Města a obce online - Hostouň

 

Nejstarší zmínka o Hostouni se objevuje v roce 1238, kdy se po ní psal Gum­pert  z Hostouně, který měl 4 syny Pavlíka, Zdeslava, Lva a Dobrohosta. Podle českých jmen Gumpertových synů můžeme předpokládat český původ tohoto rodu, který užíval napříč dělený štít červeno-stříbrné barvy. V 1. polovině 13. století patřili hostouňští vladykové   k významné pohraniční šlechtě, jejíž zástup­ci se zúčastňovali důležitých jednání na královském dvoře v Praze a náleželi k panovníkově družině.

Ačkoliv se Gumpertovi dědici vyskytují v pohraniční oblasti Českého lesa ještě v 1. polovině 14. století, užívá roku 1271 predikát z Hostouně jistý "Ulrich von Hotzowe" (Oldřich z Hostouně), kterého němečtí badatelé ztotožňují s Ol­dřichem Waldthurnerem z Waldthurnu a na Hostouni. V roce 1273 jsou z tohoto rodu připomínáni ještě Bedřich a  Gotfrid z Hostouně. Jakým způsobem horno­falcští Waldthurnerové získali Hostouň není známo. Zdá se však, že nejspíše sňatkem. Snad stejným způsobem či výměnou za české statky obdrželi Gum­pertovi potomci nedaleký hornofalcký hrad Reichenstein a městečko Schȍnsee, tyto statky však do roku 1333 postupně odprodali Oldřichu landkrabímu Leuch­tenberskému.

Nejpozději na počátku 14. století přechází Hostouň opět na vladyky z Hos­touně. V roce 1360 je uváděn Protivec a Zdeněk z Hostouně, kteří podávali kněze k místnímu kostelu. Posledním majitelem Hostouně z tohoto rodu byl Protivcův syn Racek, který držel scelený hostouňský statek až do období kolem roku 1413. K Hostouni tehdy náležel Mutěnín a vsi Ostrov, Starý Kramolín, Horoušany a dnes zaniklá ves Hoštětice. Již v roce 1404 je připomínán nedaleký hoštětický mlýn, který náleží  k nejstarším v kraji.

Před rokem 1423 získává hostouňský statek Ctibor z Volfštejna, který stál v období husitských válek na straně císaře Zikmunda. V roce 1456 udělil Hos­touňským právo volného odkazu majetku a svobodného stěhování. Za ženu měl Elišku z Kolovrat,  z dětí je znám především syn Ctibor, který byl v letech 1462-1489 rotmistrem ve vojsku Ludvíka vévody bavorského. Zde se zřejmě seznámil s Argilou (Angelou) z Waldova (Waldau v Horní Falci, odkud pochá­zel rod Waldauerů), kterou si vzal později     za manželku. Po Ctiborově smrti se na Hostouni vystřídali v rychlém sledu Jindřich z Kolovrat a Kryštof z Gutštejna.

V roce 1510 získává Hostouň s tvrzí, dvorem a městečkem Jan z Rabštejna. K panství tehdy náleželo 7 celých vsí, části dvou dalších a 2 vsi pusté. Jan potvr­dil osadníkům stará privilegia a přidal i ustanovení, na jehož základě byli oby­vatelé Hostouně, kteří se v městečku narodili a dožili se 70 let, osvobozeni od všech poplatků, daní a robot. Jednalo se jistě o akt velice chvályhodný, musíme si však uvědomit, že v této době se 70 let dožívali sotva 3-4 poddaní na celém panství. Od platů a povinností, vyjma poplatků z vaření bílých piv, osvobodil i hostouňskou obec. Rabštejnové drželi Hostouň až do období před rokem 1586, kdy hostouňské panství zdědil manžel Anežky z Rabštejna Jiří hrabě z Gutštej­na. Nový majitel se výrazně zasloužilo rozvoj městečka. V roce 1587 získala Hostouň na jeho přímluvu polepšený městský znak s gutštejnským erbem tří jeleních parohů. Tímto rokem počínaje přidal městečku k prvnímu výročnímu trhu 2 trhy další a speciální trh koňský a povýšil je na město.

Městečko bylo v té době ještě výrazně české, z okolních vsí, především ze strany  od Přimdy, sem však přicházelo nové německé obyvatelstvo. V důsledku tohoto jevu potvrdil Gutštejn roku 1598 hostouňským kostelům výsadu, že čle­nem městské rady se může stát jen Čech a rovněž všechny právní záležitosti se měly na radnici projednávat pouze česky. Jiří  z Gutštejna vlastnil též význam­ný pohraniční hrad Rýzmberk u Kdyně, kde rovněž pobýval,   k Hostouni však přilnul a věnoval jí stálou pozornost. Na hostouňském sídle se odehrávaly časté veselice, které však někdy přešly v pitky a rvačky, při nichž například přišel o život Jiříkův soused Václav Černín z Mělnice. Jiřík, který zemřel v roce 1598, odkázal statky Hostouň a Svržno svému strýci Jindřichu Vavřinci z Gutštejna. Tomu však byly Hostouň  i Svržno za protihabsburský odboj v roce 1621 zaba­veny a on sám uvězněn.

K hostouňskému statku tehdy náleželo 14 vesnic, v nichž žilo 237 osedlých, tj. 237 poddanských rodin. Uváděni jsou zejména vsi Čečín, Doubravka, Černá Hora, Holubeč, Přes, Mirkovice, Vítání, Štítary, Kramolín, Bezvěrov, Šidlákov, Horoušany, Sedlec a statek Svržno s dalšími vesnicemi a nemovitostmi. Hostouňský statek, který byl odhadnut na 53 121 kop míšeňských koupil za 41 000 kop míšeňských Zdeněk Vratislav z Mitrovic, který jej obratem prodal Kristýně Korduli Černínové rozené z Helmaku, manželce Protivy Černína z Chudenic.

Protiva Černín byl poslední českou vrchností na Hostouni, také privilegia, která Hostouňským obnovil, byla psána v českém jazyce. Oba manželé vyzná­vali horlivě katolickou víru. V Hostouni vzkřísili dávnou legendu o hostiích zneuctěných místním židovským obyvatelstvem a na místě, kde měly být hos­tie zakopány, nechali vybudovat případně obnovit kapli Božího Těla, v níž byli také později pohřbeni. Dnes je náhrobek těchto manželů zasazen ve vnější zdi kostela Svaté Anny na Vršíčku u Horšovského Týna. Hostouňské panství zdě­dila jejich dcera Marie Anna provdaná za Jana Ludvíka ze Starhenberga, ti roku 1656 prodali hostouňské panství Adamu Matyášovi Trauttmansdorffovi.

 

Soupis poddaných sestavený pro tzv. berní rulu, která byla důsledně propraco­vaným daňovým podkladem své doby, zmiňuje v Hostouni celkem 72 osedlých se svými rodinami. Dalších 12 domů bylo pustých, jednalo se zřejmě o důsledky třicetileté války. Osedlí, tedy ti, co byli v Hostouni usazení a měli určitý maje­tek, se dělili na nejzámožnější hospodáře, méně majetné chalupníky a nejchudší tzv. zahradníky. Mezi nejmajetnějšími hospodáři, kterých bylo v Hostouni 22, je uveden především Hans Kleinschmied, který vlastnil 58 strychů  (1 strych v přepočtu 28 arů a 27 m2) polí, 5 koňských potahů, 5 krav, 15 ovcí a 6 prasat. Naproti tomu zástupci nejchudší vrstvy nevlastnili žádnou půdu ani dobytek. V porovnání  s blízkou Bělou a Poběžovicemi provozovalo své živnosti v Hos­touni velké množství řemeslníků. Jednalo se o 6 řezníků, 5 krejčích, 5 ševců, 3 pekaře, 2 tkalce, 5 koželuhy a dokonce 2 zlatníky. Po jednom byli zastoupeni truhlář, barvíř, uzdař, jirchář, kovář, kramář a sládek.

Z příjmení hostouňských sousedů vyplývá, že obec byla v té době již převáž­ně německá. Z českých příjmení se vyskytují: Svoboda, Levej, Slivka, Buchta, Dermbný, Jindra.  Ve městečku žili tehdy i 3 židé starší 20 let, což dokládá, že údajný starý zákaz o usazování židů ve městečku již dávno neplatil.

Neméně zajímavé jsou i údaje, které obsahuje tzv. soupis poddaných podle víry z roku 1651, který vedle jmen všech poddaných, kterých bylo na hostouň­ském panství celkem 964, uvádí i jejich stáří. Lidé se tehdy dožívali nižšího stáří, produktivní věk se pohyboval mezi 20-40 lety. Na celém hostouňském panství žilo tehdy pouze 10 osob starších 60 let. Mezi vyslovené starce tehdejší doby patřil vrchnostenský hejtman Lorenz Franz, který vypracoval již zmíněný soupis poddaných, jemuž bylo tehdy 69 let. Stářím jej převýšil pouze Andreas Stach, který byl stár 76 let.

Po připojení k rozlehlému dominiu horšovskotýnských Trauttmansdorffů pozbývá hostouňské šlechtické sídlo funkci rezidence. Centralizace trauttman­sdorffských držav se částečně dotýká i městečka, jehož rozvoj stagnuje. Avšak i v této době  si Hostouň udržuje postavení správního a obchodního centra oblas­ti mezi Poběžovicemi a Bělou. V průběhu I. poloviny 17. století, kdy ve střední Evropě zuří třicetiletá válka, dochází v Hostouni k rychlé výměně obyvatelstva. Z příjmení uvedených v berní rule i soupisu poddaných dle víry vyplývá, že v polovině 17. století bylo obyvatelstvo Hostouně již převážně německé.

Ve 20. letech 18. století rozvířily poklidný život venkovského města zázraky dřevěné sošky, na podobné události byla česká krajina v období zbožného baro­ka velice bohatá. Obyvatelé Hostouně i okolních vesnic začali v hojném počtu navštěvovat sošku Bolestné Matky Boží, která byla umístěna v malé dřevěné kapli u městečka a tvrdili o ní že je zázračná. Pražská arcibiskupská konzistoř tento církví neschválený akt nelibě nesla a nechala roku 1727 sošku přemístit do farního kostela. V roce 1728 přijela      do Hostouně komise, která měla zázraky způsobené soškou přezkoumat. Moc sošky byla s největší pravděpodobností prokázána. Svědčí o tom nejen obsáhlé archivní zápisy s vyobrazením zmíněné sochy,  ale především nákladný portál hostouňského kostela datovaný chronogramem do roku 1731,  v němž je kamenná kopie zázračné sošky zasazena. Ori­ginál sošky zmizel neznámo kam, zapomenuty jsou i zázraky, které způsobila. Uvědomíme-li si však, že v době barokní zbožnosti učinila z Hostouně známé poutní místo a kvůli její předpokládané zázračné moci byl přestavěn a obnoven i hostouňský kostel, v němž byla uložena, vykonala pro město užitečnou služ­bu.

Z období kolem poloviny 18. století pocházejí i údaje tzv. tereziánského katastru, jehož sumarizace byla dokončena roku 1757. V Hostouni žilo tehdy celkem 100 poddanských rodin. Místní kostel navštěvovalo 468 věřících z Hos­touně. Ke kostelu byly přifařeny ještě okolní vsi: Starý Kramolín se 122 věřící­mi, Svržno se 120 věřícími, Mirkovice se 113 věřícími, Holubeč se 77 věřícími a Černá Hora se 48 věřícími. V městečku byla též škola, jejíž chod zajišťovali 2 učitelé a špitál pro 6-7 chudých.

V Hostouni pracoval pivovar s výstavem 317 a 1/3 sudů ročně. Z řemesel jsou uváděni:   2 koláři, 2 hrnčíři, I malíř, 2 tesaři, 3 kramáři, 1 mydlář, 1 zá­mečník, 1 sedlář, 7 pekařů,  8 krejčích,  2 koželuzi, 8 tkalců, 7 ševců, 3 barvíři načerno, 5 řezníků, 1 kovář, 1 zedník, 1 sklenář, 4 truhláři, 4 bednáři. Ve starším přiznání jsou mimo tato řemesla uváděni ještě: 2 školní sluhové, 1 panský slá­dek, 1 městský písař, 1 řemenář, 1 kloboučník, 1 kožešník, 1 jirchář, 1 lazebník, 1 mydlář, 5 nádeníků a 10 žebráků. Městská rada měla tehdy četné stížnosti proti horšovskotýnské vrchnosti, hra­běti Františku Norbertu Trauttmansdorffovi, který neplatil kontribuci za domy, jež ve městě vlastnil a neuznával stará městská práva. Do roku 1765 mělo městečko hrdelní soud IV. třídy. Městská šibenice stávala na návrší jihovýchodně od dnešního železničního mostu a ještě po roce 1945 se návrší nazývalo Šibeničním vrchem.

 

V průběhu 2. poloviny 18. století a ve století 19. se život v městečku výrazně nezměnil.   V 18. století byla Hostouň známým krajkářským střediskem.  Na tr­zích byla vyhledávána též kvalitní hostouňská keramika. K rozvoji hrnčířského řemesla dochází v Hostouni především   v průběhu I. poloviny 19. století. Roku 1838 je tu uváděno 8 hrnčířských mistrů. V roce 1858 počet hrnčířů  v Hostouni kulminoval, tehdy je v Hostouni a jejím okolí uvedeno 18 hrnčířů.  Do konce 19. století se jejich počet pohyboval kolem 10-13.  Od počátku 20. století  ale dochází k úpadku řemesla,   po    1. světové válce pracoval v Hostouni již jen je­diný hrnčíř, Josef Karl. Hostouňská keramika se vyznačovala prostými tvary džbánů lahvicového tvaru.   Z hrnců jsou typické především soudkovité krajáče se širokým dnem. Keramika byla glazována ponejvíce sytě hnědými lesklými glazurami.

Podobu městské zástavby poznamenalo několik požárů, po nichž byly pů­vodně zčásti ještě dřevěné domy přestavěny do zděné podoby. Nejstarší plán Hostouně přináší tzv. josefské vojenské mapování z let 1764-1768, kde je Hos­touň zachycena jako sídliště, jehož páteř tvoří dlouhé ulicové náměstí, jehož západní nejvýše položené části vévodí kostel svatého Jakuba Většího, za nímž stojí v izolované podobě zámek a rozlehlý panský dvůr. Paralelně   s městskou zástavbou se začíná rozvíjet i jižní předměstí situované v údolí bezejmenné vodoteče.

První zcela přesný plán Hostouně přináší však až tzv. indikační skica z roku 1838, z níž vyplývá, že zástavba soustředěná kolem ulicového mírně se rozšiřu­jícího náměstí byla  již beze zbytku nespalná - zděná. V roce 1850 se Hostouň stala střediskem soudního okresu Hostouň, který se udržel až do roku 1949. Spolu se soudními okresy Poběžovice a Horšovský Týn tvořily tyto celky politický okres Horšovský Týn, který zanikl teprve  v roce 1960.

 

Dějiny Hostouně ve 2. polovině 19. století poznamenal tragický požár města, při němž shořelo 43 domů včetně hospodářského příslušenství. Jelikož byl právě čas žní, shořela i svezená úroda. Požár vypukl 19. srpna 1877 o půl jedenác­té v noci ve stodole Antonína Kolbeka čp. 137. Prudký vítr rozšířil požár i na střechu a věž kostela, která vzplála jako pochodeň a osvětlovala dílo zkázy. Při požáru se propadla kostelní klenba, která prorazila poklop hrobky, v níž byly objeveny rakve a tělesné pozůstatky bývalých majitelů hostouňského statku ­Gutštejnů. Jednalo se o poslední velký požár města, který změnil  i nejvýraznější hostouňskou siluetu - věž farního kostela. Ta získala nový jehlancový krov na místo původní cibulovité báně. Na základě této úpravy je možné datovat stará vyobrazení městečka do období před a po roce 1877.

Roku 1910 byla zprovozněna železniční trať Tachov - Domažlice, na níž byla napojená  i Hostouň. V roce 1914, po vypuknutí I. světové války, byl do Hostouně z Haliče přemístěn vojenský hřebčín, jehož součástí se staly i okolní panské dvory. V roce 1918 převzala hřebčín československá armáda. Roku 1945 byla část koní odehnána do Německa. Ke zrušení hřebčína dochází v roce 1952, kdy byl přemístěn do Albertovce u Opavy.

V předválečném období existovalo v Hostouni několik menších průmyslo­vých provozů především tkalcovna, cvočkárna, cihelna, pivovar a sladovna. V roce 1930 stálo v Hostouni 187 domů, v nichž žilo celkem 1 060 obyvatel, z toho 888 obyvatel německé národnosti, 160 obyvatel československé národ­nosti, 4 příslušníci jiných národností a 8 cizozemců.

V období 2. světové války připadl celý hostouňský okres, jako součást Sudet,  k velkoněmecké říši. Válečná léta a poválečný vývoj zapříčinily značný pokles počtu obyvatel, teprve po roce 1970, kdy bylo v Hostouni evidováno pouze 659 obyvatel, dochází k postupnému nárůstu obyvatelstva.

Nenahraditelnou ztrátou jsou pro městečko demolice některých budov ve městě, které proběhly po odsunu německého obyvatelstva. Demolice domů, kte­ré tvořily hlavní frontu náměstí a průraz nové silnice v historickém jádru města, poškodily malebné náměstí již natrvalo.           .

V současné době je Hostouň správním centrem poměrně velké oblasti, do jejího obvodu patří dalších 11 vsí. Samotná Hostouň má několik obchodů, hosti­nec, poštu a zdravotní středisko. Vedle výstavby panelového sídliště došlo k re­konstrukci náměstí, k výstavbě čističky odpadních vod a rekonstrukce kanali­zační sítě. Hostouň má díky spolufinancování státního fondu životního prostředí ČR zřízenou plynofikaci obce. Je zde mateřská škola  a základní škola. V obci se nachází moderní závod na zpracování dřeva, jehož vlastníkem  je společnosti LST, a. s. Trhanov. Je zde také zřízen výchovný ústav dětí a mládeže, který v roce 2002 získal areál bývalého zámku, který byl řadu let obýván příslušní­ky sovětské armády. V současné době proběhly v areálu stavební úpravy v řádu desítek milionů korun. Také v přilehlých částech obce - okolních vsích - se in­vestuje a to především do rozvoje infrastruktury, například nový most přes řeku Radbuzu ve Svržně byl pořízen z prostředků Plzeňského kraje a SFD1 nákladem 12 milionů korun.

Partnerskou obcí Hostouně je německý Waldthurn. Smlouva o spolupráci a partnerství mezi obcemi byla podepsána 13. 3. 2004. V současné době má zastupitelstvo obce 15 členů, je zřízena rada obce, fi­nanční výbor, kontrolní výbor a kulturní komise.  Starostou obce je ing. Miroslav Rauch, místostarostou   MVDr. Václav Poláček.

 

Znak, který obec dodnes užívá, získalo městečko při povýšení na město dne 21. února 1587. Jelikož je ve znaku obsažen  i erb rytířů z Hostouně, kteří hos­touňský statek spravovali do 20. let 15. století, můžeme předpokládat, že původ­ní znak získala Hostouň již před tímto datem, snad ve 2. polovině 14. století. Znak tvoří stříbrná hradba s otevřenou bránou, nad níž vystupují 2 věže. Upro­střed nich je umístěn erb, který je z historického hlediska nejzajímavější sou­částí znaku. Spodní červená polovice znaku upomíná na rytíře z Hostouně, kteří nosili půlený červeno-stříbrný štít. V horní polovici tohoto štítu později obsadil stříbro zlatý rabštejnský lev upomínající na rod, který Hostouň vlastnil v letech 1508-1552. Pravá polovice horní části znaku je vykázána rodovému symbolu Jiřího z Gutštejna, černým jelením parohům položeným na zlatém podkladě. Znakové privilegium z roku 1587, kterým na žádost Jiřího z Gutštejna udělil císař Rudolf II. Hostouni statut města, je uloženo ve Státním okresním archivu v Horšovském Týně.

Nejvýznamnější historickou stavbou obce, která charakterizuje celkové po­hledy na Hostouň, je kostel sv. Jakuba doplněný vysokou hranolovou věží. Stav­ba kostela   je většinou popisována jako barokní novostavba. Průzkum svatyně, provedený v letech 1999-2000 však prokázal, že kostel je v celém svém pů­dorysném rozsahu ještě gotický a věž považovaná za barokní je ve skutečnosti pozoruhodným dílem vrcholné gotiky. Věž obdobného stáří a vybavení je v pro­středí venkovského městečka raritou a po celých západních Čechách bychom analogické stavby patrně nenalezli.

Nejstarší historické zmínky o zdejším farním kostele se objevují v roce 1360. Můžeme však předpokládat, že zde nějaká svatyně stála již v době bájného Gumperta. Založení kostela, jehož rozměry i architektonická podoba jsou pro malé poddanské městečko nadstandardní, můžeme přisoudit některému z po­sledních členů rodu hostouňských vladyků, buďto Protivcovi nebo jeho synu Rackovi. Jak dokládá vyobrazení Hostouně z 1. poloviny 17. století udržel se kostel v téměř nezměněné podobě až do doby barokní přestavby, která proběhla v návaznosti na přenesení zázračné sošky do této svatyně. Dalšími opravami byl kostel pouze stavebně udržován. K poslední výrazné přestavbě svatyně dochází po ničivém požáru v roce 1877, kdy shořely veškeré krovové konstrukce a pro­padla se i klenba lodi. Z období po požáru kostela pochází i současné zařízení.

Mohutnou stavbu kostela dotváří vysoká hranolová věž vystupující nad zá­padním průčelím stavby. Toto umístění věže je u kostelů v jihozápadních Če­chách atypické a vzácné. Věž je až do výšky čtvrtého nadzemního patra gotická. Poslední gotické patro, v němž byla kdysi umístěna zvonice, je osvětleno třemi hrotitými okny s kružbami. Nad tímto patrem        se zvedají další dvě podlaží vy­budovaná v renesanci a pozdním baroku. Pod hlavní římsu dosahuje věž výšky cca 27 metrů. Zdivo lodi datuje gotický sedlový portál, zasazený ve středu její nynější severní stěny. Interiér kostela je již veskrze barokní, tři pole kleneb, oddělená pasy, se rozpínají nad prostornou lodí, která je osvětlena třemi páry rozměrných půlkruhem sklenutých oken. Středověkého původu je patrně i pres­bytář uzavřený trojbokým závěrem, na nějž v ose navazuje barokní sakristie.

V roce 2004 se kostel sv. Jakuba stal prvním kostelem na území České re­publiky, který  se nachází na tzv. Svatojakubské cestě, jež začíná až ve známém španělském poutním místě Santiago di Compostela. Naproti severní stěně lodi je ve zdi fary zasazen starý náhrobník s českým nápisem, který byl objeven v 70. letech 20. století při stavebních úpravách v in­teriéru kostela. Heraldický náhrobník upomíná na Jindřicha a Kateřinu Buděšic­ké z Buděšína.

 

 

Kaple Božího těla, která stávala naproti hlavnímu vstupu do farního kostela, měla zajímavou historii, jejíž původ můžeme spatřovat v ponuré středověké le­gendě. Podle této pověsti odnesli roku 1427 bernartičtí a hostouňští židé z ber­nartického kostela svaté hostie,   do nichž potom v jednom hostouňském domě bodali noži a vidličkami. Když z hostií začala stříkat krev, zalekli se svého činu a hostie zahrabali na konci města do houštiny. Tento neuvážený čin však byl prozrazen. Viníci byli zadrženi, odsouzeni a zaživa upáleni. Na místě, kde byly hostie zakopány, vystavěl zanedlouho neznámý donátor malý kostelík, který za­světil Božímu tělu.

Tuto starou krvavou legendu oživila v Hostouni Kristýna Kordula Černínová rozená von Helmak, která hostouňské panství koupila roku 1623. Před rokem 1636 nechala v místech zaniklé nebo zpustlé kaple Božího těla vystavět nový kostelík, který byl vysvěcen 13.6. 1636. Ke kostelíku nechala zřídit nadaci ve výši 3 500 zlatých. Součástí kostelního mobiliáře byla     i dvě rozměrná plátna rozdělená vždy na tři samostatné obrazy, na nichž byl vymalován zázrak s hostií doplněný vysvětlujícím textem. V kostelíku stály ještě 3 oltáře a pod podlahou se nacházela černínská hrobka, do níž byli po smrti, tedy ještě před dokončením a vysvěcením kaple, oba manželé pohřbeni. Protiva Černín zemřel v roce 1634 a Kristýna Kordula jej o rok později následovala.

V roce 1802 byla dosud dobře dochovaná a nadací zajištěná kaple prodána ve veřejné dražbě za 30 zlatých a zbořena. Stalo se tak, jak poznamenává pisatel farní kroniky, jen   s velkou námahou. Krásná mramorová dlažba z kaple byla použita k vydláždění kuchyně  na horšovskotýnském zámku. Náhrobní kámen se znaky obou manželů nechal roku 1838 trauttmansdorffský stavební správce Oldřich Knodl převést do kostela Svaté Anny na Vršíčku u Horšovského Týna, kde je dnes zazděn na vnější zdi. Z historického hlediska byly nejcennějším vybavením kaple obrazy, které na pozadí staré legendy přibližují jednotlivé historické stavby v Hostouni a Bernarticích. Velice věrohodně je zde např. zobra­zen hostouňský kostel s obranným hrázděným polopatrem i hostouňský zámek  a jednotlivé budovy v městečku. Je možné, nelze to však prokázat, že postavy zachycené na obrazu, představuji konkrétní osoby z okruhu donátorovy rodiny. Po zboření kaple byly obrazy umístěny v hostouňském kostele, později přešly darem do muzejní expozice v Horšovském Týně. Dnes jsou součástí expozice horšovskotýnského zámku. Kaple Božího těla zanikla beze zbytku, stávala naproti kostelnímu průčelí. Za sochou  sv. Jana Nepomuckého je dosud patrný schod, který byl součástí scho­diště, po němž  se ke kapli přicházelo.

 

 

Třetí významnou a dosud zachovanou sakrální památkou Hostouně je hřbi­tovní kaple zasvěcená Panně Marii. Kapli měla v roce 1663 založit Zuzana Kleinschmidová (Kleinschmidtová). Zuzaně bylo v roce založení kaple 48 let, údaje o manželích Kleinschmidových se vyskytují v berní rule i soupisu pod­daných podle víry. Nápis o založení kaple byl součástí oltáře a je dnes nezvěst­ný. Z kaple se rovněž ztratily dřevěné sochy sv. Floriána, sv. Václava, biskupů, Panny Marie a řada obrazů malovaných na plátně i dřevěných deskách, které v kapli bylo možné spatřit ještě před 2. světovou válkou. Kapli využívali jako pohřební svatyni zámožní měšťané a panští úředníci. Jak sděluji nápisy na primitivně opracovaných náhrobnících, byla sem roku 1705 pohřbena Rozálie Bu­deciusová a její dvě děti. Náhrobníky nechal vyhotovit vrchnostenský úředník Daniel Budecius, o příčině smrti jeho blízkých se však staré nápisy nezmiňují. Čtvrtý náhrobník zasazený v interiéru kostela náleží Václavu Eihlerovi, který zemřel roku 1715 ve věku 70 let.

Kapli tradičního půdorysu tvoří obdélná loď s užším polygonálně uzavřeným presbytářem. Loď kryje plochý strop, presbytář je zaklenut valenou klenbou s lunetami. Vnitřní zařízení bylo odstraněno při úpravě kaple na smuteční síň. Současná utilitární úprava svatyně zahladila všechny výraznější stopy po jejím stavebním vývoji.

 

  

Na západním okraji vsi městečka, původně zcela izolován od jeho zástavby, stojí hostouňský zámek. Dnešní dvoukřídlá moderně upravená stavba, která ve své strohosti postrádá příslušnost k jakémukoliv stavebnímu slohu, je obklo­pena rozlehlým neupraveným parkem. Naproti zámeckému areálu stojí bývalý vrchnostenský dvůr, v jehož čele stával pivovar.

První konkrétní zmínky o existenci hostouňské tvrze se objevují teprve roku 1508.  Ve skutečnosti však byla vybudována mnohem dříve. O středověké podo­bě sídla  se nezachovaly žádné zprávy. Přítomnost starých stavebních konstrukcí můžeme v zámku předpokládat pouze na základě rozboru síly zdiva (viz analy­tický plán). Nejstarší pohled na hostouňský zámek se objevuje v 1. polovině 17. století na olejomalbě, která zachycuje hostouňský zázrak s hostiemi. Sídlo je tu zachyce­no jako dvoupatrový objekt s renesančním štítkem a mohutnou vstupní bránou.

Toto staré vyobrazení se vzácně shoduje s nedatovaným pohledem na zámek, který měl posloužit jako podklad pro barokní přestavbu sídla. Zámek je tu zob­razen jako mohutná dvoupatrová renesanční budova s okny zvýrazněnými ka­mennými a štukovými ostěními. Pouze klenutá brána je méně výrazná a postrádá ostění s erbem a vpadlinou pro padací most viditelnou ještě na staré olejomalbě. K zámku přiléhá nižší patrový trakt neznámého stáří. Zámek měl v té době pa­trně ještě čtyřkřídlou dispozici seskupenou kolem čtvercového nádvoří. Jako uzavřený čtyřkřídlý objekt je zámek zakreslen na mapě josefského vojenského mapování z roku 1764-1768. Zámek obklopoval příkop, dle tradice naplněný vodou, jehož rozsah můžeme vytušit na mapě stabilního katastru z roku 1838. Šíře příkopu mohla dle parcely vyznačené na mapě dosahovat 10-20 metrů. K radikální přestavbě zámku, financované Trauttmansdorffy, dochází patrně až po polovině 18. století. Návrh barokní přestavby se sice zachoval, nevíme však, zda byl realizován dle projektu. V každém případě byla stavba o patro snížena, zanikla rovněž dvě křídla, případně hradba, která čtvercový areál zámku uzaví­rala. Na dalších stavebních úpravách zámek již jen ztrácel. Fotografie a plány  z 19. a 20. století zachycují stavbu v podobě, jak ji známe dnes. Ve 2. polovině 20. století měnil zámek často majitele, což se projevilo i na jeho zanedbaném stavu, který byl opakovaně řešen razantními a velice necitlivými stavebními úpravami. Do roku 1990 využívala zámek sovětská armáda.  Po listopadu 1989 se objekt stal, stejně jako mnohé jemu podobné památky, předmětem finančních spekulací. V roce 1990 byl obcí i s parkem prodán za 1,5 milionů korun firmě Agos Praha, která jej obratem za 12 milionů korun prodala firmě Atlantic, ale ani tato firma na zámku neprodělala, protože jej za 54 milionů postoupila spo­lečnosti Litex Skuhrov nad Bělou. Zámek však nadále chátral a sloužil jako jis­tina pro bankovní úvěry.   Od roku 2002 je zámek využíván výchovným ústavem dětí a mládeže, v současné době proběhla jeho nákladná rekonstrukce.

 

Působivou součástí hostouňského náměstí je sloup se sousoším Nejsvětější Trojice. Spodní trojhranný sokl obsahuje latinský nápis o zřízení sousoší městem Hostouní, v němž  je ukryt chronogram připomínající rok jeho výstavby 1722. Stejný letopočet je zaznamenán  i na okrajích kartuše. Na horní části podstavce jsou znatelné kovové trny, na nichž stály další sochy nebo doplňující kamenné prvky. Uprostřed vystupuje čtyřhranný sloup s německými nápisy, které jsou zvlášť věnovány Bohu Otci, Bohu Synu a Duchu Svatému. Na tomto sloupu již spočívá profilovaný sokl se sochou Nejsvětější Trojice.

Je velice pravděpodobné, že kameník, který vytvořil sousoší Nejsvětější Tro­jice, vyhotovil i sochu svatého Jana Nepomuckého, která původně stála při vstu­pu do zámeckého parku. Dnes se nachází v blízkosti vstupu do kostela. Socha světce v životní velikosti je doplněna letopočtem 1722 a nápisem SVB ROSA. Doplňující údaje obsahoval původní podstavec sochy, který dnes již neexistuje.

V hlavním portálu kostela je umístěna kamenná soška Panny Marie Bolest­né. Jedná  se o kopii milostné kamenné sošky, která byla přemístěna do kostela z kapličky nedaleko Hostouně. Nápis pod sochou datuje dohotovení portálu, sošky i barokní úpravy kostela  do roku 1731.

V okolí Hostouně stávalo též několik starých kamenných křížů a křížových kamenů,   k nimž se vztahovaly různé pověsti. Nejznámější z nich, zachycený na staré fotografii, stál pod Černým vrchem nedaleko Hostouně. Tyto kříže byly považovány za smírčí, tedy kříže, které dle středověkého trestního práva měl za­sadit vrah na místě svého zavrženíhodného činu. Součástí smírčích smluv byly i další vzájemně sjednané podmínky. Často se pozůstalí spokojili s hmotným prospěchem.

Jeden takový historickými prameny podložený příběh známe i z Hostouně. V době, když na hostouňském zámku pobýval Jiřík z Gutštejna, navštěvovala Hostouň často rozverná rytířská společnost. V roce 1587 došlo za hostouňskou tvrzí k tragické události, tehdy zde opilý Martin Černín z Chudenic zastřelil svého strýce Václava Černína z Chudenic. Obávaje se horšího přistoupil dne 10. srpna 1587 Martin ke smírčí smlouvě, v níž slíbil, že pokud bude živ, ani vína, ani kořalky píti nebude kromě přijímání velebné svátosti, a pokud by nemocí navštíven byl. Pak-li by se tak nezachoval a usvěd­čen byl, povinen byl rok v Černé věži sedět. Ke kostelu sv. Jiljí v Mělnici, kde Václav byl pochován, slíbil sjednat 8 kněží, aby mše zádušní za Václava slouži­li, přičemž Martin osobně přítomen býti měl. Dále musel chudého lidu při pěti stolech, jídlem a pití vyčastovati a konečně mezi chudé 4 postavy černého sukna (loket po 16 krejcarech) rozdati.