Města a obce online - Kolín

Ne pravidelně, ale koukal. Jako účastník z předešlých ročníků mám pozvání na každý večer, ale byl jsem jen jednou.

To je těžké říct. Já Stardance nevnímám jako soutěž, ale jako zábavný pořad, taneční soutěže mají úplné jiné parametry. Ale fandil jsem všem. Aby neupadli, aby zatančili, co si připravili, protože na živém přenosu je ohromné množství faktorů, které jejich výkon ovlivní.

Nám se třeba stalo při jednom charitativním večeru Stardance, že jsme měli číslo s flamencovým šátkem a hned na začátku, jak partnerka šátkem hodila, se přichytil na kameru kameramana, který nás snímal, a už nešel zpátky. A my měli dvouminutovou sestavu založenou na šátku, který jsme najednou neměli… a museli jsme hodně improvizovat. Podobné věci se dějí i soutěžícím.

Eva Adamczyková s Jakubem Mazůchem. S ním se znám dvacet let, je vynikající choreograf a z mého pohledu tento pár byl v úplně jiné dimenzi. V technice, náročnosti choreografie, rozmanitosti hudby. Podle tanečních parametrů měli jasně vyhrát. Ale v televizi většinou vyhrávají princezny a princové. Svalnatá lyžařka moc princezna není, ale pro mne byla jasný vítěz.

Já jsem byl úplně v prvním ročníku. Výběr profesionálů byl z celé republiky, procházeli jsme několika koly a nakonec se sešli všichni finalisté mistrovství republiky. Nejlepší z nejlepších, se kterými jsem se leta pral o bednu na soutěžích. V tom to byl dokonalý ročník. Na druhou stranu to nebylo dokonalé ze strany televize, nevěděli ještě, jak to pořádně uchopit, kameramani neuměli natáčet taneční pohyby…

Třeba jsme měli v jivu nějaké variace s nohama, ale oni zabírali vršek. Takže lidi viděli, jak tam stojíš, nějak se tváříš, a přitom to podstatné se dělo dole. Kameramani i režisér si prošli velkým vývojem. Ale byli skvělí a ochotní se učit.

Helena Zeťová

My jsme vypadli hned. Ona udělala dvě zásadní chyby. Jednak strašně málo trénovala. Pořád byla v Řecku, kde měla přítele, který žárlil. Bylo potřeba trénovat denně, ale ona přišla dvakrát týdně. A pak když televize dávala záznamy z tréninků, tak mluvila sprostě a režisér to do našeho medailonku dal a lidé ji logicky pak za to strašně odsoudili. 

Nešel. Já mám tolik práce, kterou bych musel na půl roku vypnout, že to si nemohu dovolit. Výdělek tam nějaký je, ale rozhodně to není nic, čím bych se mohl půl roku živit. A za druhé věk. Už jsem soudný. Ale do řady ročníků jsem pořád zvaný na charitativní večer, na nějakou show a to je fajn.

Tradičně v Kolíně v Městském společenském domě. Tady jsme začali náš taneční byznys, tady je to naše srdcovka. V Kolíně pořádáme taneční více než dvanáct let. Dále pak v Poděbradech a nově budeme učit na Kladně.

Hodně se to posunulo. Taneční jsou jako každé jiné odvětví modernější.

Přidaly se nové tance, některé se ubraly. Já třeba na svých hodinách už nemám blues. Považuju ho za tanec pro děti ve školce. Místo toho mám americký foxtrot, což je vznešenější forma blues. Není to jen kymácení se zleva doprava. Samozřejmě tančí se tradičně polka. Ale máme i flamenco, argentinské tango, salsu… Tím hodiny obohacujeme a děcka to strašně baví.

Pět standardních a čtyři latinské – netančí se paso doble. Místo něj máme polku.

U nás v tanečních je tradičně nejtěžší samba a jive. Je to zvláštní, myslel jsem si, že jive je blízký mladým, že konečně mohou řádit, vždyť jive je odvozenina od slova jazz, což je svoboda. Ostatní společenské tance jsou hrozně technicky utažené. Naopak nejoblíbenější je od prvopočátku cha-cha, ta jim jde hned, na první dobrou. A baví je. A docela rychle se učí anglický waltz.

Anglický waltz je královský tanec. Má v sobě uloženou veškerou techniku pro všechny standardní tance, je nejváženější klenot mezi tanci. Ale pak je například i tango vals. Ale i jiné tance mají mnoho odstínů. Společenská samba je úplně jiná než brazilská.

My samozřejmě nabíráme stejný počet dívek a kluků. Ale v konečném důsledku je to jedno, protože chodí třeba třída hokejistů, mají zápas a najednou dvacet kluků nepřijde. Na první lekci jsou všichni, spokojeně si říkáme, jo, je to super. Ale po dvou třech hodinách začínají výpadky. Stává se ale i to, že je více kluků. Nemoci, zápasy, nechuť... faktorů je řada.

My samozřejmě máme k dispozici asistenty, ale to není bezedné… Na to je pak nejlepší střídání partnerů během tanečního večera.

Já musím fakt poděkovat, nevím komu, vesmíru, že to tak je. Přitom kapacita je docela velká, sto párů a říkáme si vždy, zda to vůbec naplníme. A přesto bum, je hned plno. Navíc – mládež se hodně změnila. Je společenštější, chtějí poznávat nové věci. A kluci zjistili, že nikde na světě na jednom místě tolik krásných holek nepotkají. A obráceně. To se jim v hospodě nestane.

Tanec je taková třešinka na dortu. To hlavní, co se naučí, je společenská etiketa. Že se obléknou do obleku, naučí se chovat k dámě, ve společnosti. To je na tanečních nejdůležitější. V tanci se naučí základ a ten jim bohatě stačí na běžný společenský život. A pak se najde deset patnáct párů, které pokračují dál v soutěžním pojetí tance.

Kolín je tradiční, tady se toho moc nemění, kostra je pořád stejná. Já osobně jsem v tom trochu revolucionář, to ale neznamená, že bych chtěl něco prznit.  Chci mít na plese vždycky špičkovou kapelu, mně nestačí klávesy a synťáky, to je znehodnocení samotné hudby. Kolikrát přijdu na ples a kapela neumí zahrát waltz. Dobře, cha-chu, jive, rokenrol… Ale já si říkám, co to je? Jsme na diskotéce? 

To vůbec ne. Třeba s Kolínským Big Bandem máme úžasnou zkušenost. Jsou skvělý swingový orchestr. Dříve moc ke společenským tancům nehráli, ale měli zájem se to naučit a naučili se to geniálně a teď to využívají. Nedávno jsem je viděl na Žofíně a hrálo jim to skvěle. V tomhle by se některé plesy měly posunout. Na plese by měl být opravdu orchestr, který hraje k tanci, a ne že se tam bude jen skákat v kroužku.

Struktura, tvář večera, by měla být klasická. Určitě společenské oblečení. Přitom často vidím lidi, kteří přijdou v džínách a normálně je pustí do sálu. My je nepouštíme. Jak to potom vypadá, muzikant je v obleku, ale před ním tančí někdo v riflích? Já miluju svobodu, ale toto je věc úcty. Pak zmiňovaná skvělá kapela, tombola, dobré jídlo a program, který v lidech zanechá nějakou vzpomínku. Kapela si musí během večera odpočinout a v tom okamžiku je fajn, že se lidé mohou podívat na něco jiného.

Noblesní není, ale je ideální. Výborná kapacita, skvělé zázemí. Byl jsem třeba na plese v Národním domě, což noblesní místo je, ale vůbec mě to nebavilo, bylo to tam mrtvé. Každá akce je o lidech, kdo to pořádá, jestli dokáže předat energii, nadchnout ostatní. V tomto duchu mi kolínský kulturní dům nevadí.

Ta zábava je už přidaná hodnota. Podle mě je to setkávání lidí v elegantním pojetí. Dámy se moc rády oblékají a sdílení takových okamžiků, kterých je v životě vždy málo, to je podle mě ten hlavní smysl.

S manželkou Hanou pořádáte Prvorepublikový ples. Proč? Chyběl vám v kolínském repertoáru?

Hlavně to chybělo nám. Říkali jsme si, že dobových plesů je tak málo, pojďme nějaký udělat. My milujeme swing, charleston, tango, což byl fenomén dvacátých a třicátých let. To nás hodně motivovalo. Na to, jak je to jiné, je zájem o ples docela velký. 

Lidé obecně mívají obavy z něčeho jiného, z něčeho, co neznají. Že se ztrapní, že to nebudou umět zatančit, nevědí, co si obléknout. Ale mají zbytečné obavy. Samozřejmě mohou přijít v normálních společenských šatech, ale i tak většina přijde v dobovém oblečení. Ono se to dá docela snadno sehnat. Dámy třásňové šaty, v party obchodech seženete za pár korun doplňky. 

Máme tu děti zhruba od osmi let, které se učí pracovat se svým tělem, učí se pohybové rozmanitosti. Pak máme starší děti, které mají už i trochu baletu, contemporary, což je další stupeň rozvíjení pohybového slovníku. Vedeme samozřejmě společenské tance, učíme i dospělé. Máme tu také lekce flamenca a argentinského tanga.

Duende je výraz, který pochází ze Španělska. Označuje skřítka, ale používá se i ve flamencu a znamená vnitřní jiskření, duši tanečníka, která se předává prostřednictvím tance na diváka. To je pro nás duende, náboj, to jiskření. Duch tanečníka.

Já začal hrozně pozdě, ve čtrnácti. Dnes některé děti začínají už v pěti letech. Ale byl jsem dříč a propadl jsem tomu. Mohla za to moje první láska, která mě k tanci přivedla.

V tanečních klubech je to jasně dané. Každý, kdo přijde, musí tančit oboje, standardní tance i ty latinské, minimálně do kategorie B. A pak jsme se teprve mohli rozhodnout, čemu dát přednost. 

Začíná se od déček, pak je céčko, béčko, áčko a emko je mezinárodní, nejvyšší kategorie. Já jsem udělal v obojím emka a teprve tam jsem se oddělil. V kategorii M jsem měl štěstí na skvělou tanečnici, která měla jméno i ve světě a hodně mě naučila. Tím pádem jsem vylétnul rychle nahoru. S ní jsem se dostal hned do finále.  

Tak samozřejmě získat titul mistra republiky. Já jsem mistr republiky v latinskoamerických tancích. A finalista v deseti tancích. Existuje totiž ještě soutěž, kdy tančíte standardy i latinu dohromady, a to se sčítá. Latinu jsem tenkrát vyhrál, ve standardu jsem byl šestý a celkově jsem skončil čtvrtý. Na to jsem byl pyšný, protože je to nejtěžší disciplína.

Sedmnáct let. Skončil jsem, když mi bylo jedenatřicet. To se mi narodil první syn. Říkal jsem si, že jsem dosáhl všeho, co jsem chtěl, a chtěl jsem mít také rodinu. 

Byla moje žákyně. Seznámili jsme se v Praze v tanečním klubu. Učil jsem ji chvilku tancovat, pak jsem ji pozval do kina a bylo to. Teď spolu máme tři děti a vedeme spolu všechno. Děláme plesy, taneční ukázky, máme v Poděbradech Tango kavárnu s tančírnou. A děti se pomamily, potatily, všechny tančí a baví je to.

Když vím, že mě čeká nějaké vystoupení, musím na něj trénovat. Dokonce si beru i soukromé lekce, vzděláváme se, jezdíme na workshopy. O Vánocích jsme byli v Itálii, kde jsme jeli za legendou argentinského tanga. Jmenuje se Miguel Angel Zotto a je tak úžasný, že ho přijal i papež. Byli jsme u něj ve studiu na Silvestra. Díky mému milovanému flamencu jsem se potkal s Carlosem Saurou. Jeho choreograf byl pak osm let i mým choreografem. Flamenco je moje životní vášeň.

Pro mě je to hlavně očista, duševní i fyzická. Čistím se, dělám něco pro své zdraví, starám se o svou duši. Člověk si sáhne milionkrát na dno a to posiluje, pěstuje to ve mně úctu ke všemu ostatnímu. Do tanečního sálu vstupuju jako do kostela, je to pro mne posvátná půda. Vstoupím sem a cítím, že jsem tady a teď, nic jiného mě nezajímá.