Města a obce online - Kolín

Já jsem sice vystudovaná učitelka, ale původně jsem se hlásila na právnickou fakultu do Olomouce. Bohužel mě nevzali a pedagogická fakulta byla jako druhá volba. Kdybych se měla rozhodovat znovu, tak bych to šla zase určitě zkusit na práva.

Právo mě vždycky zajímalo. Mám ráda spravedlnost a myslím, že patří i mezi moje vlastnosti.

Ano, do Kolína na první  základní školu. V tu dobu bohužel nebyla možnost uplatnit svou aprobaci, takže jsem dostala čtvrtou třídu na prvním stupni, kde jsem byla i třídní. Učila jsem ale jenom rok, protože mě strašně trápily finance. Práce mě sice naplňovala, ale výplata mi pořádně na nájem a běžné výdaje nestačila, takže jsem se  nakonec rozhodla jít do soukromého sektoru.

Do stavebnictví. Šla jsem na výběrové řízení a začala jako asistentka ve stavební firmě. Za prací jsem jezdila denně do Prahy.

Byla to spíš finanční příležitost, vůbec jsem si nemyslela, že stavebnictví by mohlo být to, co by mě lákalo. Pak se mi to ale začalo líbit. Firma mi dala příležitost, mohla jsem se učit, práce mě bavila a já se posouvala dál – z pozice asistentky až na projektového manažera.

Měla jsem skvělý tým a dobrého šéfa. Spoustě věcí jsem nerozuměla, ale já se nebojím říct, že něco nevím. Hodně jsem si toho našla na internetu, chodila jsem na různá školení, šéf mi toho dost vysvětlil, pustil mě k práci. 

V roli asistentky ne, ale na pozici projektového manažera ano. Tam už jsem poznávala, jaké to je, když vám muži dávají najevo, jak jsou dané pozice. Že muž má přece tu pravdu a že já nemůžu přijít s jiným názorem, byť možná i lepším. Takže tam ostré lokty už musely být.

Pomohly. Rozhodovala tvrdá argumentace a schopnost svůj nápad prosadit.

Na pozici obchodní ředitelky v jedné stavební firmě. Vážila jsem si toho. Trvalo mi to osmnáct let.

Mě politika vždycky zajímala. Už na škole jsem měla ráda politologii. Nikdy jsem si neříkala, že bych chtěla být političkou, ale měla jsem ráda řešení problémů, když se na mě někdo obrátil. Ráda lidem pomáhám.

Za tu šanci vděčím tehdejšímu starostovi Vítu Rakušanovi, který mi nabídl členství ve Změně pro Kolín. Začalo to ale tím, že moje kamarádka bydlela v ulici, kde neměla možnost připojit se na kanalizaci. Tak jsem za starostou došla na radnici a diskutovali jsme o tom. Asi se mu líbilo, že dokážu bojovat za nějaký problém, takže později padla nabídka, jestli bych se ke Změně pro Kolín nechtěla přidat. A hned v rámci své první kandidatury jsem byla zvolena do zastupitelstva. Bylo to v roce 2014.

Tehdy se uvolnilo místo radního po Martinu Slavíkovi, který odjížděl do Ameriky, a já byla zvolena na jeho místo.

Mám pocit, že žen by v politice mělo být víc. Vnášejí i do tohoto oboru jiný pohled, jsou víc empatické, umí jinak argumentovat. Někdy mají i konstruktivnější, smírnější řešení.

V té době Vít Rakušan odešel dělat předsedu STAN, tím se uvolnila pozice starosty, do které byl zvolen Michael Kašpar. Přišel tehdy za mnou, že si mě váží jako člověka, váží si také mých znalostí a zkušeností, jestli by nebyl čas začít dělat naplno pro město. Já jsem si jeho nabídky nesmírně vážila, ale byl to obrovský závazek.

Nebylo to jednoduché. Měla jsem v práci vybudovanou pozici, z Prahy jsem tehdy přešla do Kolína, chtěla jsem tu začít víc žít, věnovat se rodině. A najednou takový zlom. Samozřejmě jsem s tím musela seznámit rodinu a ti nebyli nadšení. Věděli, že práce pro město bude stát hodně času a energie a bude to na úkor rodiny. Oni ovšem vědí, že jsem beran a vždycky dělám věci, které mě baví a jsou tak trochu výzvou, a že bych se trápila, kdybych tu nabídku nepřijala. Takže jsem do toho nakonec šla.

Když se najednou z neznámé Ivety Mikšíkové stala známá tvář, lehké to nebylo. Jdete po ulici, potkáváte řadu lidí a nemůžete dát najevo, že vás třeba něco vnitřně trápí. Mám ráda lidi, ráda se usměju, ráda je pozdravím, ale že to zasahuje do soukromého života, tak to určitě ano.

Čtu je. Některé komentáře na Facebooku mě trápí, ale nerada se vyjadřuju. Když má někdo nějaký problém, tak ho ráda řeším osobně nebo přes telefon či e-mail, ale ne na Facebooku, protože je to pro mě neosobní záležitost.

Já doufám, že jsme si všichni rovni, ale musím říct, že oba se ke mně chovají velice galantně. Já se snažím využít svou empatii a věřím, že je to ku prospěchu, že ženský pohled vnáší do týmu jiný názor. Někdy přísnější, někdy jemnější, ale ženské myšlení je přeci jen trochu jiné.

Někdy ano. A občas se mi snaží dát najevo, že tomu vůbec nerozumím. Ale já mám pod sebou skvělý tým, který pracuje s maximální pečlivostí. Nejsou to pro mě referenti, ale kolegové. Bez jejich práce by nebyla moje práce. Při důležitých jednáních se snažím jimi obklopit, vždycky mě podrží. Jsem na ně moc pyšná.

Pomáhá mi právě ten fungující tým. Vím, že neumím všechno, ale každý umí něco. Na odboru investic vedeme o zakázkách často diskuse, ale nakonec táhneme za jeden provaz. Taky se snažím chodit na stavby, nazuju holínky, nemám problém chodit v bahně, vést jednání mimo teplou kancelář. Dokážu si představit, že ta druhá strana si říká: „To mám na háku, tu opiju rohlíkem.“ Já si ale vyslechnu protinázor a pak nastoupí moje argumenty. 

Hájím zájmy města a jinak se to dělat nedá.

Určitě vypořádání revitalizace ulice Pražská. Nebylo to jednoduché, protože jsem u té zakázky nebyla od začátku, přebírala jsem funkci a neznala jsem všechno, co bylo dojednáno. Celá zakázka byla poměrně komplikovaná, jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Ono je hrozně těžké posuzovat něco, co už je hotové. Každou zakázku dělá každý po svém a já netuším, jak by dopadla, když bych ji dělala já se svým nynějším týmem.

Pravidla pro to nejsou, ale určitě musím vypadat adekvátně situaci, reprezentativně. Ale snažím se, abych se cítila dobře hlavně já.

Mám ráda šaty. Jsou ženské a elegantní. Šatník se snažím obměňovat, doma mi za to nadávají, že jim obsazuju všechny skříně.  Ale ještě víc mám radši oblečení sportovní.

Oddávám hrozně ráda a trému mám jen, když přede mnou stojí někdo, koho dobře znám, kdo mi třeba vyrůstal před očima. Ale oddávání je radost.

Já si nesmírně vážím všech ředitelů a ředitelek ve školách i školkách, nemají to jednoduché. Neustále řešíme naplněné kapacity, do toho přišel příliv ukrajinských dětí. Snažíme se do škol co nejvíce investovat, je to nekonečný boj, ale je potřebný a pro mě důležitý. 

Určitě bych potřebovala aspoň jednu novou školu a školku. A co bych si strašně přála? Abych měla tu moc, že by mezi dětmi nebyly sociální rozdíly. Aby měly všechny stejné možnosti, nezáviděly si, aby k sobě byly hodnější.

V době covidu jste byla velmi aktivní, řídila jste mnohé dobrovolnické činnosti. To jste dostala na radnici za úkol, nebo šlo o vaši vlastní iniciativu? 

Ráda pomáhám druhým, bylo to spontánní rozhodnutí. Ale tenkrát se zapojila spousta lidí. Jen to třeba nebylo veřejně tak vidět jako v našem případě.

To byla zajímavá etapa, někam mě určitě posunula. Slyšela jsem spoustu smutných příběhů. 

To není jen o mně. Snažím se obklopovat správnými lidmi, vím, komu zavolat, „mám na ně číslo“ a oni přijdou a krizi řešíme společně. Nikdy to není o jednotlivci.

No, je to náročné. Jsem moc vděčná rodičům. I když jsem pracovala v Praze, stejně jako teď v Kolíně, tak oni byli ti, kteří nám vždycky se vším pomáhali. Tuhle práci můžu dělat hlavně díky nim.

Kdyby tuhle otázku dostal můj manžel, tak by odpověděl: „Naše Ivetka vaří, protože musí vařit z nutnosti.“ Ale teď vážně – vařím taková ta klasická běžná jídla. Vždycky mě doma pochválí, ale pro mě osobně je to fakt nutnost.

Hodně běhám. Snažím se odfiltrovat stres, zaběhnu si pár kilometrů a je mi dobře. Teď na zimu jsem si pořídila domů běhací pás. A pak mám kamarádky.

Ne. Snažím se od toho oprostit a nenosit ji domů. Nicméně na mě stejně poznají, když mě něco trápí.

Když nejsem v práci, tak je to úklid, praní, klasické domácí práce, které se přes týden nestíhají. Ale hodně času také trávíme s dcerou na zápasech volejbalu, hraje za kolínský tým. Přes týden se moc nevidíme, tak se snažíme být o víkendu společně, jezdíme s manželem holkám fandit.

S kolegy ve Změně jsme před časem řešili, že bychom chtěli společně dělat nějakou charitativní akci. Vznikl závod Běhej Borky a musím říct, že pro mě je to srdeční záležitost. I když je to jen jedna sobota v září, stojí to hodně času, pro mě i kolegy je to průběžná celoroční agenda, od jednání s potenciálními sponzory až po zajištění pořadatelských služeb. Ale na ten jeden den se vždycky strašně těším. Je to nepopsatelný, nádherný pocit. Ta sounáležitost lidí, kteří mají chuť podat pomocnou ruku a někomu pomoci, je neuvěřitelná. Že přijde i někdo, kdo je neběžec, a přijde se jen projít nebo podívat… já za to všem moc děkuju!

Je to těžké, protože když už máte někoho vybraného, ne každý rodič souhlasí s medializací. Není to úplně snadné přiznat okolí nebo celému městu, že je něco trápí, že to vůbec nemusí dopadnout dobře. Je to pro tu rodinu velmi citlivé a naprosto je chápu.

Se všemi a pořád. My to v týmu máme tak, že to jsou taky naše děti. Máme jich pět, vlastně čtyři, protože Pavlíček už zemřel, což pro nás byla velká ztráta. Ty děti nás provázejí životem a dělá nám to obrovskou radost, i když jsme přispěli třeba jen kapkou. 

Mám ráda Borky, tam chodím relaxovat. A Bartolomějské návrší… to místo je pro mě důležité, blízké.

Kdybyste městu mohla splnit jedno přání, co tu podle vás nejvíc chybí?

Jednou z vašich pracovních starostí je péče o městský majetek. Berete si ji i na vycházky?

Ptáte se na profesionální deformaci? Mám ji, asi jako každý. Fotím každou díru, každou vypadlou kostku, místa, kde není posekáno, kde nesvítí světlo... Doma mi nadávají, že když někde jdeme, jenom fotím. Odbor majetku to pak většinou řeší se společností AVE. Co dělám já, to už ale teď může udělat každý. Slouží k tomu aplikace Kolín v mobilu, která umožňuje cokoliv rovnou vyfotit a jednoduchou formou to poslat na radnici. 

Určitě. Jak mají uspořádané náměstí, jaké tam mají kulturní akce, jakou květinovou výzdobu, jaké odpadkové koše… Teď jsme třeba byli v Příboru, kde mají velkokapacitní sběrný dvůr, to nás zajímalo. Inspiraci hledáme. Nesnažíme se jen kopírovat, ale přizpůsobit řešení našemu Kolínu.

Líbí se mi Litomyšl. Mají také městského architekta jako my a je to vidět. Ale Kolín udělal obrovský pokrok a věřím, že i my jsme vzorem pro jiná města.

Občas je to vyčerpávající, to je pravda. Ale kdyby mě to nebavilo, tak bych to nedělala. Až tady jednou moje mise skončí, tak bych pořád ráda vedla nějaký tým, třeba zase ve stavebnictví. Věřím, že tam mám pořád co nabídnout.