Města a obce online - Rtyně v Podkrkonoší

Jak už víme, existuje překlad Listu Jiřího z Poděbrad do němčiny. Je obsažen v listu Petra Kuronského, majitele náchodského panství v letech 1792 -1800, pořízeném někdy v letech 1795 -1798, kterým Petr stvrzuje výsady rtyňské rychty, udělené Jiřím z Poděbrad. Petr byl šlechtic mnohem lidštější než jeho předchůdci Piccolominiové.

Obnovil privilegium 15 svobodníků svého panství, ovšem nechal si od nich předložit výsadní listiny. Takový list, vystavený samotným Jiřím z Poděbrad, mu předložil rtyňský rychtář Nývlt. Petr vysoce ocenil tento dokument a sám vystavil nový list opatřený podpisem a pečetí, jímž potvrzuje práva rtyňské rychty, a Jiříkův list zde v plném znění (německy) cituje. Na listu je také podpis dcery Kateřiny, známé jako paní kněžna z "Babičky".

Tento list jsem objevil na půdě p. Josefa Petra ml. ve Rtyni v roce 1988 při přípravě výstavy o Rtyni k 70.výročí ČSR. Po výstavě jsem jej předal Městskému národnímu výboru, od r. 1993 je v okr. archivu v Trutnově. List nebyl dosud zveřejněn, ani přepsán ani přeložen do češtiny.

List je psán na pergamenu, je pestře vybarven (včetně znaků vévodů Zaháňských a Kuronských), dole je opatřen podpisem Petra Kuronského a Kateřiny Zaháňské a jejich malými přitištěnými pečetěmi. Po stránce písařské je to malé umělecké dílo. Petrův podpis je vybledlý, Kateřinin velmi zachovalý.

List není datován. Na zadní straně je připsáno toto potvrzení: Dvouarchový opis této listiny (s výjimkou podpisu Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zaháňské, který na opisu tom se nenalézá) uložen jest v knížecím archivu na zámku Náchodském v príhradě 136, ve svazku 3 tím pod č. 31 751 a pod značkou "Robotsachen, Freiheitsbriefe für Bauern 1708 - 1795".
Kancelář c. k. okresního soudu v Náchodě dne 15. května 1907.

Překlad Listu do češtiny a komentář k němu

My Petr, vévoda kuronský a semigalský v Livonii, jakož i zaháňský ve Slezsku, svobodný pán z Horního Wartenbergu, Wralinu a Goschiitzu ve Slezsku, pán na panství Rotenburg, Battnitz a Nettkov v Dolním Wartenbergu, Náchoda, statků Studnice a Řešetová Lhota v Čechách, rytíř Řádu sv. Ondřeje, též čemého orla:

neznáme žádný nádhernější druh ctnosti než spravedlivě odměňovat zasloužilé poddané, kteří se nad všechny ostatní obzvláště vyznamenali v plnění věrných poctivě míněných služeb: S tímto šlechetným záměrem jednali naši slavní předkové a majitelé panství Náchod, stejně jako Jiří z Kunštátu, pán na Poděbradech, toho času kancléř a hofmistr Království českého, už v roce 1456 přijal milostivě selský statek zvaný Rychta, který se nalézá ve vsi Rtyně, a majitele jmenovaného selského statku Rychta laskavě obdařil všemi svobodami na věčné časy, jak to dosvědčuje výsadní list, který máme v rukou a který zní takto:

My, Jiří z Kunštátu, majitel panství poděbradského, kancléř a hofmistr Království českého, potvrzujeme tímto dnešním dopisem veřejně, přede všemi, před všemi nynějšími i budoucími lidmi, kterak před nás předstoupil Jan Vanina , rychtář vsi Rtyně našeho panství vizmburského …….

Komentář:

Petr Biron. vévoda kuronský a zaháňský (1724 -1800), po otci zdědil Kuronsko (Kurland) a Semigalsko v dnešním Lotyšsku, Velký Vartenberg (v listu Oberwartenberg, pol. Syców, Syczów) ve středním Slezsku, sám koupil r.1786 za milion zlatých vévodství zaháňské (Sagan) v Dolním Slezsku (nyní Polsko) a panství Wartenberg v okrese Grünberg ( v listu Niederwartenberg, pol. Zielona Góra).

Roku 1792 koupil Petr po smrti Josefa Adalberta hraběte Des Fours za 1 222 000 zl. náchodské panství, kde pobýval od r. 1796 s rodinou častěji. Zde přikoupil i statky Studnice a Řešetová Lhota a r. 1798 též statek Chvalkovice. Petr Biron (Iíčený Jiráskem v románě Na dvoře vévodském) byl třikrát ženat. V roce 1795 přenechali manželé Bironovi dědičnou zemi Kuronsko (se Semigalskem) výhodně ruské carevně Kateřině II. Veliké. Ta zaručila Petrovi doživotní zachování titulu vévody Kuronského, roční plat 25 000 dukátů, jeho ženě (po Petrově smrti) vdovský důchod 40 000 rublů ročně a za statky cenu dva miliony rublů.

Bironští měli 6 dětí, avšak syn Petr zemřel už tříletý a dcera Charlotta dvouletá. Zpravidla se proto uvádějí jejich 4 dcery.

• Kateřina Frederika (= Bedřiška) Vilemína Benigna
• Marie Luisa Paulina
• Jana (Johanna) Kateřina
• Dorota (později vévodkyně von Dino) (1793 -1862)

Petr uznával za své první tři dcery, ke čtvrté se nehlásil.

Kateřina Vilemína (1781 -1839) Vévodkyně Zaháňská, je nám dobře známá kněžna z Babičky (lidé jí říkali "hercočka"). Byla třikrát provdána: Prvním mužem byl marnotratný A. L. Rohan, s nímž se brzy (1805) rozvedla. V roce 1801 se jí narodila dcera, což zůstalo přísně utajeno, neboť otcem byl švédský Baron Armfelt. Druhým manželem se stal ruský kníže V. S.Trubecký, s nímž se rovněž po roce rozvedla. Třetím byl hrabě Schulenburg (svatba 1819), s nímž se rozvedla po 16 letech z důvodu náboženské rozdílnosti, neboť kněžna přestoupila r. 1827 z protestantismu na víru katolickou. Podle církve byl její sňatek neplatný a před Bohem přestala být manželkou Schulenburga, právně však došlo k rozvodu na nátlak církve r. 1835. Po otcově smrti (1800) přešlo do jejích rukou vévodství zaháňské a náchodské panství včetně Ratibořic. Kateřina přestavěla tamní zámeček na krásné empírové letní sídlo a často zde pobývala.

Schulenburg - hrabství v něm. Braniborsku.

Náchodské panství - bylo největší ve východních Čechách. Patřilo k němu i bývalé panství vizmburské. Zahrnovalo 5 měst (včetně Úpice) a téměř 1 00 vsí (mezi nimi Rtyně).

K statku Studnice - patřila i Čertovina a Rybníky.

K statku Řešetova Lhota - patřily dvory na Žernově a ve Vysokově. Statek Chvalkovice -koupil vévoda r. 1798. Patřila k němu Malá Bukovina, Komárov, Říkov, Sebuč, Svinišťany a Výhled.

Některé nejasnosti a nevyřešené otázky:

Z potvrzení na zadní straně listu vyplývá, že zámecký archiv vlastnil opis listu Petra Kuronského "s výjimkou podpisu Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zaháňské, který na opisu tom se nenalézá". Vznikl patrně současně s listem. Kdybychom znali datum napsání opisu, znali bychom i datum napsání listu. Opis však není datován a nic bližšího se nepodařilo zjistit ani v oblastním archivu v Zámrsku, kde je opis uložen. V době napsání byla zřejmě naprostá shoda (až na nepodstatné písařské chyby) mezi listem a jeho opisem. Nebyl tam však ještě podpis Kateřiny.

Tento rozpor byl zjištěn až v roce 1907 okr. soudem v Náchodě. Podpis Kateřiny byl patrně na list dodatečně připsán. Ale proč? A kdy? Kdo požádal vůbec soud o toto potvrzení? Za jakým účelem? Nevíme. A kde byl originál do té doby? Jak se dostal do Rtyně do rukou pana Josefa Petra st.? Také nevíme. Ani vnuk pana Petra o tom nic neví. Snad byl v držení rtyňské rychty a odtud se dostal do rtyňského muzea a k p. Petrovi při pořádání výstavy v r. 1935. Vorlický uvádí r. 1938, že německý list se nalézá dosud na Rychtě. Ale od kdy? A jak opět přešel k p. Petrovi?

Paní Fialová - Nývltová darovala obci v r. 1943 List Jiřího z Poděbrad. Dala i List Petra Kuronského, byl-Ii u ní? Proč však není zapsán v pečlivě vedeném protokolu Muzejního spolku a není o něm ani zmínka?

O ověření shody u soudu patrně požádal majitel nebo držitel listu, snad někdo z Rychetských. Ale kdo a proč - to se nepodařilo zjistit ani v archivu náchod. soudu. Pozoruhodné je i to , že list byl zasklen a zarámován, pečlivě namalován, jako by byl určen k vyvěšení. Ještě větší záhadou je, že v Listu Petra Kuronského, který umírá r. 1800, je podpis dcery Kateřiny, kde je uvedeno provdaná hraběnka ze Šulenburgu". Tohoto titulu a jména dosáhla však Kateřina až svatbou v roce 1819! Podpis byl tedy do listu vepsán dodatečně - nejméně po 20 letech, mezi r. 1819 -1839! Ale proč?

Jestliže byl list v držení panstva, mohla by Kateřina z ješitnosti připsat své jméno vedle jména otcova. Byl-Ii však v rukou Rychetských, mohla být jediným důvodem připsání podpisu a připojení pečetě snaha prodloužit uznání výsad pro další generaci.

Pokud jde o soudní ověření z r. 1907, mohla být důvodem ta skutečnost, že si paní Nývltová - Bílá povšimla rozporu mezi dobou napsání Listu Petrem Kuronským a mnohem pozdějším podpisem Kateřiny Zaháňské, provdané Šulenburgové, a chtěla si tento problém objasnit. Nebylo to snadné, neboť k ověření shody musil být soudu zapůjčen z Knížecího archivu opis Petrova listu, nebo mohl kancelista zajít s originálem na zámek, aby mohl oba listy porovnat. V každém případě musilo být Rychetským nebo soudu známo, že takový opis na zámku existuje.

A ještě k otázce, kdy byl list napsán: Opis byl uložen v knížecím archivu mezi "výsadní listy pro sedláky 1708 -1795". Úvaha, že byl tedy List napsán nejpozději v r. 1795, je však nespolehlivá, neboť list není datován a zařazení může být přibližné. Kromě toho přijel Petr Kuronský poprvé na zámek až v r. 1796 a v Listu výslovně uvádí, že má v rukou list (Jiřího), a ten mu mohl předložit jen rtyňský rychtář. Na druhé straně ve výčtu svých panství a statků Petr neuvádí Chvalkovice ani Hohlstein, zakoupené až r. 1798. List byl tedy zřejmě napsán dříve, tedy v letech 1796-1798.

Podpis a pečeť Kateřiny Zaháňské byly připojeny mezi rokem 1819 (získání titulu hraběnka ze Šulenburgu provdáním) a rokem 1835 (faktický rozvod) nebo spíše 1828 (ukončení manželství podle přísných zásad katolické církve, kdy už neužívala jméno Šulenburgová). Závěrem lze shrnout tuto kapitolu takto:

List Petra Kuronského, podpisy a pečetě na něm jsou pravé. Byl vystaven v letech 1795 -1798. Podpis Kateřiny Zaháňské na něm původně nebyl, ten byl připsán mezi r. 1819 -1828, patrně na žádost rtyňského rychtáře o potvrzení dosavadních svobodnických privilegií, když se hospodaření na náchodském panství ujal kníže Šulenburg. List byl patrně uložen na rtyňské rychtě, býval zapůjčován muzeu k výstavám a v roce 1943, kdy muzeum přerušilo činnost a členové Spolku si rozebrali exponáty do úschovy, zůstal list u pana Josefa Petra, kde byl v r. 1988 objeven. V evidenci muzea nebyl. V roce 1907 potvrdil náchodský soud shodu listu s opisem v knížecím archivu, upozornil však, že podpis Kateřiny na opisu není. Není známo, kdo a proč o toto potvrzení požádal, pravděpodobně paní Nývltová, vdova po posledním mužském potomku Nývltova rodu a v letech 1903 -1908 po druhé provdaná za Hugo Bílého, v jejímž držení list byl.

Zhodnocení listu Petra Kuronského

Písař Petra Kuronského psal a maloval velmi krásně, ale neznal dobře češtinu (staročeštinu), takže textu často nerozuměl, a nebyl zvyklý překládat z češtiny do němčiny.

Proto se některým místům vyhýbá, jinde se jen o smyslu vět dohaduje, v mnoha případech jediné slovo nebo větu zeširoka opisuje řada výrazů. Čeština písaře Jiřího Poděbradského je na mnohem vyšší úrovni než němčina Petrova písaře.

Zcela zásadně se liší i styl originálu a německého překladu. Zatímco český list Jiřího z Poděbrad je psán jasným jazykem, prostým, "nešroubovaným", jadrným, přesným a stručným, bez zbytečných "kudrlinek", srdečným, neurážejícím a neponižujícím žadatele (prosebníka), jako by jednal rovný s rovným - tedy list zcela demokratický v duchu nejlepších tradic doznívajícího husitství, je list Petra Kuronského typickým svědkem doznívajícího feudalizmu konce 18. století, plný šlechtických titulů a řádů (u Petra K. v úvodní části, u Kateřiny Zaháňské u třířádkového uvedení titulů v podpisu), ušlechtilých dobrotivých frází milostivé vrchnosti vůči poddaným, jimž uděluje (nebo neuděluje) milost -a tento jazykový rys a znak je vnášen i do překladu listu Jiřího z Poděbrad (překládáno "Gnadenbrief ").

Uveďme alespoň dva příklady:

1. Neznáme žádný skvělejší druh ctnosti než spravedlivě odměňovat zasloužilé poddané , věrných, uvědomělých atd., naši slavní předkové atd., tedy celý gejzír "milostivých" slov, která mají vyzvednout dobrotu a ušlechtilost vrchnosti.

2. Květnatá souvětí: potvrzujeme veřejně, přede všemi, před všemi nynějšími i budoucími lidmi atp. Nebo: obdarování na budoucí stále trvající věčné časy dodržována, chráněna a dokonce i pevnou rukou držena.

Duch Petrova dopisu tedy neodpovídá duchu listu Jiříkova. Pojetí světa obou těchto šlechticů je velmi rozdílné. Navíc zůstává nevyjasněná okolnost zřejmě dodatečného vepsání jména Kateřiny Zaháňské s údaji po roce 1819 (hraběnka von Schulenburg). Přípis jména Kateřiny Zaháňské list znehodnocuje, ale o jeho pravosti není pochyb, takže je zachována jeho hodnota jako společensko - historického pramenu. Nic na tom nemění skutečnost, že neznáme některé podrobnosti o jeho osudech.