Města a obce online - Rtyně v Podkrkonoší

I. Stručná historie a současný stav Listu Jiřího z Poděbrad

Do poloviny 13. století byla krajina pod Ještřebími horami "širokou, děsící a pustou", jak se uvádí v břevnovské listině z roku 1229. Zdejší neprostupné lesy sloužily jako obranný pohraniční val. Rtyně byla založena asi koncem 13. století jako poddanská ves hradu Vizmburku (česky Bělohrad), který postavil asi r. 1270 a vlastnil královský podkomoří Tas (Protasius), syn Petra ze Skalice, z rodu erbu Zlatého třmene. Tas byl člověk hrabivý a byl zavražděn zemanem Vlkem z Havlovicka, jehož majetku se neprávem zmocnil. Šlo tedy o kolonizaci pronikající z vnitrozemí podél Úpy k severu. Přistěhovalí zemědělci dostali jistou výměru (lán) půdy k dědičnému užívání za roční plat (úrok). Zakladatelem vsi (lokátorem) a prvním rychtářem byl snad jakýsi Vendúch nebo Vendelín, podle něhož byl nazván jeho pozemek "Na Venduši". Rychtář si postavil statek, dostal pozemky a dědičné svobodnictví s různými výsadami stvrzenými zvláštní listinou.

Za husitských válek vypálili Rtyni Slezané. Přitom na rychtě shořely i všechny doklady. (Slezané v r. 1447 vypálili a pobořili se svolením majitele i hrad Vízmburk, ze kterého na ně Ioupeživí lapkové podnikali přepady. Teprve v letech 1972 -1984 prozkoumal zříceniny dr. Antonín Hejna a prokázal velký rozsah a význam hradu.)

Proto se rychtář Jan Vanina obrátil r.1456 k novému majiteli vizmburského panství, jímž byl od r. 1449 Jiří Poděbradský, s prosbou o potvrzení dřívějších výsad. Ten mu vyhověl a vydal neobyčejně cenný pergamen opatřený pečetí. List byl pečlivě opatrován na rychtě jako doklad o právech jejího majitele. (Jiří dal patrně postavit ve Rtyni nad nynější Kapličkou tzv. husitský kostelík, z něhož snad pochází nejstarší zvon ve rtyňské zvonici z r. 1471.)

Od roku 1565 seděl na rtyňské rychtě nepřetržitě ve 12 pokoleních rod Nývltů. Dřevěná rychta v r. 1747 shořela, památný list se však mladému Antonínu Nývltovi, budoucímu vůdci selského guberna z r. 1775, podařilo zachránit. V roce 1943 darovala List obci (muzeu) vdova po posledním rychetském Nývltovi Theodoru, provdaná Fialová.

Dnes je list uložen v okresním archivu v Trutnově. Je psán starou češtinou na pergamenu a je velmi dobře uchován, až na několik míst v přehybech dobře čitelný. Okraje jsou poškozeny požárem. List i přivěšená pečeť jsou nepochybně pravé.

Obsah výsadního listu lze vystihnout takto:

• Jiřík z Poděbrad v něm oznamuje, že rtyňský rychtář žádá o potvrzení výsad.
• Potvrzení se uděluje listem a vyjmenovávají se práva i povinnosti.
• Práva: rychtář obdržel 1 1/2 lánu svobodné role, má dostávat poplatky za různé úkony včetně soudních, může rychtu prodat, soudit jej může jen vrchnost.
• Povinnosti: odkud musí odebírat pivo a kdy si smí sám vařit, která zvířata má chovat pro obec.

List stvrzuje se pečetí.

Výsadní listina - Jiříka z Poděbrad rtyňskému rychtáři Janu Vaninovi z roku 1456. (v původním znění)

II. Dosavadní přepisy rukopisu a převody do dnešního jazyka

List Jiřího z Poděbrad rtyňskému rychtáři Vaninovi zůstal takřka 4 století v rukou majitelů dědičné rtyňské rychty a rychtářů jako důležitý dokument, potvrzující jejich výsady a svobody, později jako vzácná památka. Teprve v roce 1943 se dostal do rtyňského muzea, založeného v r.1936 ředitelem zdejší základní školy Ant. Vorlickým. Ten také pořídil přepis rukopisu do latinky a převod do současného jazyka. Stejný pokus učinil už r. 1888 malosvatoňovický kronikář Ant. Pastor. Už koncem 18. století se pokusil přeložit list do němčiny náchodský písař na příkaz majitele panství vévody Petra Kuronského.

Pastorův přepis do latinky je nepřesný, je v něm mnoho nedostatků. Uměl však číst staročeský text, zachoval jeho smysl a zpřístupnil ho tak čtenářům. O převod do nové češtiny se však nepokusil.

I Vorlický se dopustil řady chyb, např. píše v ty časy místo wty czasy, k swobodsecey místo k swobodstwij, z Upicze místo w Vpiczy, trziti halerz místo trzeti (= třetí) halerz. Celkově je však přepis Vorlického dosti kvalitní. Také v převodu do nové češtiny jsou chyby (buducie překládá budoucí, správně je to však následovník, potomek; dopusstieme překládá odpouštíme místo správného svolujeme). Neznal také pravopisnou úpravu Husovu, který místo spřežek (např.cz) zavedl tečku (dnes háček), např. cz psal Hus c (dnes č). Tuto tečku Vorlický nevzal na vědomí a psal tedy ze, zadal místo ze, zadal atp.

Pokusil jsem se tedy o co nejpřesnější přepis této vzácné kulturní památky do latinky, hláskový převod, překlad do nové češtiny i o výklad textu.

IV. Převod do současného jazyka

My, Jiří z Kunštátu, pán poděbradský, toho času správce a hofmistr Království českého, dáváme tímto listem na vědomí všem lidem nynějším i potomkům, jak před nás předstoupil Jan Vanina, rychtář ze vsi Rtyně, našeho majetku a panství vizmburského, a seznámil nás s tím, jak ta rychta ve Rtyni byla zřízena odstarodávna a obdařena svobodami a právy pánů z Vizmburka, že však listiny, které o tom byly vyhotoveny, byly ztraceny. I žádal nás, abychom ráčili svým listem zajistit a potvrdit pro potomstvo pevnost svobod a výsad, které by měly k té rychtě náležet.

Proto my, dědičná vrchnost toho vizmburského panství, po uvážení jeho prosby a žádosti a také toho, kterak ty listy byly ztraceny, jak nám upřímně oznámil, protože ho nechceme v té prosbě a žádosti oslyšet - darovali jsme a tímto listem milostivě darujeme výše jmenovanému rychtáři, jeho dědicům a potomkům, kteří by tu dříve uvedenou rychtu ve Rtyni vlastnili, taková práva, jak se zde píše, neboť chceme, aby ty naše dary, v tomto listu níže popsané, trvaly věčně, aby byly námi, našimi dědici i potomky dodržovány a zachovány shora psanému rychtáři, jeho dědicům i potomkům, aniž bude něco přidáno nebo ubráno, ať už se ty ztracené listiny naleznou nebo ne:

Především jsme dali jemu i jeho potomstvu k té rychtě půldruhého lánu pole k svobodnému statku beze všech poplatků. aby (je) vlastnil týž rychtář i jeho potomstvo. Tentýž rychtář a jeho potomci mají také v téže vsi obdržet za každý kus dobytka kromě letošního po jednom penízi zárožného. Rovněž má bráti čtyři peníze stavného, pět grošů jemného, jeden haléř pomocného a jeden peníz odevzdaného. Také kdyby se konal velký soud, tedy každý, kdo v té vsi přebývá, má dáti témuž rychtáři jeden haléř, a rychtář má dát po soudu našemu purkrabímu z Náchoda nebo tomu, koho by za sebe poslal, a konšelům náležitou svačinu.

Také nemá rychtář té vsi soudit, ledaže by byl někdo od nás na soudě. Dále pak kdyby se někteří lidé zle pohádali, může rychtář ty lidi smířit, avšak nejdříve má ty spory předložit našemu úředníkovi v Náchodě; ale kdyby si to poddaní přáli, může ty lidi s vědomím již zmíněného našeho úředníka a s jeho souhlasem smířit. Také za provinění odsouzená konšely má dostat rychtář téže vsi vždy třetí haléř. Rovněž ten, komu by rychtář odebral v rozepři nějakou zbraň, má ji od něho vykoupit v groších.

Dále rychtář téže vsi má si vařit doma pivo třikrát za rok podle libosti, bez zábrany a překážek. Též na den svatého Jana Křtitele a na posvícení může si pivo dovézt odkud mu je libo, též bez překážky. Tentýž rychtář také kromě trojího vaření piva doma a dvojího dovezení během roku odkud by mu bylo libo, to jest na svatého Jana a na posvícení, nemá odjinud odebírat pivo než v Úpici a konšelům téže vsi i (všem) jiným má dát poctivou úpickou míru.

Rychtář má také chovat obecního býka, z jeho krmiva nemá sypat pro sebe, a kdyby ten býk někomu vešel do obilí a způsobil škodu, má jej bez ublížení vyhnat, jako by byl jeho vlastní. Také kance a berana má chovat, a kdyby je choval pro obecní potřebu, nemá si sypat z krmení určeného pro ně.

Rychtář také nemá být nikým na panství souzen, nýbrž má stanout před námi, svým pánem, nebo naším úředníkem v Náchodě - a tomu, kdo by ho z něčeho obvinil, se náležitě ospravedlnit.

Svolujeme také, aby shora psaný rychtář mohl a jeho dědici i nástupci mohli tu svrchu psanou rychtu ve Rtyni prodat, zastavit nebo směnit podle stejného práva, jak se výše uvádí, bez zábrany naší, našich dědiců i nástupců, a to člověku, jenž by nám vyhovoval. Na upevnění a pro lepší jistotu toho všeho , co se v tomto listu píše, přikázali jsme vědomě přivěsit naši vlastní pečeť k tomuto listu, jenž byl dán a psán roku tisícího čtyřstého padesátého šestého po narození Syna božího, ve čtvrtek na svatého Martina.

V. Zhodnocení Listu pro dnešní dobu

Jazykový význam

List Jiřího Poděbradského Janu Vaninovi je mimořádně cenný staročeský dokument, který je významným zdrojem poznání jazyka doby pohusitské. Čeština se vlivem husitství rychle rozvíjí, a to i ve styku úředním. Také písmo a pravopis se rychle rozvíjí; nejdříve se ustalují spřežky a Husovým vlivem se postupně prosazuje účelný pravopis diakritický. Styl našeho dopisu je jasný a věcný, bez zbytečných "kudrlinek". Písař byl neobyčejně vzdělaný a obratný, písmo je úhledné, bez chyb. List byl napsán před 550 lety. Bohužel se nestal součástí našeho literárního bohatství a zdrojem poučení o staré češtině, neboť byl celá staletí uložen v soukromí a zůstal stranou vědeckého bádání a jazykového povědomí. Je nutné, aby se z této izolace vymanil a vstoupil do našeho kulturního povědomí.

Kulturně historický význam

Při čtení Jiříkova listu vycítí čtenář nejen způsob tehdejšího života a myšlení, ale i atmosféru doby: husitský král (budoucí), náchodské panství s jeho úředníky, vizmburský majetek, rtyňská svobodnická rychta a rychtář s jeho právy a výsadami (svobodný statek s poli, s možností jeho prodeje, nejrůznější poplatky, soudní práva, právo vařit pivo, výsada být souzen jen svým pánem, a to i pro potomky), ale i povinnosti (stíhání přestupků, soudní povinnost, svačina pro vrchnost, odebírání piva z Úpice, povinnost chovat obecního býka atp.), dále vztahy mezi poddanými, poddanými a vrchností atd. Je to tedy úplná encyklopedie života doby pohusitské. Ta doba byla složitá, a přece z Listu (úřední listiny!) dýchá duch lidskosti, vřelého vztahu a demokratismu. Prof. J. V. Šimák říká: "Listina tato náleží k nejvzácnějším památkám selských práv. Jeť, pokud víme, druhá vůbec svého druhu, psaná jazykem českým."

Věřím, že List Jiřího z Kunštátu rychtáři Janu Vaninovi z r. 1456 se stane po jeho publikování středem zájmu odborné veřejnosti i laiků s hlubšími kulturními zájmy.