Města a obce online - Habrůvka

Když jsem se stěhoval po evakuaci z pohraničí, kde jsem opustil nově postavenou školu s českou menšinou, do školy v Habrůvce, burácely německé bombardéry na východ, aby tam zdeptaly další Slovany, Poláky. Nebyla to chvíle příjemná. Jak úsměvně na mne zapůsobilo přijetí tehdejším předsedou školní rady Adolfem Hlouškem, který mi hned při představení položil otázku: Umíte hrát taroky? Ne? Tak to Vás naučíme. Potřebujeme takové učitele. Dodnes taroky neumím. Habrůvští mne mezi sebe přijali a také strpěli.

Nikdy nezapomenu na nápis v mramorové desce nade dveřmi školy! "Škola druhá matka je, duše dítek pěstuje." Starý, výstižný, přátelský, srdečný, nic úředního, strohého. Všechny pěkně vítal, učitele upozorňoval na jeho povinnosti, žáky na to, co je čeká ve škole.

Je velmi smutné, že tento prostý nápis byl příčinou toho, že český inspektor Pospíšil v roce 1944 mi při inspekci školy řekl, že patřím ke zdi, nebude-li nápis do týdne nahrazen německým. Nařídil mi sundat ze zdí obrazy Pražského hradu, rodného domku TGM, svatováclavských klenotů, Žižky, Husa. Rozkázal mi zalepit v úředních věstnících česká razítka a přelepil je německo- českými. Za týden přišel kontrolovat znovu. Spokojen nebyl . Za sklo nade dveřmi jsem napsal na papír Schule - škola a řekl jsem, že desku nemohu tak lehce odstranit, že to musí řemeslník - odborník a že nápis nedovedu přeložit do němčiny s takovým rýmem, jak je v češtině. Soptil. A byl to také český učitel, pocházel od Rosic. Jeho syn zahynul u Stalingradu.

Kolega ve škole neměl z mého příchodu nějakou zvláštní radost. Na jeho slova, že jsem školu dostal asi proto, že jsem socialista, jsem odpověděl, že o socializmu budeme mluvit, až se lidé nebudou zabíjet. Ve škole jsem se také seznámil s požárníky. Nad jedním oknem v prvním poschodí byl zapuštěn do zdi velmi silný hák, na který se mělo v případě požáru ve škole zavěsit lano, po kterém by spouštěli požárníci ohrožené děti, bohudík jsem to v praxi nezažil. A vůbec, za dobu mého působení nevznikl v obci požár. Nepochybuji, že by se s ním požárníci obětavě vypořádali, měli stroj a zbrojnici v pořádku, také často cvičívali. A pak tu panovala vůle pomáhat, srdečnost a upřímnost v jednání. S jejich helmami a sekerkami jsme počítali při obraně vsi, když jsme chtěli stavět zátarasy silnic u obou lesních cest.

Brzy mne občané přijali do Sokola. Sokol byl protektorátními úřady rozpuštěn. Dali jsme se do hraní divadel, hráli jsme Jánošíka, pro jeho příkladný odboj proti pánům, hráli jsme Lucernu, jejíž české světlo a svatováclavská koruna v lípě měla zahánět zloduchy a hejkaly. A nad portál v sále si napsali : "Národ, který nezradil, ž i j e".

Okupace utvrzovala svůj režim, omezovala kulturní činnost, byly rozbity a prozrazeny první odbojové organizace, přišly persekuce všech, kteří pracovali proti režimu a mysleli podle svého. Rostl však také odpor i uvědomění. V tomto smyslu byli Habrůvští opravdovými syny lesa, vrostlí do kamenné půdy. Nebylo zde takových, kteří by zradili.

Odboj neustal . Počátkem okupace na první schůzce učitelů ve Křtinách byli jsme všichni jednotní v tom, že se musí něco dělat. Tu jsem jako nováček mezi nimi úkol nedostal. Brzy byli zatčeni. Důkladnost a zkušenost německé policie se podceňovala.

Později mne navštívil učitel Konvalinka z Brna, záhy popravený pro přechovávání parašutisty. Měl u mne schován archiv z doby, kdy byl redaktorem kulturní rubriky v ostravských novinách. Snad jsou v Býčí skále dodnes zbraně, které si tam uschoval. Dal mi mauserovku. Později se ozvala "Vela" z Blanska. Národní revoluční armáda z Brna, partyzánské skupina Dr. Miroslava Tyrše z Olešnice a Rovečného. Scházeli jsme se v Babicích, Adamově, Blansku, jezdil jsem na kole do Rovečného. Vyhledali jsme na Padouchu prostorný palouk pro shoz zbraní, našli jsme jeskyni k úkrytu, přechovávali ruské zajatce, dráždili německou policii ve Křtinách falešnými hlášeními sháněli jsme trhaviny, sledovali počínání blokleitra NSDAP. J. Bezděka, později odstraněného chlapci z Habrůvky, sledovali jsme přesun výsadků z polesí Bukovinka přes Nový hrad na Olešnicko, zjistili jsme adresy německých mocipánů, ubytovaných v zámku ve Křtinách, kteří tam měli již připravené kufry s adresami do Sovětského svazu, kde se měli ujmout panství jako guvernéři určité části poraženého státu, opatřovali jsme potravinové lístky, zprávy o výrobě ve Výpustku, Býčí skále a v Adamově.

Odboj měl i své zrádce. Jeden, který věděl o Habrůvce, byl vylákán do Beskyd na Soláň a tam zneškodněn (OV), druhý (LS) byl za svou zradu v roce 1946 popraven. Ale nebyli to místní lidé.

To byl rub této činnosti, která konec konců si nevyžádal životy, kromě životů Hlouška a Korbičky, kteří byli při přechodu fronty v posledních dnech chyceni a bez soudu na místě zastřeleni. Líc této činnosti byla příjemnější. Byly to schůzky v dílně u J. Kartouse, kde se u teplých kamen sešlo několik mužů a mezi nimiž se při srdečném povídání a škádlení každý zotavil a pookřál.

V Habrůvce také vlastně kročila fronta. V posledních dnech války sovětská letadla napadla obec. Kromě nešťastné smrti občana Bohumila Grunda a občanky Rosalie Drahovzalové, způsobila škody na několika domech, ale tyto škody byly brzy odstraněny.

Nový život v novém státě se začal bouřlivě rozvíjet. Zbourala se tak zvaná obecní pastouška, byl vybudován parčík a postaven památník, opatřeny lavičky, obec dostala autobusové spojení. Bylo dosti těžkostí, ty se však pomalu odstraňovaly.

Nový stát se začal rozvíjet v nových tradicích, novým směrem. Dřívější jednota lidu z doby protektorátu se začala rozkližovat pro odstředivé zájmy, budované na různých představách. V obci však bylo dosti snahy po udržení jednoty uvědomělým přístupem, taktem, trpělivostí, prací pro kolektiv a potlačováním diktátorského přístupu.

Bylo a je pro mne velikou ctí, že mne obec vyznamenala čestným občanstvím. Vážím si toho tak, jako si vážím všech těch, s nimiž jsem prožil dobu okupace a hrst těchto vzpomínek končím s přáním, aby všichni občané byli jako to dřevo habrové.

Dřevo habrové je šedobílé, tvrdé, těžké, nesnadno štípatelné.