát byl z práce často odvážen k výslechům.
Po sametové revoluci se činnost pro Unijazz (dříve Jazzová sekce) stalo jeho zaměstnáním. Byly to zase jiné úkoly, jiná pravidla a ekonomie, daně, organizovali koncerty. Jednalo se např. o festival pro židovskou čtvrť v Boskovicích, v roce 1990 to byl festival Babí léto a následně Mezi ploty v léčebně v Bohnicích. Vydávají časopis UNI. V roce 1999 získal Unijazz cenu Anděl za podporu alternativní kultury. Láska k hudbě se přenesla i na syna Marka, známého jako Mardoša - zakládající člen skupiny Tatabojs.
V současné době Čestmír Huňát stále pracuje pro Unijazz.
(převzato a zkráceno z: https://www.pribehynasichsousedu.cz/media/Životopis-Čestm%C3%ADra-Huňáta.pdf)

Josef Koudelka

Čestné občanství uděleno 13. 9. 2022

Narodil se roku 1938 v Boskovicích, vyrůstal v nedalekém Valchově.
V mládí začal fotografovat svoji rodinu a okolí bakelitovým fotoaparátem formátu 6×6. V roce 1961 promoval na ČVUT. V letech 1961–1967 pak pracoval jako letecký inženýr a zároveň začal fotografovat divadelní představení na starý aparát Rolleiflex. V této době se seznámil s kunsthistoričkou Annou Fárovou. Také začal pracovat na detailní studii slovenských Romú, kteří se snažili přizpůsobit se životu v Československu a přispíval do časopisu Divadlo jako nezávislý fotograf. Potom co zanechal práce leteckého inženýra, se připojil ke svazu Československých umělců a rozšířil svou studii o rumunské cikány.
V roce 1968 zdokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. S pomocí Anny Fárové tyto snímky propašoval ze země. Ty pak byly distribuovány agenturou Magnum Photos a zveřejněny v mezinárodním tisku pod anonymními iniciálami P. P. (Prague Photographer, pražský fotograf). Staly se ikonou této události a symbolem odporu. Později byl za tyto snímky oceněn Zlatou medailí Roberta Capy.
V roce 1970 získal azyl ve Velké Británii. Začal pak cestovat po Evropě, fotografoval Romy a jejich každodenní život. V roce 1974 se stal členem Magnum Photos. V roce 1975 vydal knihu Cikáni a měl svou první samostatnou výstavu v Muzeu moderního umění v New Yorku pořádanou kurátorem Johnem Szarkowskim.
V roce 1978 vyhrál Nadarovu cenu (za knížku Gitans la fin du voyage, vyd. Delpire) a grant pro výzkum zahraničí.
Roku 1980 se přestěhoval do Paříže. Získal oficiální pozvání od francouzského ministerstva k účasti na projektu Mission photographique de la DATAR – dokumentaci městské a venkovní krajiny ve Francii. Díky této příležitosti Koudelka začal fotografovat na panoramatický formát.
Potom co se roku 1987 stal francouzským občanem, mohl se roku 1990 poprvé po 20 letech exilu vrátit do Česka. Na objednávku ministerstva zemědělství vypracoval studii české krajiny v Podkrušnohoří zdevastované industrializací a přírodními katastrofami s názvem Černý Trojúhelník. Vyvrcholením jeho volné tvorby ze 70. a 80. let byla kniha subjektivně dokumentárních fotografií Exily, v níž Koudelka vyjádřil ve výtvarně působivých záběrech s výraznými vizuálními symboly a metaforami vlastní pocity a prožitky z emigrace. Exily, které vyšly s úvodním textem laureáta Nobelovy ceny za literaturu Czesława Miłosze, patří k nejdůležitějším fotografickým publikacím minulého století a dočkaly se řady vydání.
V roce 1994 byl přizván producentem Ericem Heumannem k natáčení filmu „Le regard d’Ulysse“ režiséra Thea Angelopoulose. Koudelka tak procestoval Řecko, Albánii, Rumunsko a bývalou Jugoslávii. Fiktivní fotografie přitom kombinoval s realitou. V letech 1997 a 1998 se soustředil na krajinu jižního Walesu, což vedlo k vydání knihy Reconnaisance: Wales. V roce 1999 zveřejnil knihu Chaos, pojednání o 10 letech anarchie, kterou lidé vnutili přírodě a sami sobě. Roku 2001 sestavil sérii panoramatických snímků industriální sítě Lhoist, kterou následovně vydal v knize Lime Stone. Roku 2003 byl Josef Koudelka oceněn jako osobnost roku české fotografie. Ve stejném roce představila pražská Národní galerie výstavu Retrospektiva, která byla vystavována i v dalších muzeích ve světě. Jeho poslední (rok 2006) knihou je Koudelka, vydaná roku 2006 Robertem Delpirem.
Jeho neteří je Kamila Berndorffová, současná česká reportážní a dokumentární fotografka.Koudelka věnoval na 2000 fotografií reprezentujících jeho celoživotní dílo několika českým státním kulturním institucím. Zhruba 1800 položek získalo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, a to včetně cyklů Invaze, Začátky, Experimenty, Divadlo, Cikáni, Exily, Panorama, ale i dosud nepublikovaný soubor fotografií plakátů v ulicích Prahy během invaze v srpnu 1968. Další díla pak získá Národní muzeum a Moravská galerie v Brně. Jednání o daru trvalo řadu let a darovací smlouvy byly podepisovány postupně.
V roce 2019 založil nadační fond Josef Koudelka Foundation, jehož účelem je správa, ochrana, propagace a důstojná prezentace díla zakladatele, a to i do budoucna.
(Převzato z wikipedia.cz)

Hugo Mensdorff - Pouilly

Čestné občanství uděleno 10. 12. 2019

Hugo hrabě Mensdorff-Pouilly se narodil 24. 10. 1929 v Boskovicích jako páté dítě rodičům Alfonsu Karlovi hraběti Mensdorff-Pouilly a Marii hraběnce rozené Strachwitzové. Narodil se jako poslední dítě přímo na zámku v Boskovicích, ostatní tři mladší sourozenci se již narodili v porodnici v Brně.
Studoval gymnázium v Boskovicích a v Brně, ale odmaturovat mu komunistický režim neumožnil. Jeho třem bratrům se podařilo emigrovat, ale jemu, sestře a rodičům již ne. Byl nasazený u Pomocných technických praporů, živil se jako řidič sanity, myl auta a pracoval v automobilové dílně.
Zažil slávu i pády spojené s nejednou změnou režimu, hrdým Čechem a Boskovákem zůstal po celý život. I když se přestěhoval a založil rodinu v Praze, za rodiči, kterým bylo po zabrání jejich majetku, dovoleno bydlet a dožít na zámku v Boskovicích, pravidelně dojížděl. Po jejich smrti, kdy musel vyklidit místnosti užívané rodiči, požádal o možnost dočasně vyklizené předměty uskladnit na zámku a tak měl možnost i nadále zámek navštěvovat.
Po listopadu 1989 působil jako vicekonzul čtyři roky v Paříži, poté na pražském velvyslanectví Suverénního řádu maltézských rytířů. Začátkem 90. let spolu se svými sourozenci požádali o navrácení rodového majetku, bývalého Velkostatku Boskovice. Po restituci bydlí střídavě v Praze a v Boskovicích, kde aktivně pracoval v muzejní radě Muzea Boskovicka, kde má spoustu přátel a zúčastňuje se i kulturního života ve městě.
S městem uchovával v polistopadové době až do dnes velice korektní partnerské vztahy, kdy díky jeho postoji a jednání přispěl ke zdárnému řešení majetkoprávních záležitostí města a rodiny Mensdorff-Pouilly v období vypořádávání restitučních nároků rodiny po listopadu 1989.
Hugo Mensdorff-Pouilly zemřel 21. 11. 2023.

Eva Morris

Čestné občanství uděleno 10. 12. 2019

Paní Eva Morris se narodila 17. 11. 1928 v Boskovicích. Je jednou z posledních žijících osob z židovské komunity, která žila v Boskovicích.
Je dcerou posledního boskovského rabína Isidora Reicha. Jako všichni Židé měla být i ona se svou rodinou deportována na brněnské shromaždiště a odtud do jednoho z mnoha koncentračních táborů. Díky jejímu otci se jí a její rodině podařilo 15. března 1939 opustit Československo. Nejprve odjeli do Maďarska a poté do Anglie. Při počátcích založení státu Izrael v roce 1958 se paní Morris rodinou přestěhovala do Izraele. Jak její otec, tak celá rodina vyvíjeli řadu společenských aktivit kolem synagogy v Talbieh, v Jeruzalémě.
Eva Morris je analytickou psycholožkou, členkou International Association for Analytical Psychology, má titul BA (hons) v oboru sociální práce Kolumbijské Univerzity. Učila na škole sociálních prací hebrejské univerzity Paula Baerwalda.
Poprvé se vrátila do Boskovic v roce 1988. Paní Eva Morris dlouhodobě usiluje o navazování kontaktů mezi občany města Boskovice a židovskými pamětníky, kteří byli nuceni v důsledku válečných událostí opustit své domovy. Paní Eva Morris se v roce 2005 aktivně zapojila do projektu Gymnázia Boskovice Naděje, aby zprostředkovala životní osudy své rodiny a svého otce. Znovu navštívila Boskovice v roce 2015 a v roce 2019 díky její vstřícností vyšla kniha Rabbi Dr. Yeheskel Isidor Reich, představující rabína Isidora Reicha, významného představitele židovské obce a židovské kultury. Ve svých aktivitách vždy zdůrazňovala potřebu předávat vzpomínky studentům, mladým lidem a hledat cesty spolupráce pro budoucnost.

Tomáš kardinál Špidlík

Čestné občanství uděleno 17. 10. 1996

Jezuitský kněz Tomáš Špidlík se narodil 17. 12. 1919 v Boskovicích. V rodném městě vystudoval také gymnázium a před válkou začal na brněnské univerzitě studovat latinu a češtinu. Po uzavření českých univerzit vstoupil v roce 1940 do jezuitského řádu. Po první přípravě na Velehradě dostudoval teologii v Maastrichtu v Holandsku, kde byl v roce 1949 vysvěcen na kněze. Rok nato odešel do italské Florencie a roku 1951 se ujal funkce spirituála v české papežské koleji Nepomucenum. Na tomto místě vytrval 37 let (1951–1989). Přitom však dokončil svá studia na papežském Orientálním ústavu doktorátem a specializací ve spiritualitě křesťanského "Východu".
Od roku 1954 vyučoval východní a patristickou teologii jednak na Papežském orientálním ústavu, na Papežské gregoriánské univerzitě a v karmelitánském ústavu Terezianum v Římě. Jako docent hostoval na jiných světových univerzitách, mezi nimi např. v Knišáse v Africe a v St. Paul v USA. Napsal v tomto oboru mnoho knih a článků ve světových jazycích. Od roku 1991 žije a pracuje v římském Centru Aletti. V březnu roku 1995 dával Tomáš Špidlík duchovní cvičení papeži Janu Pavlu II. a vatikánské kurii. V roce 1996 byl Ateliér duchovního umění Centra Aletti pověřen obnovou vatikánské kaple "Redemptoris Mater". Kardinál Špidlík a P. Marco Rupnik odpovídali za teologickou a uměleckou projekci při realizaci zmíněné kaple. V roce 2002 udělila Česká biskupská konference Tomáši Špidlíkovi Řád sv. Cyrila a Metoděje za jeho celoživotní dílo. V říjnu 2003, kdy Svatý otec Jan Pavel II. při slavnostní konzistoři jmenoval 31 nových kardinálů, byli mezi nimi za zcela mimořádné zásluhy ve službách církve poctěni kardinálskou hodností také 4 kněží. Jedním z nich byl P. Tomáš Špidlík SJ. V listopadu 2003 převzal Tomáš Špidlík "Zlatou medaili za zásluhy o kulturu a umění" z rukou italského ministra kultury Giuliana Urbaniho. Itálie tak ocenila přínos našeho předního teologa, znalce východní spirituality a spisovatele. Čestné doktoráty: Pravoslavná teologická fakulta Univerzity v Cluj, Rumunsko, doktorát na univerzitě v Olomouci a v Praze.
Zemřel v Římě v pátek 16. dubna 2010.