Města a obce online - Hostouň

Po připojení k rozlehlému dominiu horšovskotýnských Trauttmansdorffů pozbývá hostouňské šlechtické sídlo funkci rezidence. Centralizace trauttman­sdorffských držav se částečně dotýká i městečka, jehož rozvoj stagnuje. Avšak i v této době  si Hostouň udržuje postavení správního a obchodního centra oblas­ti mezi Poběžovicemi a Bělou. V průběhu I. poloviny 17. století, kdy ve střední Evropě zuří třicetiletá válka, dochází v Hostouni k rychlé výměně obyvatelstva. Z příjmení uvedených v berní rule i soupisu poddaných dle víry vyplývá, že v polovině 17. století bylo obyvatelstvo Hostouně již převážně německé.

Ve 20. letech 18. století rozvířily poklidný život venkovského města zázraky dřevěné sošky, na podobné události byla česká krajina v období zbožného baro­ka velice bohatá. Obyvatelé Hostouně i okolních vesnic začali v hojném počtu navštěvovat sošku Bolestné Matky Boží, která byla umístěna v malé dřevěné kapli u městečka a tvrdili o ní že je zázračná. Pražská arcibiskupská konzistoř tento církví neschválený akt nelibě nesla a nechala roku 1727 sošku přemístit do farního kostela. V roce 1728 přijela      do Hostouně komise, která měla zázraky způsobené soškou přezkoumat. Moc sošky byla s největší pravděpodobností prokázána. Svědčí o tom nejen obsáhlé archivní zápisy s vyobrazením zmíněné sochy,  ale především nákladný portál hostouňského kostela datovaný chronogramem do roku 1731,  v němž je kamenná kopie zázračné sošky zasazena. Ori­ginál sošky zmizel neznámo kam, zapomenuty jsou i zázraky, které způsobila. Uvědomíme-li si však, že v době barokní zbožnosti učinila z Hostouně známé poutní místo a kvůli její předpokládané zázračné moci byl přestavěn a obnoven i hostouňský kostel, v němž byla uložena, vykonala pro město užitečnou služ­bu.

Z období kolem poloviny 18. století pocházejí i údaje tzv. tereziánského katastru, jehož sumarizace byla dokončena roku 1757. V Hostouni žilo tehdy celkem 100 poddanských rodin. Místní kostel navštěvovalo 468 věřících z Hos­touně. Ke kostelu byly přifařeny ještě okolní vsi: Starý Kramolín se 122 věřící­mi, Svržno se 120 věřícími, Mirkovice se 113 věřícími, Holubeč se 77 věřícími a Černá Hora se 48 věřícími. V městečku byla též škola, jejíž chod zajišťovali 2 učitelé a špitál pro 6-7 chudých.

V Hostouni pracoval pivovar s výstavem 317 a 1/3 sudů ročně. Z řemesel jsou uváděni:   2 koláři, 2 hrnčíři, I malíř, 2 tesaři, 3 kramáři, 1 mydlář, 1 zá­mečník, 1 sedlář, 7 pekařů,  8 krejčích,  2 koželuzi, 8 tkalců, 7 ševců, 3 barvíři načerno, 5 řezníků, 1 kovář, 1 zedník, 1 sklenář, 4 truhláři, 4 bednáři. Ve starším přiznání jsou mimo tato řemesla uváděni ještě: 2 školní sluhové, 1 panský slá­dek, 1 městský písař, 1 řemenář, 1 kloboučník, 1 kožešník, 1 jirchář, 1 lazebník, 1 mydlář, 5 nádeníků a 10 žebráků. Městská rada měla tehdy četné stížnosti proti horšovskotýnské vrchnosti, hra­běti Františku Norbertu Trauttmansdorffovi, který neplatil kontribuci za domy, jež ve městě vlastnil a neuznával stará městská práva. Do roku 1765 mělo městečko hrdelní soud IV. třídy. Městská šibenice stávala na návrší jihovýchodně od dnešního železničního mostu a ještě po roce 1945 se návrší nazývalo Šibeničním vrchem.