Města a obce online - Valašské Klobouky

Územně je oblast mikroregionu Jižní Valašsko (ustaven roku 1999) téměř totožná s někdejším brumovským panstvím, jehož středisky byly zprvu Brumov a později Valašské Klobouky.

Nejstarší středověké osídlení oblasti bylo na Slavičínsku a dále směrem k Loučce a především v prostoru při Vlárském průsmyku s královským hradem Brumovem, který je doložen k roku 1255. Brumov fungoval jednak jako centrum správy (v oblasti na severu ohraničené řekou Dřevnicí, na západě pak řekou Moravou a na jihu a východě uherskou hranicí), ale také jako sídlo hospodářské administrativy královského majetku – purkrabími zde král ustanovoval nejvýznamnější velmože ze svého okolí. V období od poloviny 13. století až do století 14. zde probíhala první větší kolonizační vlna (v této době byl založen například Újezd, dále i Vlachova Lhota či Nedašova Lhota), která dala základní podobu nejen síti městeček (Brumov, Klobouky, Slavičín, Újezd), vesnic a šlechtických sídel (Vlachovice), ale také soustavě církevní správy (fary v Brumově, Kloboukách, Slavičíně, Vlachovicích a v Újezdě). Panovníkovi však nepatřila všechna sídla na Valašskokloboucku: Slavičín spolu s několika vesnicemi byl ve vlastnictví olomouckých biskupů, kteří ovšem tento majetek udělovali šlechtě do lenního užívání (nejrozsáhlejším lénem bylo městečko Slavičín s hradem Engelsberkem, malým lenním statkem byly třeba i Divnice).

Čtrnácté a patnácté století přinesly řadu privilegií především Valašským Kloboukám, které začaly plnit na rozsáhlém brumovském panství roli hospodářského a později i soudního centra. Nejvýznamnější privilegium dostaly Klobouky ve svatvečer Nejsvětější Trojice léta 1356 (tedy 18. června 1356): Klobouky se staly městečkem s právem města Hradiště, což vedle práva trhu přineslo i právo hrdelní. Důležité listiny pak městečko obdrželo za husitských válek od krále Zikmunda, jenž si v kraji potřeboval posílit svou pozici, vždyť hrad Brumov dočasně držel kališnický pán Boček z Kunštátu (hrad se však brzy vrátil do rukou krále). Husitství zde tedy kořeny nijak zvlášť nezapustilo…

Za uherské války, která z mapy panství vymazala téměř pětinu vesnic, odevzdal uherský král brumovské panství panu Podmanickému (Podmaničtí pak od krále vykoupili práva k dědičné držbě panství), významné péče se panství dostalo v 16. století od pánů z Lomnice. Šestnácté století přineslo Vlachovicím povýšení na městečko, Klobouky jsou již označovány jako město.

Ve druhé polovině 16. století byly zdejší fary luterské: spisky o historii regionu většinou na toto období jen stroze dští hněv a neúctu, o duchovních správcích se pak nezmiňují. Je ale dobré si uvědomit, že například o věž klobuckého kostela (postavena v 80. letech 16. století) se zasloužili právě ti luteráni… Koncem 16. století máme v Kloboukách doloženy také české bratry, ale i židovské obyvatelstvo. S počátkem 17. století přicházejí na brumovské panství důrazní jezuité a s nimi - rekatolizace.

Právě v této době vrcholí v oblasti i nové kolonizační snahy (jejich počátek lze datovat přibližně k polovině 16. století) s cílem osídlovat a využívat vyšší horské polohy. Charakteristický způsob hospodaření užívaný v rumunském Valašsku (obdělávání horských kopanic, chov ovcí a koz) dal této kolonizaci název – valašská. Rozmach valašské kolonizace právě v našem kraji pak způsobil, že je celý region od 17. století jmenován Valašsko. Významným řemeslem kraje se stalo soukenictví.

Klid a hospodářskou prosperitu panství v šestnáctém století vystřídalo století sedmnácté, které přineslo již roku 1605 vpád Bočkajovců a brzy poté návštěvy vojsk třicetileté války (v roce 1621 se za valašského povstání Valaši zmocnili brumovského hradu). S malým časovým odstupem následovalo několik ničivých vpádů Turků (nejhůře v roce 1663); za vpádu roku 1680 byl mj. odvlečen klobucký farář Václav Pavliš, o tři roky později byl nájezdníky odvlečen farář Jan František Čapek. - Počátkem 18. století ještě do kraje najížděli Rákocziho uherští povstalci. Zajímavý doklad o jejich řádění zaznamenala tzv. Kráčalíkova kronika: koncem roku 1706 byl v Baranicovém chrástí u Klobouk vysvlečen donaha a ubit nový brumovský farář František Kalus. Na toto období se zachovalo v kraji poměrně dost památek, vzpomínek: Hložecká kaple,  Andělíček, na Tichovsku pak třeba název trati Knězova louka (lidé se tehdy před nájezdníky schovávali, především v tichovských lesích, a farář byl, pochopitelně, s nimi).

Z těchto tragedií a zejména z nich plynoucí dlouhodobé hospodářské stagnace (stagnaci vidíme také v počtu obyvatelstva, po vpádech ovšem přicházelo mnoho přistěhovalců) se kraj dostával jen ztěžka, navíc široké panské hospodářské aktivity citelně postihly poddaný lid. Cenným dokladem oživování hospodářského života Klobouk je například dům č.p. 105 z dvacátých let 18. století, z roku 1733 pak socha sv. Jana Nepomuckého (v roce 1768 byly farnímu kostelu darovány ostatky Jana Nepomuckého). Barokní sláva mariánského kultu se pak v Kloboukách zhmotnila v roce 1761: Tobiáš Tomaštík, jehož synové Tobiáš a Benedikt si postavili tzv. Červený dům (1781), nechal udělat Mariánský sloup se sochami: Panna Marie s Ježíškem, sv. Tekla, sv. Florián, sv. Vendelína a archanděl Rafaela s malým – Tobiášem (množství Tobiášů - Dobiášů ve městě dalo Klobučanům nelichotivě vnímané pojmenování: Dobši). Příznačné je, že Tomaštíci byli nejvyššími představiteli klobuckého cechu soukenického, který od poloviny 18. století mířil ke svému vrcholu. V devatenáctém století byly dokonce v Kloboukách a Brumově zřízeny soukenické manufaktury.

Na konci 18. a na počátku 19. století lze pozorovat viditelný rozkvět našeho koutu Valašska, který pamatují mnohé stavby, dnes většinou kulturní památky. Vedle již zmíněných připomeňme, že se po dvacetiletém úsilí farářů i biskupů podařilo pohnout farnost k opravě kostela (čekalo se, že vše zaplatí farníci). Jen s minimálním přispěním fary byl v letech  1771 a 1772 rozsáhle v barokním slohu opraven kostel; o deset let později pak byla nově vystavěna fara (v současné době po stavební rekonstrukci, která respektovala právě původní dispozice).  Významné přestavby se na konci 18. století dočkala také klobucká radnice.

(foto: Fara a kostel)

V závěru 18. století jsou již Klobouky sídlem děkanátu (dosud byly součástí děkanátu  vizovského). Kněží přestávají používat osobní pečetě – farnost začala užívat  pečeť s obrazem klobouku neseného dvěma lvíčky, pod tím byl umístěn kříž; počínaje rokem 1808 se začala užívat pečeť s motivem svaté Heleny s křížem. V roce 1804 je poprvé v pramenech zmíněna dedikace kostela – Nalezení sv. Kříže, dosud byl jmenován jen jako kostel Svatého Kříže; druhý vatikánský koncil v šedesátých letech dvacátého století sjednotil svátky Nalezení a Povýšení sv. Kříže, dnes je tedy kostel zasvěcen Povýšení svatého Kříže. - Koncem 18. a poté i ve století 19. se často vyskytly úvahy o změnách v obvodu farnosti: diskutována byla například možnost přičlenění Študlova k lidečské faře, což pro touhu študlovských patřit k faře zdejší nebylo realizováno. Farní obvod se postupně ustálil v tomto rozsahu: Klobouky, Lipina, Mirošov, Smolina, Tichov, Lačnov, Poteč, Příkazy a Študlov.

Po roce 1848 se při novém správním uspořádání a budování soudních okresů většinou navazovalo na spádové oblasti pozdněfeudálního hrdelního soudnictví, neboť tato střediska odpovídala společenskému vývoji lépe než vrchnostenské správní okrsky. Tak se v roce 1851 staly sídlem okresních úřadů jižního Valašska Valašské Klobouky. Od roku 1868 patřil klobucký soudní okres pod politický okres Uherský Brod (tento stav přetrval po celou První republiku).

(foto: Sídlo soudu na náměstí)

Ve druhé polovině 19. století je možné i v našem kraji sledovat vzestup zbohatlých podnikatelů a továrníků ve srovnání s úpadem starých šlechtických rodů (například Antonín Dreher, který na přelomu století koupil většinu brumovského panství – první a druhý díl). Základní obživou vesnického lidu bylo stále zemědělství, to však  nemohlo uživit rostoucí počet obyvatelstva (tehdy se na vesnicích hodně rozšířila podomácká výroba dřevěného nářadí), což mnozí řešili odchodem na sezónní práce (například na Slavičínsku odcházelo do světa mnoho zvěroklestičů – miškářů), pro mnohé se jako nejlepší řešení ukázalo vystěhování, především do USA. Pro nejednoho řemeslníka se otevřely podnikatelské cesty zánikem cechů a vydáním živnostenského řádu, k rozvoji podnikatelských aktivit přispívaly občanské záložny a spořitelny, objevily se i pokusy spojit síly k většímu soustředění výrobních možností (Družstvo soukeníků a papučářů ve Valašských Kloboukách, 1898), u Bohuslavic nad Vláří bylo neúspěšně realizováno několik ropných vrtů. Podnikatelskými symboly jižního Valašska se staly jména Pivečka a Šerý: v roce 1860 byla ve Slavičíně založena Pivečkova koželužská dílna, která postupně vyrostla v obuvnickou továrnu, podobně se v továrnu vyvinula klobucká textilní dílna Františka Šerého /1882/.

Lepší časy ale vždy něco smete – pro převážně dřevěnou zástavbu zdejších obcí byl největším nepřítelem zejména oheň: v roce 1896 shořela při velkém požáru více než polovina Klobouk (Klobouky užívají od 80. let 19. století  přívlastek „Valašské“); na druhou stranu je třeba říci, že se v důsledku ohně se rozvinul talent klobuckého architekta Huberta Gessnera, který v závěru 19. století vyprojektoval například domy č.p. 116 (tzv. Líbalova vila), č.p. 177 (v polovině 30. let 20. století se stal vlastníkem spolek Katolický dům) nebo č.p. 189 (sídlo Městského úřadu).

(foto: Potečská ulice po požáru)

Nová vlna oživení podnikání a rozkvětu oblasti nastala po odeznění hospodářské krize třicátých let 20. století: pro jižní Valašsko mělo obzvláště velký význam založení zbrojovky v Bohuslavicích nad Vláří (1935-1936). Velké změny pak nastaly po druhé světové válce, respektive po roce 1948. Pilíři místního průmyslu se staly elektrotechnická továrna MEZ v Brumově (založena roku 1946), slavičínské Vlárské strojírny a klobucké továrny Pal Magneton a Igla (dříve textilní továrny Šerý a Umtex, po válce převedené na strojírenskou výrobu), velkou proměnu zemědělské výroby znamenalo zakládání jednotných zemědělských družstev (první vznikla v letech 1949 a 1950 v Bohuslavicích, Divnicích, Lipině, Brumově a ve Valašských Kloboukách).

Stinnou stránku doby připomínají mj. pamětníci inscenovaného veřejného soudu proti tzv. protistátní skupině Světlana (1950) či zákroků proti katolické církvi a věřícím (v padesátých letech byly postupně omezovány také slavnosti Božího těla: nejprve z náměstí zmizely oltáříčky, v roce 1958 se slavnost konala naposledy na náměstí).

V roce 1949 byla zrušena dvojkolejnost okresů (dosud byly okresy soudní a politické) - Valašským Kloboukám  statut okresu zůstal, a to až do roku 1960, kdy další správní reforma začlenila jihovalašský region do okresu Gottwaldov (od 1. 1. 1990 Zlín).

Z DĚJIN SPRÁVY

Od středověku byly Klobouky součástí brumovského panství. - Do vytvoření politických úřadů v r. 1850 vykonávaly patrimoniální úřady dočasně (na státní útraty) správu veřejnou (do 1. 1. 1850) a soudní (do 1. 7. 1850).

V novém správním uspořádání náležely Klobouky do kraje olomouckého: politickým úřadem první instance byla okresní hejtmanství (podkrajské úřady), Klobouky spadaly pod Uherský Brod; politickými úřady druhé instance byly okresní soudy, v uherskobrodském hejtmanství byly tyto soudy  ustanoveny v Uherském Brodě, Vizovicích a Kloboukách.

První velká změna tohoto správního uspořádání byla provedena již r. 1855: byly sloučeny  soudní a politické okresy, v dosavadních sídlech soudních okresů byly zřízeny smíšené okresní úřady s kompetencí politickou, soudní, berní i pokladní. Klobouky náležely do kraje uherskohradišťského.

V roce 1860 byly zrušeny kraje: jejich pravomoci byly rozděleny mezi místodržitelství (v našem případě moravské) a mezi okresní úřady.

Trvalejší charakter pak měla reforma z roku 1868, která zrušila smíšené okresní úřady a oddělila politickou a soudní správu. Vznikla okresní hejtmanství (Klobouky patřily pod hejtmanství uherskobrodské) a okresní soudy (Klobouky byly sídlem jednoho z nich). Z drobnými změnami vydržela tato situace až do roku 1949. Roku 1870 byly vyčleněny obce Hostětín, Petrůvka, Pitín a Šanov pod soudní okres Uherský Brod; r. 1902 byla Lužná přidělena ke vsetínskému soudnímu okresu; 1905 vznikl nový soudní okres v Bojkovicích a v r. 1923 ve Zlíně – k těmto okresům bylo z klobuckého přiřazeno postupně  šest obcí – Rudimov, Rokytnice, Divnice, Hrádek, Nevšová a Slavičín-Mladotice.

V roce 1949 byly zřízeny  nové kraje a byla zrušena dosavadní dvojkolejnost okresů (dosud okresy politické a soudní). Pod okres Valašské Klobouky s rozlohou 465, 5 km2 (součást kraje Gottwaldov) spadalo celkem 47 obcí: Bohuslavice, Brumov, Bylnice, Divnice, Dolní Lhota, Drnovice, Francova Lhota, Haluzice, Horní Lhota, Horní Lideč, Hostětín, Hrádek na Vlárské dráze, Jestřabí, Křekov, Lačnov, Lidečko, Lipina, Lipová, Loučka, Mirošov, Návojná, Nedašov, Nedašova Lhota, Nevšová, Petrůvka, Popov, Poteč, Pulčín, Rokytnice, Rudimov, Sehradice, Slavičín, Slopné, Smolina, Střelná, Šanov, Štítná nad Vláří, Študlov, Tichov, Újezd, Valašská Senice, Valašské Klobouky, Valašské Příkazy, Vlachova Lhota, Vlachovice, Vrbětice a Vysoké Pole.

- Tento stav ale vydržel pouze do roku 1960: transformací krajů vznikl kraj jihomoravský, byly zrušeny dosavadní okresy – sídlem nového okresu s širokou územní kompetencí se stal Gottwaldov. V následujících letech probíhal výrazný proces integrace obcí, k Valašských Kloboukám bylo postupně připojeno sedm obcí: 1964 Mirošov, 1976 Lipina, Křekov a Poteč, 1980 Smolina, Tichov a Vlachova Lhota. Naopak po roce 1990 se začal rozvíjet proces deintegrace obcí, takže dnes pod Valašské Klobouky spadají již jen Lipina, Mirošov a Smolina.

Církevní

děkanát: sídlem děkanátu jsou Valašské Klobouky od konce 18. století

farní obvod: sídlem fary jsou Klobouky již od středověku, dnes patří pod valašskoklobouckou faru devět obcí: Lačnov, Lipina, Mirošov, Poteč, Smolina, Študlov, Tichov, Valašské Klobouky a Valašské Příkazy.

Školství

škola v Kloboukách jedoložena již k 90. létům 16. století

1872 měšťanská škola (od r.1900 česká)

1901 pokračovací průmyslová škola ("živnostenská škola")

1922 Okresní péče o mládež

1932 Okresní dětský domov

1924 zemská odborná škola hospodářská, po r. 1957 střední odborné učiliště zemědělské (obor opravář zemědělských strojů) a učňovská škola strojní

1949 gymnázium (od r. 1994 gymnázium a obchodní akademie)

1966 zvláštní škola

Kultura

1851 německý čtenářský spolek

1869 Beseda Dobrovský

1887 Sbor dobrovolných hasičů

1900 TJ Sokol

1906 Pěvecký spolek Tovačovský

1920 Orel

1924 Klub českých turistů

1933 Městské muzeum

Železnice

1888 Vlárská dráha (Brno – Trenčianská Teplá)

1928 Masarykova dráha (Vsetín – Bylnice)

1937 dráha Horní Lideč – Púchov

Spoje

po r. 1850 jsou Klobouky sídlem pošty (od r. 1888 s telegrafem), dnes sídlem jednoho ze dvou uzlových telefonních obvodů na okrese Zlín: 0636

Historie obcí

Lipina

Obec zemědělského charakteru ležící asi 2 km jihozápadně od Valašských Klobouk (v roce 1976 byla Lipina spojena s Kloboukami). První zmínka o Lipině je z roku 1407, název obce pochází zřejmě od lipového porostu. Lipina má stejné správní osudy jako Valašské Klobouky.

Ceněnou památkou v obci je drobná empírová kaple (při vjezdu do obce od Valašských Klobouk). Počet obyvatel: 246 (k 1. 2. 2002).

Mirošov

Obec zemědělského charakteru ležící asi 2,2 km severo-severozápadně od Valašských Klobouk (v roce 1964 byla připojena ke Kloboukám). První zmínka o Mirošovu, jehož název je pravděpodobně odvozen od osobního jména (Miroslav?), je z roku 1460. Mirošov má stejné správní osudy jako Valašské Klobouky.

Roubená zvonice na návsi je státem chráněnou nemovitou kulturní památkou, při břehu Smolinky se v katastru obce nachází chráněná oblast Podskaličí. Počet obyvatel: 88 (k 1. 2. 2002).

Smolina

Obec zemědělského charakteru ležící asi 2,5 km jihovýchodně od Valašských Klobouk (v roce 1980 byla připojena ke Kloboukám). První zmínka o Smolině je z roku 1503. Obec má stejné správní osudy jako Valašské Klobouky.

Pětiboká zvonice na návsi je státem chráněnou nemovitou kulturní památkou.

V katastru obce při břehu potoka Smolinka je chráněné území (šafránové louky apod.).

Ve Smolině se narodil kpt. Josef Valčík, účastník atentátu na Heydricha (1942).

Počet obyvatel: 274 (k 1. 2. 2002)