Města a obce online - Rtyně v Podkrkonoší

Z dějin dolování

Půvabná kotlina při úpatí Žaltmanu, ve které se rozkládá katastr obce Rtyně v Podkrkonoší, chová v lůně svém jeden z největších darů, které příroda člověku poskytuje, "černé démanty"…černé čili kamenné uhlí.

Znalost uhlí je velmi stará, ale jeho užívání v míře, kterou nyní vidíme, datuje se teprve vlastně do století minulého. První skutečně ověřenou zprávu o něm máme již u Theofrasta, žáka Aristotelova, asi kol.r. 300 př.Kr. Tento mluví o užívání uhlí kováři v Ligunii a Elidě. V Anglii užívali uhlí již římští dobyvatelé pro práce kovářské a při pálení vápna. Dokonce jím již topili.

V zemi České počalo se dolovati již v 15.století, a to v Železné u Berouna a v Přílepech r. 1463. Severočeské uhlí bylo, jak se zdá, po prvé těženo u Chomutova ve 2.pol.16.století. V pánvi kladenské objevilo se uhlí prvně r. 1772.

V pánvi žacléřsko- svatoňovické, která je jižním dílem pánve dolnoslezské čili waldenburské, stal se první nález uhlí v obci Markoušovicích při hloubení studně. Nalezené "černé kamení" donesli k místnímu kováři, který je přiložil do ohně a tu k velikému překvapení všech shledáno, že hoří a že je to tedy uhlí.

Roku 1794 byly již známy uhelné jámy na rtyňských Zadech, kde uhelné vrstvy /flece/ vystupují až k samému povrchu, což zvláště dobře možno pozorovati na louce pod myslivnou a v lese Vendelína Víta u Františky. Uhlí zde a v sousedních osadách na úbočí Jestřebích hor bylo dolováno primitivním způsobem malými šachticemi neb štolami do hlubiny až 50 m, pokud to tehdejší poměry technické dovolovaly, vždy jedna šachtice od druhé 200 - 400 m vzdálená. Menší i větší kopce, tzv. haldy, vyvezené hlušiny ukazují nám místa, kde bylo dolováno. Dosud prý v některých místech, kupř. v Kábrtově chalupě pod Odolovem a u Frýbů v Petrovicích, mají uhlí ve sklepě.

Odborným způsobem počalo se uhlí u nás dolovat teprve při stavění pevnosti Josefova. Velitelství pevnosti dozvěděvši se o nálezech uhlí v našem kraji, vyslalo sem oddělení minérů, aby v okolí hledali uhlí. Jejich práce potkala se s úspěchem a tak v letech 1796 a 1797 byly jimi a to Engelbertem Pohlem a Šebestiánem Buriánem odkryty uhelné jámy Antonie, Vilemína a Františka. Uhlí odtud bralo se k pálení cihel při stavbě pevnosti josefovské. Jámy tyto, jakož i minérem Meisnerem r. 1800 odkrytá jáma Xaverská /u Buku/ byly zakoupeny panstvím náchodským.

Roku 1825 ku zdejším uhelným dolům jezdili již kováři z ohromných vzdáleností, an kovářské uhlí "od buku" a ze Stříbrného dolu vyhlášeným se stávalo.

V r. 1825 stál "u buku" korec kovářského uhlí 30 kr., kostkového 36 kr. a kusového 50 kr. vídeňské měny.

Roku 1842 koupil panství náchodské Jiří Vilém, kníže ze Schaumburg - Lippe, který se stal rozšířením dolů dobrodincem pracujícího lidu v okolí, a jeho působením se stalo, že se později zdejším údolím vedla železniční trať.

Štola "U buku", která byla ke konci 19.století opuštěna a v níž r. 1920 byly učiněny pokusy k novému dolování, je vykutána ve vrstvách žacléřských. Uhlí v ní vyznačuje se výbornou jakostí. Ostatní štoly svatoňovické otevírají uhelné sloje středního pásma, tj. vrstev svatoňovických. Také dolování ve většině těchto otevírek bylo již zastaveno.

Tak mimo štolu Xaverskou byly opuštěny jmenované jámy Antonie, Vilemína, Stříbrný důl, Františka a rovněž důl Albert pod Žaltmanem, štola Kateřina u Malých Svatoňovic, Aloisie a Mangerův důl na rtyňských Zadech.

Stříbrný důl, jinak též Benigna zvaný, kde po mnoho roků se uhlí těžilo, byl na rtyňských Zadech pod myslivnou. Těžba přestala vyčerpáním uhelných slují asi v létech osmdesátých. Byla to šachta svážná, tj. šikmo do hlubin jdoucí, a důlní vozíky s uhlím byly těžným parním strojem vytahovány na povrch, odkud dlouhou cestou, koňskou drahou /bremst/, byly dopravovány na rampu u cesty odolovské, kde se uhlí nasypávalo přímo do vagónů.

Šachta Benigna je nyní zasuta úplně. Z důlních budov, kterým kasárna říkají, jsou byty a jen mohutné klenutí pod lesnatou strání označuje jícen zavalené šachty.

Na rtyňských Zadech u Skalky býval důl Aloisie, který je také již dávno zasypán. Poblíž Bohdašína pod vrchem Perným otevřené dva doly, důl Františka a o něco výše Mangerův důl, byly málo vydatné a dávaly uhlí špatnější jakosti, proto dolování v nich zastaveno. Mangerův důl byl opuštěn v roce 1930.

Všeobecný popis

Dolování uhlí je vázáno zákonnými předpisy a nesmí bez úředního povolení a vykázání "důlního pole" a kutacího práva ani majitel na svém vlastním pozemku uhlí dobývati, ba ani nesmí konati pokusné vrtání, aby zjistil, zda se pod povrchem jeho pozemku uhlí nalézá.

Podnikatelé získavše úředního povolení obyčejně konají pokusné vrtání do hloubky často několika set metrů, aby zjistili, zda se pod povrchem uhlí nachází vůbec, jak je silná vrstva a v jaké hloubce. Je - li výsledek příznivý, započne se s vlastními pracemi kutacími. Nejprve nutno vrstvy uhlí zpřístupniti, což se děje šachtou, která dle okolností je buď vodorovná pod stoupající kopce, což je případ velice řídký /snad jen důl Idin/ nebo se vyhloubí šachta jdoucí šikmo nahoru, šachta svážná, neb šikmo dolů, šachta úpadní, nejčastěji však pro každou hloubku zřídí se šachta kolmo do nitra země. Hloubení šachty vyžaduje obrovského nákladu a nákladných strojů.

Šachta prochází vrstvami měkké horniny, které hrozí zasutím, a zase vrstvami pevného jako sklo tvrdého kamene, který kus po kuse musí býti třaskavinami trhán. Namáhavou práci, spojenou s vrtáním děr pro náboje, obstarávají nyní strojové vrtačky, poháněné buď stlačeným vzduchem nebo elektrickým proudem.

Když je šachta vyhloubena až do vrstev uhelných, je nutno teprve po vrstvách uhelných udělati štoly tak, aby se uhlí stalo přístupným. Rozvětvení štol, vycházejících z hlavní šachty, nazývá se horizont. Poněvadž vrstev uhelných bývá několik nad sebou, bývá v jedné šachtě i několik horizontů.

Štoly, vedoucí od hlavní šachty, jsou opatřeny kolejnicemi, po kterých se dopravují vozíky /hunty/ s uhlím ke hlavní šachtě.

V přítomné době doluje se u nás v Idině, v Tmavém a ve Chliveckém čili Větrném dole. Tyto doly nacházejí se vesměs na katastru Rtyně v Podkrkonoší.

Idin důl, zdaleka patrný po mohutné haldě a vysokém komínu místní elektrárny, nachází se pod strání, zvanou Kozinec, pod Strážkovicemi. Byl slavnostně otevřen za vévodkyně Zaháňské, známé paní Kněžny z "Babičky" od Boženy Němcové. Zde vyváží se z luna země na světlo denní valná většina dobytého uhlí a proto jsou tu soustředěny všechny povrchové práce. Spatřujeme tu elektrárnu na výkonnost 2000 KW, jejíž parní turbina se setrvačníkem 140 q těžkým, dělajícím v minutě 1800 obrátek, spojená s dynamem, zásobuje celý rozsáhlý důl elektrickou silou. Elektřinou poháněné stroje obstarávají vývoz uhlí a kamení a všude září elektrické lampy. Rovněž město Červený Kostelec je zásobováno elektrickou energií z této centrály. Ve vysokém dřevěném chladiči ochlazuje se horká voda z elektrárny.

Dále jsou tu zámečnická a elektrotechnická dílna, správkárna vozů /vagonka/, prádelna uhlí, závodní kanceláře, zápisna /cáchovna/, lampárna, skladiště, šmankovna a byty pro úředníky.

Uprostřed v pozadí mezi prádelnou a správkárnou zeje ve stráni velký černý otvor, z něhož vybíhají kolejnice úzkokolejné dráhy. Je to vchod do Idina dolu.

Nakopané uhlí /těžné, "jak jáma dá"/, které se zde vyváží, je nečisté. Přichází do prádelny, kde se čistí a třídí dle velikosti na uhlí kusové, velký a malý ořech, hrášek, krupici, uhlí kovářské, zvané "Vulkanit", koksové I.a II., prach, jehož je kol 60 %, a šlam /šmank/. Šlam se míchá s prachem a spaluje se pro vlastní potřebu, ostatní uhlí se vyváží a dopravuje elektrickým strojem po úzkokolejné dráze /po "bremstě"/ do skladiště u nádraží v Malých Svatoňovicích. Zde se uhlí prodává a do železničních vagónů nakládá. Jsou tu také postaveny koksovny a briketárny, které však nyní nejsou v provozu.

Štola Ida vykopána je v pískovcích a břidlách ve směru vodorovném pod kopce ke Strážkovicům. Dříve než narazila na uhelné sloje, prošla zajímavým ložiskem pískevce 18 m mocným, kterýžto pískovec jest impregnován malachitem. Celkové poměrné bohatství mědi v tomto pískovci jest 1,48 %. Do dnešního dne nepodařilo se ekonomicky měď onu získati a tak zůstalo pouze při pokusech. Na konci štoly Ida je kolmá šachta, zvaná Slepý důl, 350 m hluboká. Ve strojovně, zřízené nad touto šachtou, umístěn je těžný elektrický stroj a kompresor, jímž se stlačuje vzduch pro potřebu celého Slepého dolu. Důl tento má 4 obzory čili horizonty: obzor štoly, I., střední a II.obzor.

Tmavý důl leží v krásné horské rokli na východ od Odolova. Když se stal majetkem nynější těžařské společnosti v roce 1895, nazván byl dolem Karlovým po inženýru a správci Karlu Karlíkovi. Poněvadž ale pojmenování toto se často mylně vykládalo jako monarchické, vrácen mu v poslední době opět starý název "Tmavý důl".

S jeho hloubením počato již před dávnými lety. V hloubce 112 m jest úroveň jeho se štolou, vedenou vodorovně od Idina dolu, a provedeno spojení podzemní štolou s tímto dolem. Nato prohlubován byl ještě asi o 118 m, ale tehdy byl důl zatopen silným pramenem vody, vyrazivším ze dna. Parní pumpy neodolaly vodnímu náporu a důl byl zatopen až po zmíněnou úroveň, tj. 112 m pod povrchem, i s pumpami, které nemohly býti včas odklizeny. Po mnoho roků zela tam pouhá propast, do polovice naplněná vodou.

Teprve v letech 1897 - 99 nynější společnost těžařská, opatřivši si mohutné čerpací stroje, zvítězila nad vodní záplavou, voda vyčerpána a bylo pokračováno v hloubení šachty, takže hloubka její od povrchu činí nyní 401 m.

V dnešní době hlavní těžba provádí se v okruhu Tmavého dolu a to na stranu k vesnicím Chlivcům a Bohdašínu, poněvadž těžba dřívější na stranu k Petrovicům a Strážkovicům pozbyla dávno vydatnosti, jelikož vrstvy uhelné na této straně jsou dlouholetým těžením již vyčerpány.

Vykopané uhlí je těžným strojem, který je zde na povrchu, vytahováno na výše uvedenou úroveň 112 m pod povrch a odtud dopravováno elektrickým pohonem štolami k Idinu dolu, kde teprve je vyvezeno na denní světlo a dále zpracováno a vyváženo.

Ve Tmavém dole jsou 3 obzory: I., obzor štoly a II.obzor.

Chlivecký důl také Větrný zvaný, otevřen byl jako větrací šachta pod vrchem Perným na straně k vesnici Chlívcům. Byl dán do provozu v poslední době. Je hluboký 216 m. Z dolu tohoto dopravuje se uhlí lanovou drahou ku železniční trati ve Rtyni v P., kde je pro nakládání zřízena odbočná kolej.

Kapacita všech jmenovaných podniků obnáší 100 vagonů denní těžby. Roční výtěžek v posledních letech činil 180000 až 200000 tun. U Idina dolu vytěží se průměrně denně /hlavně z Tmavého dolu/ 800 vozů po 7 q, tj. 560 tun uhlí /56 vagonů/.

V roce 1930 obnášela celoroční těžba 1,770.395 q, počet osazenstva 842, celkem profáraných směn za rok 240.567 1, výkon na dělníka a směnu 7,36 q; průměrná mzda za směnu včetně placené dovolené 34,50 Kč, průměrně profáraných směn na 1 horníka za rok 285.

Těžné stroje v šachtách jsou s pohonem elektrickým o výkonnosti 210,270 a 40 HP. Těžba po rovinných chodbách děje se elektrickými lokomotivami. Koňského potahu užívá se již jen v Tmavém dole v první úpadní /šikmé/ šachtě, kde je také podzemní stáj.

Práce v uhelných slojích a dobývání těchto děje se nyní též strojově, jednak vrtacími a dobývacími kladivy pneumatickými, jednak vrubnými stroji.

Voda, její přítok na všech šachtách obnáší 2000 - 3000 l za minutu, čerpá se vysokotlakými odstředivými pumpami. Celková síla všech pracovních strojů obnáší 2500 HP.

Veškeren horní majetek a doly svatoňovické pánve patří nyní Svatoňovické báňské splečnosti, která jej koupila v roce 1895 od bývalého prince Schaumburg- Lippe, majitele svěřenského statku náchodského. Sídlo této akciové společnosti je v Malých Svatoňovicích. Vrchním ředitelem je Jindřich M. Vlček, závodním inž. Frant. Dittman.

Svatoňovické doly zaměstnávají nyní něco přes 800 dělníků při práci zemní i povrchové a 68 úředníků. Z těchto je 8 důlních, 5 naddůlních, 1 báňský měřič /markšajtr/, 1 hormistr a 5 inženýrů. V minulých letech zaměstnávaly však až 1.400 dělníků. Počet jejich klesl hlavně následkem racionalizace v dolech.

Uhlí, jež zdejší doly dávají, je dobré jakosti, spékavé a škvařivé, vydávající při hoření 7000 až 7700 kalorií. Jest jedním z nejvýhřevnějších v republice. Pro svoji spékavost a bohatost plynu hodí se výborně k výrobě koksu a plynu, jakož i k účelům kovářským. Hoří krátkým plamenem. Vody má kolem 3 %, popela 10 - 20 %.

Zjištěná zásoba uhlí ve vrstvách svatoňovických obnáší 0,5 mil.tun, pravděpodobná zásoba 10.4 mil.tun. Prof. Fritz Frech odhaduje pánvi žacléřsko - svatoňovické pravděpodobnou dobu do vyčerpání na 150 let.

V nedaleké obci v Radvanicích severně od Malých Svatoňovic doluje se rovněž černé uhlí a to z nejsvrchnějších vrstev zdejší uhelné pánve, dle místa toho také pojmenovaných. Uhlí radvanické je bohatší popelem, ale tvrdší a hodí se proto k lámání ve větších kusech. Jakostí se uhlí našemu nevyrovná.

Život v dole

Horníci pracují denně ve 3 směnách /šichtách/ po 8 hodinách. Tyto začínají v 6 hodin ráno, ve 2 hod.odpoledne a v 10 hodin večer.

Většina mužstva sjíždí /fárá/ do dolů v Tmavém dole. Když se u dolu sešli v zápisně /cáchovně/, vyvolává důlní /štajgr/ všecky, kteří jsou určeni pro tuto střídu /šichtu/ a určuje, kam který má jíti pracovati. Každý vezme si připravenou elektrickou svítilnu a pospíchá do "věže" u zející šachty, aby byl těžným strojem dopraven do podzemních temnot.

Mezitím ostatní soudruzi scházejí se v podzemí ze všech pracovních míst, někdy až 3 hodiny cesty vzdálených, opět dole pod šachtou u náraziště, aby po vykonané práci byli vyvezeni na povrch.

Do mohutného, dvouposchoďového důlního koše /klece/ vstoupí 14 mužů, elektrickým zvonkem dáno znamení strojníkovi ve strojovně opodál "věže" a již rychlostí 6 m za vteřinu na silném, ze 48 ocelových drátů stočeném laně zavěšené koše letí propastí, jeden nahoru, druhý dolů. Se stěn šachty pryštící voda, zvláště ve větší hloubce, naráží na plechovou střechu klece a rozráží se se sykotem v jemnou pěnu. Několik metrů nad nárazištěm zmírní se let klece, která lehce dosedne na podložku a horníci vystupují, aby jejich místa zaujali kamarádi, odcházející z práce.

Kromě těžného stroje jsou v šachtě upevněny žebříky, kterých možno v případě potřeby pro sestup a výstup také použíti.

Sestoupivše rozcházejí se štolami na svá pracovní místa. Ještě dlouho jdou pěšky, shrbeni, často už jen po čtyřech na kutiště, aby tam pokračovali v práci, kterou jejich soudruzi před chvílí opustili.

V uhelné vrstvě čili fleci, která bývá ve zdejších dolech asi 3 m silná, vykopává se nejprve "šrám", tj. úzká stěrbina. Poněvadž dole při fleci je uhlí nejlepší, tzv. pecinka, šrámuje se nad touto. Na nepřístupných místech šrámuje se dosud "patenty". Je to dřevěná násada se železným uchem, do kterého se zasazuje ocelový hrot /špice/. Dříve se užívalo nosatce /nosáku/. Jinak se používá strojového zařízení, vrtaček a šramovaček. Šramovačky pracují pomoci stlačeného vzduchu. Když se trhlina asi do hloubky 1 m vyseká, snadno se pak uhlí shora i zdola vyláme.

Při této práci vydán je horník nebezpečí, že se ve stropě uvolní kámen nebo takto otevřený strop se sesuje, při čemž může býti okamžitě zamáčknut jako brouček.

Vrstvy uhlí, které mají zpravidla směr šikmý, vykopávají s zdola nahoru a v šířce asi 4 metrů. Vybraná uhelná díra, kterou nazývají pilíř, se vydřevní. Prostředkem vede žlab, po kterém uhlí sjíždí dolů k místu, kde s "huntem" přijíždějící mladý havíř, odbíhač /Fördermann/ je nakládá a odváží k šachtě.

Při práci svítili si donedávna důlní lampou Wolfovou čili "větérkou" /sicherkou/. Touto lampou lze zjistiti přítomnost nebezpečného důlního plynu /methanu/ a to podle modré záře hořícího methanu nad žlutým plamenem větérky. V poslední době byly zavedeny svítilny elektrické, které mají větší svítivost, lacinější světlo a jsou bezpečnější než větérky. Jen v pracovních místech, kde výron důlního plynu a nashromažďování třaskavé směsi je pravděpodobné, užívá se kromě elekrické lampy též větérky pro občasnou kontrolu ovzduší. Je tedy větérka dosud nepostradatelnou pomůckou horníkovi, neboť jej varuje před hrozícím nebezpečím.

Když je taková vrstva uhlí vybrána, započne se zdola vedle štoly vybírati znova v šířce 4 m a postupuje se opět výš a výše. Takto vybraná a vydřevená pole se pomalu a navždycky zasouvají čili v hornické mluvě "zalamují".

Aby se mohlo uhlí kopat, je třeba ještě mnoho prací pomocných. Chodby či štoly se pomalu, ale neustále zasouvají. Silné podpěrky, kterými jsou podepřeny, se zvolna lámou, jako by byly z hmoty úplně měkké a musí býti vyměňovány. Mohutná čerpadla musí ve dne v noci čerpati vodu z hlubin, aby se důl nezatopil. Na mnohých místech při kopání uhlí na horníky se stropu v pravém slova smyslu prší, takže horník po celou šichtu vůbec neuschne. Ovzduší bývá nasyceno někde třaskavými plyny a stačí nejmenší neopatrnost s ohněm, rozškrtnutí zápalky, aby nastal hrozný výbuch.

Oheň, voda, zasutí, zadušení, třaskavý plyn a mnoho jiných nebezpečí hrozí horníku při jeho práci hluboko v podzemí, kde ve věčné tmě a v tichu, rušeném jen temnými ranami kdesi pukající skály anebo crčením vody v potu tváři rve zemi její skryté poklady, aby vydělal sobě a své rodině na denní chléb a lidstvu získal drahocenný materiál, bez kterého byl by těžko myslitelný úžasný jeho technický pokrok v posledním století.

Jinak zdraví jeho podrývá zvláště práce "na kameni", při níž do sebe vdechuje kamenný prach, který se pak v plicích hromadí a způsobuje jejich nákazu. Místní rodák a příslušník, vrchní dílovedoucí Josef Hubka, sestrojil a k patentování zadal odsavač prachu, který se dobře osvědčuje a jenž nebezpečí onemocnění z práce té značně zmenší. Uhelný prach, jak se pokusy zjistilo, sice nákazu nevylučuje, ale brání šíření tuberkulosy.

Dodatek

Také v sousední obci Bohdašíně dolovalo se odedávna. Kutalo se tu malými štolkami již od počátku 19.století. Roku 1850 otevřen byl zde důl Josefi. Byl nazván podle žíly uhelné, která se tak jmenuje, a proto na Bohdašíně setkáme se s několika štolkami, jež mají totéž jméno. Jsou v různých místech, všechny však ústí do žíly Josefi.

V roce 1899 -1900 postavila si obec značným nákladem novou školní budovu, doufajíc náklad s tím spojený snadno uhraditi z přirážek, zapravovaných správou dolů. V roce 1901 byl však důl Josefi uzavřen a tím také obci Bohdašínu vyschl bohatý zdroj těchto příjmů.

Ceny uhlí: Před válkou stál 1q zdejšího uhlí 2 Kč. Nyní, tj. v zimním období r. 1932 - 1933, stojí v drobném prodeji u jámy 1 q těžného uhlí 20,32 Kč, hrachu II.22,62 Kč, hrachu I. 26,42 Kč, ořechu 28,92 Kč, kovářského uhlí znač. Vulkanit 30,12 Kč, prachu 10,32 Kč. V období letním bývá cena o 2 Kč na 1 q snížena.

Stejnokroj: Při pohřbech a při slavnostních vystoupeních nosí horníci zvláštní stejnokroj barvy černé s hornickým odznakem /2 kladívka křížem přes sebe položená /na límci, rukávě i na ploché, stinítkem opatřené a vpředu zlatou sňůrou ozdobené čepici. Vyšší kategorie zaměstnanců /důlní atd./ mají sametovou čepici s odznakem po straně. Velitel čety mívá též šavli.

Informace: J. M. Vlček, báňský ředitel v M. Svatoňovicích, Jos. Hubka, dílovedoucí, Ad. Kult, horník a předseda závodní rady, Fr. Jirásek, horník aj. Další prameny : Časopis "Od kladského pomezí", spis Dra. J. Sv. Procházky" Uhlí, jeho zeměpisné rozložení a hospodářský význam" aj.