Města a obce online - Rtyně v Podkrkonoší

Odkaz půl tisíce let starý

O znovuobjevení jednoho z největších, ne-li vůbec největšího, historicky doložených stromů na území Čech, Velké jedle, královny mezi jedlemi, které se nacházely na rtyňském katastru, v lokalitě, jež byla oblíbeným místem vévodkyně Zaháňské.

Při studiu archivních dokumentů pro vytvoření genealogie rodu rtyňských Machů dostaly se autorovi k nahlédnuti šestidílné Paměti obce Rtyně, sepsané Vilémem Schreiberem, rtyňským rodákem. Paměti zachycují historický obraz Rtyně, od pra-dávných dob podrobně líčí zemědělství, tkalcovství, hornictví, také typické osoby, dětské hry, hudbu, zpěv a další.

V pátém díle V. Schreiber vypsaným rukopisem zaznamenal tzv. "Místopisné paměti Josefa Mědílka narozeného 2. února 1873 ve Rtyni v čp. 322" V první kapitole nadepsané "Tradice a kronika"', uvádí pod názvem "Velká jedle" vyprávění, v kterém je několik významných bodů, které budeme postupně analyzovat. Nejdůležitější částí celého zápisu, kterou vše začalo, je bezesporu druhá část poslední věty, která pozornému čtenáři sděluje významnou informaci, že špalek.

"… šestnáctý od zdola byl odvezen ke dvoru Rýzmburku, kdež v altánku za dvorem nad řekou Úpou slouží posud za stůl".

Jak je podrobněji zaznamenáno ve rtyňském zpravodaji ze září r.2001 , k nemalému překvapení a radosti autora tohoto článku, obrovský špalek - stůl uprostřed Rýzmburského altánu ještě v červenci roku 2001 skutečně stál. Tehdy nevěděl, že se dívá na pamětihodnost, která vznikla na počátku dlouhé vlády Františka Josefa I. (nástup vlády r. 1848), ale pamatuje víc než dvacet českých králů. Určitě Ladislava Pohrobka (vládl od r. 1453) a husitského krále Jiříka z Poděbrad (1458). Od samého počátku však bylo zřejmé, že strom, ze kterého byl špalek uříznut, musel být hodně veliký a mimořádně významný, když majitelka náchodského panství, vévodkyně Katharina Friedricha Willhelmina Benigna Zaháňská,

"… hercočka", … kdykoliv do revíru Vodolovského přijela, vždycky se zastavila u velké jedle …"

a knížata rodu Schaumburg-Lippe (panství koupeno r. 1840 od Marie Pavlíny, sestry Kateřiny), chtěla mít alespoň část této jedle i po jejím zániku dál na svých sídlech. Pokud mluvíme o velikosti, pak veliký strom je slabé slovo, musel být obrovský, Na dnešní poměry i osmnáctimetrový strom je slušně veliký, ale strom ze kterého byl špalek s obvodem pres tři a půl metru uříznut ve výšce 18 metrů je něco nevídaného a téměř neskutečného. Už jenom z tohoto důvodu stálo zato pokusit se alespoň na papíře rekonstruovat celý původní strom.

Pro zajímavost a zdůraznění nejen velikosti ale celkového významu Velké jedle porovnejme její parametry se známým Králem, smrkem z Boubínského pralesa. Strom o kterém se píše v učebnicích, měřil na výšku 57,6 m (Velká jedle minimálně 65,5, ale spíš 68 m), na pařezu v prsní výšce měl průměr 1,62 (2,1 m) a bylo z něho nařezáno 29,19 m3 (41,43 m3) - plnometrů dřeva.

Určení lokality růstu Velké jedle

Přesně určit místo, kde jedle stávala, už není dnes možné. Lokalita růstu však je známá a to hned ze tří pramenů.

1. Nejméně přínosným pramenem, se nejprve zdála vlastní zpráva v Pamětech, totiž, že jedle stála na místě: "…. kde se říkalo Na stáji….",

tedy poblíž nějakého statku nebo vesnice. Toto pomístní jméno však bylo zapomenuto. Nenachází se ani na mapách, ani v podrobném zpracování pomístních jmen podle diplomové práce Mgr. M. Jírovské (Pomístní jména v katastru Rtyně v Podkrkonoší). Může se však vztahovat k osadě Žaltman uvedené hned v první kapitole Pamětí, nazvané Tradice a kronika, pod nadpisem Strážnice. Doslovně se zde říká:

"… Mezi obcemi Sedloňovem a Radvanicemi bývala prý velká a valně obydlená trhová osada Žaltman."

"… Také se vypravuje, že osada Žaltman stávala na tak zvaném "Place", kudy dnes horníci chodí do Tmavého dolu. Od "Placu" na západ vypíná se hned vysoké pohoří, lesem porostlé, odkud je pěkný rozhled nejen do kotliny Rtyňsko Svatoňovické, ale i k Stárkovu. Říká se zde také na "Strážnici". Snad tu stávala strážnice Strážkovická a podél vedla stezka od Batňovic pod pohořím na "Strážnici" a k "placu" - kde byla osada - a dále k Stárkovu. Když osada na "place" zanikla, postavena byla osada nová, nynější Strážkovice…"

Zápis dále pokračuje jediným letopočtem, který se vztahuje jak k osadě Žaltman, tak také k počátkům existence Velké jedle, tj. době, kdy byla ještě malým stromem u "stáje" rostoucím:

"… Do roku 1447 podnikali k nám Slezané časté výpady, města i osady a dvorce vylupovali a co bylo cenného, zvláště dobytek, brali, odvedli a příbytky vypálili. Lidé zdejší snad proto, aby byli lépe ochráněni před nepřítelem, stavěli osady uprostřed lesů.".

Pravda je taková, že do roku 1421 vypaloval zdejší města a vesnice (Jaroměř, Trutnov) Žižka a od konce května tohoto roku zase Slezané, pozvaní jaroměřskými Němci na pomoc proti Husitům. V Pamětech se o tom píše:

"… Když Polici vypálili, učinili útok na hrazené městečko Ostaš. Dobyli ho a tak zničili, že z bývalého městečka zůstalo do dnešního dne jen několik chalup. Potom vnikli dál do skal ostašských, kde bylo schováno všecko obyvatelstvo z Police, Ostaše a blízkých vesnic. Tam nastalo strašné vraždění. Mnozí byli ze skal házeni do propastí. Ženy a dívky byly za vlasy na stromy věšeny. … Potom táhli dál, vraždili obyvatelstvo napořád, nebo odsekávali jim ruce, nohy a řezali nosy, jak píše Palacký. Také k nám do Rtyně přišli. Obyvatelstvo sehnalo narychlo dobytek a věci nejpotřebnější a utekli do lesů žaltmanských. Slezáci celou vesnici vypálili. Jen hrůzu a žal neslo strašné to vojsko. Pak odtáhlo k Úpici…".

Také při druhém vpádu, který r. 1425 vedl vratislavský biskup Konrád:

"… Zase tekla krev. Bez milosti a slitování zabit byl každý, kdo neutekl. Slezáci zhubili vše v okolí Náchoda, spálili vesnice v okolí Vízmburka až ke Trutnovu."

a tehdy byly do základu zničeny vsi Odolov, Strážkovice, Petrovice a Sedloňov, které se ještě počátkem 16. století připomínají jako "pusté".

V roce 1427 se situace obrátila. Nejprve výprava hradeckých sirotků a později trestné výpravy posádek hradů Vízmburka, Skal, Adrsbachu a Žacléře, tzv. "spanilé jízdy", oplácely Slezanům "podle Starého zákona oko za oko, zub za zub". Teprve po dohodě s českým králem, kdy slezská knížata a Vratislavští koupili, následně vypálili a pobořili všechny vzpurné hrady, nastala doba relativního klidu. K tomu dovětek z Pamětí:

"… Po čase byla i strážnice nad Strážkovicemi zrušena a přeložena k jihu, blíže k Rtyni".

Zvláště za vlády Smiřických (1544 - 1620) se lidem na náchodském panství dařilo dobře. Proto se začali z lesů stěhovat do údolí, blíže ke svým polím. Tehdy pravděpodobně zanikla obtížně dostupná osada Žaltman a bylo také opuštěno místo "Na stáji". Zůstala jen "naše" jedle.

2. Přesnější popis místa, kde Velká jedle stála, se nachází ve Rtyňské vlastivědě sestavěné učitelským sborem pod vedením A. Vorlického z roku 1936. Na str. 354 (dle třetího vydání z r. 2001 str. 264) popisuje učitel Václav Klimeš výlet "Na Švédský vrch" takto:

"… Přejdeme panskou cestu od Odolova k Bohdalšínu vedoucí, a stoupáme přímo do vrchu. Jsme pod vrchem Strážnicí. Planince zde říká se "Na place". Dle pověsti stával zde původně Odolov (Žaltman). Nahoře na planince odděluje se od naší cesty pěšina vlevo ke Tmavému dolu. Jdeme však přímo dál a přijdeme k rozcestí, kde naše pěšina křižuje se s panskou cestou. Návěštní tabulky ukazují směr ke Tmavému dolu. Naše cesta jde přímo vpřed. Vpravo od ní na vršku stávalo do šedesátých let minulého století několik mohutných jedlí. Největší z nich měla prý u kořene 4 m v průměru. Byla vyhnilá a cikáni v ní nocovali. Pařez od ní byl odvezen pro památku na náchodský zámek. Dosud v těch místech říkají "U velké jedle". Mírně stoupajíce projdeme lesem kolem písečníku a dojdeme k cestě, vedoucí od Tmavého dolu k německé obci Chlívcům a ke Chlíveckému dolu. Za malý okamžik jsme na pokraji lesa. Před námi v údolí spatřujeme chaloupky jmenované osady, vpravo u lesa pod vrchem Perným pak Chlívecký důl s haldou…."

"… Němci z broumovska pořádali tu před lety každoročně slavnost slunovratu a hodlali zde i rozhlednu postaviti."

a kde výlet zaznamenaný učitelem Klimešem končí. Jeho popis cesty se zdá výstižný, až na zmateční pasáž.

"… kde naše pěšina křižuje se s panskou cestou,",a dalo by se podle něho jít i dnes.

3. Podobně udává lokalitu také mapa Polesí Stárkov z 1. 1. 1973, kde pomístní název "U velké jedle" je pod právě popsanou cestou přímo vyznačen. Výškopis mapy je vzat z topomap z roku 1955-60.

4. Podle této mapy se autor článku spolu s pány Nehybou a Pokorným vydali ohledat celou lokalitu a porovnat ji se zápisy a také se stavem před padesáti až šedesáti lety. Porovnáním cest, prostranství a návrší s dříve uvedeným popisem osady Žaltman, umístěné na rozlehlém prostranství mezi "vysokým pohořím" na západě (Strážnice s kótou 633 m n/m.) a pravděpodobným místem "Na stáji" (výška 64 m n/m. na jihovýchodě), bylo odhadnuto, že nejpravděpodobnější stanoviště Velké jedle bylo právě zde (na mapě označeno červeně). Jedná se o návrší, vzdálené 400 m od rozcestí, kde se i v současnosti říká Na place. Rovné místo na návrší, viz obr. ve výšce 45 metrů nad někdejší osadou Žaltman, se skutečně zdá jako stvořené pro velkou selskou usedlost se "stájí" i dnes.

Pokud vše, co bylo právě uvedeno, má reálný základ, pak je jisté, že v těchto místech vedly odedávna dobře sjízdné cesty (k valně obydlené trhové osadě Žaltman). Pokud si odmyslíme tzv. Panskou cestu, vybudovanou až za Schaumburgů, pak popis cesty, podle již citované kapitoly Tradice a kronika, jako strážní stezky z Batňovic přes dnešní Odolov, kolem Strážnice, přes osadu Žaltman, místo Na stáji a pod Švédským vrchem dál, přes dnešní Chlívce dolů údolím pod Turovem, přes Bystré do Stárkova, lze si snadno představit a přesně doložit (na mapě vyznačeno zelenou čárkovanou čarou). Pod tímto pohledem je nepochybné, že vévodkyně Zaháňská se mohla snadno, ať na koni nebo v kočáře, dostat přímo pod Velkou jedli "kdykoliv do revíru Vodolovského přijela".

Terapeutický význam Velké jedle

Jehličnany se objevily na naší planetě před 300 miliony let a jsou dvakrát starší než naši prapředci, primáti. Je jisté, že stromy nikdy nepotřebovaly ke svému životu člověka, však lidé by bez stromů a kyslíku který produkují nezůstali naživu ani pár minut. Tato naprostá závislost na stromech se projevila v mnoha starých bájích a mýtech, které vyprávějí, že bůh stvořil člověka ze stromu nebo ho do stromu převtělil a nebo ho strom ukryl ve svých útrobách v době nebezpečí apod.

Naši předkové měli stromy v posvátné úctě a dříve než postavili první modlitebnu nebo dokonce kostel uctívali stromy. Uctívali je tam, kde cítili nejvíc jejich sílu a moc, v jejich bezprostřední blízkosti. Strom, zvláště mohutný a vysoký, spojoval v lidských představách nadzemské božství s démonickým podsvětím. Lidé věřili, a do jisté míry to přetrvalo do dneška, že setrvání pod velkým stromem (nebo ještě lépe jeho obejmutí) dodává energii, uklidňuje nervovou soustavu, povzbuzuje mysl, přivádí na jiné myšlenky a vůbec člověka posiluje po všech stránkách.

Jistě tomu nebylo jinak ani pod Velkou jedlí. Pocity, které člověk pod touto Královnou prožíval, nebo dokonce uvnitř v jejich útrobách, byly bezesporu podmanivé. Samo místo u vrcholku Jestřebích hor, kde jedle stála obklopená svými neméně majestátnými dětmi, opuštěnost a nepatrnost člověka vedle velikánů v útrobách šumějících lesů, to vše jistě mělo nemalý vliv na psychiku.

Úcta k tomuto místu určitě nebyla jen symbolická nebo obdivná, co se velikosti týče. Dá se očekávat, že vycházela z konkrétních vlastností a vlivu, které mohou tak velké stromy na lidský organizmus mít. Zejména se jedná o vliv psychoterapeutický.

V přítomnosti obrovských jedlí mohlo docházet k uklidnění, odpoutání od běžných starostí a problémů, postupné koncentraci mysli za současného pocitu beztělesnosti, celkovému odpočinutí a nakonec k regeneraci organizmu. Mohlo, ale nemuselo. Spíš však k takovým projevům docházelo, jinak by sem lidé nechodili a jedle by zůstala jen běžným, i když velmi vysokým a zajímavým stromem.

Je jisté, že to co bude dále řečeno, najde řadu odpůrců a možná posměváčků. Přesto, nebo právě proto, nebude od věci zvážit i možný účinek fyzioterapeutický.

Tvar jedle, obrovitý kužel, mohl (to slovo zdůrazňuji) působit na člověka pobývajícího uvnitř jako akumulátor "kosmické energie". Energie s obdobnými vlastnostmi, jaké byly zjištěny u pyramid, symbolických znaků a jiných geometrických struktur. Těmto druhům energie se také říká "působení tvarů". V příslušné literatuře se jim říká energetické zářiče nebo také akumulátory energie, ačkoliv oba pojmy jsou si poněkud vzdálené nebo do jisté míry protichůdné. Záření je prý buď elektromagnetické povahy (jako např. radiové a televizní vysílání, vlny, kmitající na frekvenci 1010 Hz a vyšší), nebo bio-kosmické (kosmobioenergetické), neznámé podstaty a místa vzniku. Spolehlivě nebylo dosud prokázáno jedno ani druhé. Veškeré měřicí prostředky a metody zatím selhaly, avšak vlastnosti, které jsou přisuzovány pyramidám a jiným geometrickým tvarům existují, projevují se a jsou v určitých případech a za jistých podmínek funkční.

O kosmické energii se vesměs říká, že obecně působí na člověka a jeho okolí blahodárně. V knize Tajemné pyramidy ve službách člověka, od Ing. Jaroslava Hanuše (vydáno r. 2001) se uvádí, že: "Může posilovat organizmus, zvyšovat vitalitu, omlazovat, léčit lidi a zvířata, pomáhat rostlinám v jejich růstu, zmírňovat bolest, urychlovat hojení ran, pohmožděnin a popálenin, umožnit zdravé sny, neutralizovat negativní záření podzemních zlomů a vodních toků (geopatogenních zón), energetizovat potraviny, nápoje a vodu pro pití i zalévání na zahrádce, ošetřovat těla a kultury rostlin.".

Nesporný co do funkčnosti je československý patent, pyramida na broušení žiletek, Ing. Karla Drala z roku 1959. Starší čtenáři možná malé pyramidky pamatují a někteří je i vyzkoušeli. Američané Flanagan, Schul a Pattit prokázali, že rostliny zalévané "energetizovanou" vodou z pyramid rostou bujněji než vzorek zalévaný vodou normální, a že potraviny umístěné v pyramidě zůstávají dlouhou dobu čerstvé a prý jsou i chutnější. Konečně. A Bovis jako první provedl, a inž. Drbal po něm zopakoval, pokus s mumifikací různých druhů masa, ale také celých žab, hadů a ještěrek. V této souvislosti jistě ne neprávem vyvstane otázka, proč by Velká jedle nemohla mít podobné účinky, Škoda jen, že zůstane nezodpovězena.

Kulturně historický význam Velké jedle

Že se do dnešních dnů dochovaly dva stoly - špalky (po dobu 142 let) je obdivuhodné. Zachránila je nejspíš jejich obyčejnost, nikoli výjimečnost. Vždyť už počátkem minulého století jen málo lidí vědělo a ke konci století už jen tušilo, že stoly stojící uprostřed Rýzmburského a piccolominského altánu jsou nevšední historické památky. Ani pamětník konce devatenáctého století, Josef Mědílek, při sepisování Pamětí obce Rtyně už nevěděl, proč vévodkyně Zaháňská s takovou láskou a zřejmě pravidelností k Velké jedli jezdila. Pamatoval si jen to, že se tak dělo. Snad tušil, že její návštěvy nebyly samoúčelné nebo nahodilé, avšak domníval se, že hlavním cíle proč do jedle chodila, bylo občerstvit se na další cestu. Za tím účelem by však jistě našla lepší a pohodlnější místo. Trmácet se po starých lesních cestách a pak se tísnit v nepohodlí na dřevěné lavici u kulatého stolu uvnitř jakési jedle, byť nevšedně mohutné, by neodpovídalo formátu vévodkyně.

Důvod zcela určitě nespočíval také jenom ve věhlasu, který si Velká jedle, nebo také Královna jedle, vydobyla v průběhu staletí. Pak by stačilo přijet jednou, dvakrát, jako se dnes jezdí na hrady a zámky nebo jiné historické objekty. Zde šlo o něco jiného. Královna jedle spolu se svými družkami zůstala jako jediná stát na místě kdysi "valně" obydleném, které chránilo ves i místo "Na stáji" před loupeživými Slezany a dalšími nájezdníky. Přečkala války, bídu i utrpení lidí, aby pak sama mohla být léčitelkou jejich duší i těl. Stala se přirozeným kultovním a snad i léčitelským objektem blízkým všemu lidu, známým široko daleko.

Je jisté, že energie stromu zmizela s jeho zánikem a oba dochované špalky jsou jen hmotnou upomínkou na někdejší věhlas a slávu. Měly by však pro budoucnost zůstat ve všeobecné úctě a vážnosti jako v dobách, kdy tvořily patnáctý a šestnáctý díl živoucí stromové podivuhodnosti, rtyňské pyramidy, nebo i potom, co se z nich staly svérázné stoly.

Ukazuje se, že Velká jedle byla jedním z největších historicky doložených stromů na území Čech, ne-li vůbec největším. Proto, tak jako celé lidstvo hledí s úctou a obdivem na pyramidy egyptské a od starověku je pokládá za nejpřednější ze sedmi divů světa, měl by každý Čech a tím spíš rodák kraje Boženy Němcové, Aloise Jiráska a bratří Čapků, znát Velkou jedli. Jedli Královnu, jejíž znovuobjevení spolu s fragmenty, rýzmburským a českoskalickým stolem, měly by už navždy zůstat v povědomí nejenom lidí současných, ale zachovat se i pro pokolení budoucí.

Použitá literatura

• Schreiber Vilém: Paměti obce Rtyně v Podkrkonoší, V. díl (šestisvazkové dílo; Městské muzeum v Úpici),
• Jeroným Mrázek: Školník pro učitelstvo diécese králohradecké, ročník 1859,
• Němcová Božena: Národní báchorky a pověsti,
• Němec Josef a kol: Technická příručka lesnická; 1959,
• Jirovská Martina: Pomístní jména v katastru Rtyně v Podkrkonoší, 2000,
• Hanus Jaroslav: Tajemné pyramidy ve službách člověka, 2001,
• Rajda Vladimír: Elektrodiagnostika vitality stromů, e-mail: rajdav@post.cz
• Preuschoffová Gisela: Léčivá síla stromů, 1996,
• Jirka Luboš: Pohled do minulosti aneb Žernov známý i neznámý, 2000,
• Mach Jan: Odkaz z dávné minulosti; Nezávislý zpravodaj Rtyně v Podkrkonoší,