Města a obce online - Rtyně v Podkrkonoší

Jak se dříve ve Rtyni v Podkrkonoší žilo:

Jak Rtyňští bydlili

Bydlení. Kdo z nás by neznal alespoň z obrázku ty milé, nízké, jakoby přikrčené tkalcovské chaloupky, z nichž mimo statků sestávala větší část obce. V zimě jsou obložené otýpkami roští a poleny, v létě zase pestří se záplavou barev květů, rostoucích za okny i v zahrádkách.

Síň se zavírá na petlici /klapačku/. Přes vysoký práh vejde se do světnice, která je otevřena každému, kdo přijde. Nenajdeme tu přepychu a nádhery. Mnohdy ani ne to, čeho člověk nutně potřebuje.

Prostorná světnice ale nízká, že snadno dosáhneme silných trámů, které drží strop. U dveří je vyšší, k čelu se schyluje, aby se spíše udrželo teplo. V ní se hospodář s rodinou zdržuje, s čeledí jí, v zimě pracuje. Okének má pravidelně pět až sedm /k vůli tkalcovským stavům/ malinkých, zaplněných květy muškátů, fuchsií, zelené myrty a v zimě mechem.

Podlaha je uhnětena toliko z bláta, jako jsou mlaty ve stodolách. Vždy před svátky hospodyně pomočila ji vodou, ostrým koštětem /drapákem/ vydrhla a drobným pískem posypala. Druhý den písek smetla. Později kryly půdu cihly a dlážky.

Při některé ze čtyř stěn nebo i v koutě místnosti stál až do let padesátých krb. Byl to výklenek ve zdi, nahoře povětšině hliněným pláštěm dvěma uchy opatřeným. Otvor vedl do širokého komína. Jen zřídka kdy končil na půdě a kouř se pak po půdě rozcházel. Po ohni, aby průvan neměl do světnice přístupu, dávala se do otvoru zátka z hadru "baba". Do otevřeného ohniště vhazovala se polena dříví. Od krbu se dostalo světnici tepla a kromě toho sloužil večer též za osvětlení. Na krbu se též v době letní vařilo na vysoké třínožce. V zimě se vařilo v peci, která sahala hluboko do světnice. Na té spávaly děti, nebo děvečky a někdy v zimě si tam hověl i hospodář. Původně se pec vytápěla ze světnice, jak se dovídáme o krkonošských kůrných chatách, kde před ni postaveno ohniště " pecina". Na dvou placatých kamenech postavených kolmo byl položen vodorovně třetí placák. Od jara do zimy zde vařili na rendlíku nebo v hrncích na třínožkách. Někdy stavěli hliněné hrnce na dva kameny, mezi nimiž hořel oheň. Ve staré kuchyni plál oheň celý den a v dávných dobách ani v noci neuhasl, jednak že sálal teplo, při němž je tak milo a z příčiny nesnadného roznícení ohně. Často si musely ženy jedna druhé ohněm vypomáhat.

Oheň se křesal z křemene ocilkou, až jiskry spadaly na troud a tento začal doutnat. Foukáním se vytvořilo žhavé místo. K němu se rychle přistrčila sirka, jež rázem zaplanula modrým plamínkem. Za troud sloužila odložená část prádla, nebo bukové hobliny a někdy se stromu stržená a usušená hubka. Krabičce s uloženým troudem říkali troudník.

Paní Koletová po vzoru jiných žen pomáhala hotovit sirky svému muži, kterých spotřeboval velké množství k rozněcování sicherky, nezbytné to průvodkyně v temném podzemí /horník/.

Drobné kousky síry položila na vyřazenou lžici, přidržela nad plamenem svíčky až se síra roztavila. Pak odvinula z klubka nit /jíž si dříve usoukala /, dřívkem ji přidržela v síře a táhla. Zachycená síra na vzduchu rychle ztuhla a sirku několik metrů dlouhou přistřihala na kousky a do krabičky narovnala.

Později se hotovily sirky fosforové s různobarevnými hlavičkami, jejichž výpary byly jedovaté; vydávaly dusivý zápach. Říkali jim zednické, poněvadž než se rozhořely muselo se u nich chvíli počkat.

Špejle /oblá dřívka/ z měkkého dřeva asi pět cm dlouhé, rovnaly se mezi dvě prkénka tak, aby jedním koncem vyčnívaly. Takto ježku podobné omáčely se v roztavené síře a ztuhlé vkládaly do kaše kostíkové. Oschlé sirky rovnaly se do krabiček s drsnou stěnou. Byly málo bezpečné. Velmi snadno se rozžaly. Často již pouhým škrtnutím o podrážku, zeď nebo o kalhoty. V hostincích zasunovali je do porcelánových sirničků a byly návštěvníkům veřejně přístupné. Rozněcovaly se škrtnutím o drsnou stěnu sirníčku. Nyní se používají sirky zvané švédské.

Postupem doby přesunulo se ústí pece nad ohniště, "černé kuchyně" jež vznikaly v pozadí síně, někdy odděleny zdí, jindy přeměněny v samostatnou kuchyňku pod komínem skutečně černou od kouře a sazí. Zde bylo ohnisko a přikládalo se tu do pece i do kamen. Z této časem vyvinula se kuchyňka s plotnou. Pec zůstala ve světnici, i když se časem k ní přistavěla s kranclemi. Mnohem vyšší než pec z velkých hliněných vypálených nepolévaných kachlů. Zasahovala mnohdy až do polovice světnice. Kamna polévaná s reliefní ozdobou objevily se mnohem později. V kamnech byl zapuštěn železný kotlík na ohřívání vody a pokrýval se dřevěnou destičkou. V plátech byly otvory do nichž zasahovaly hrnce, v kterých se mělo rychle uvařit.

Rožeň žádal hospodyňku s obratnou rukou a velkou duchapřítomností, která v dýmu u plamene obratně si počínala při úpravě jídel. Výběr jídel nebyl veliký. Zdravý žaludek, vyhladovělý těžkou prací, strávil dobře i to nejhrubší sousto.

Vařilo se ve vysokých úzkých železných hrncích, uprostřed rozšířených "kvorťáky". Tyto lopatou, dvouzubými vidlemi ano i na železném vozíčku do zadu pece posunovala. Někdy hrnec s uvařeným pokrmem mistrně nenabrala a již po peci pokrm rozlila. Často také hrnec rozbila. Do pece se přikládaly vidlemi celé štípy nebo otepi dříví. K obracení dřev mívali železné nástroje /kleště a pohrabce/ "vožehy". Pod dříví se dávaly kozy a kozlíky. Na zátop chystaly ženy drobné suché chrastí, na posvícení do pece louče. Před pečením chleba narovnaly do pece hranici dříví dlouhého pecového. Chudé ženy chodí na roští, drobné chrastí, smetí a suché větvičky, jež hledají buď po zemi, nebo hákem na dlouhé násadě nastrčeným se stromu lámou, skládají do otepí a na zádech domů nosí. Při jarních větrech chudí též s dětmi sbírat šišky do panských lesů. Topení uhlím v domácnostech bylo zjevem velmi řídkým, ač bylo velmi levné. Považovalo se tehdy za topivo méně cenné a nečisté. Dřevěný popel sloužil k přípravě louh u ano i popel prodávaly popelářům, kteří chodívali po Rtyni a popel kupovali pro mydláře. Rychetská pálila mnoho dříví aby měla mnoho popela jen aby si zvláště vydělala peníze na kafíčko, které velmi ráda jídávala.

Po zavedení kachlových kamen pokrývá se zem světnice do poloviny čistými prkny. Aby se po umytí podlaha hned nezamazala, pokrývá se slamou. Ráno se sláma sebere a smetí zamete. Umývá se jen před svátky. Polije se putnou vody, drapákem vydrhne a nechá oschnout. Pravou pýchou nevěsty byla police na nádobí.

Spodní díl měla širší, vrchní uzší a vyšší. Spodní část obsahovala na přihrádkách velké hrnce, pekáče, rendlíky a pod. Na horní část se stavěly šálky a skleničky zdobené malovanými květy, upomínkovými nápisy, hrady a pod. Na dolní pak se stavěly talíře dnem dozadu. Byly hliněné, tmavě modře polévané se širokým okrajem, s bohatým někdy velmi pečlivě provedeným ornamentem vrývaným s motivy květů a jablíček.

S oblibou též zavěšovali malované mísy a džbánečky po stěnách. Někde měli "mísník nebo talířník". Byla to dvě prkénka spojena do pravého úhlu s vyřezávanými podpěrami, nejčastěji pro šest malovaných talířů nebo misek. Podpěry byly spojeny lištami, které sloužily za opěradlo pro talíře. Pro zavěšování hrnéčků, džbánečků s reliefní výzdobou, tohoto parádního nádobí vesměs pestře malovaného s motivy srdéček, ptáčků, květin, jablíček a jiných tvarů, byly do svislých prkének zapuštěny soustruhované hřebíky. Pro všední potřebu spokojili se nádobím jednoduchým, mnohdy zevně napolévaným. Lžice dávaly se do lžičníku, který visel u kamen. Do vyřezávaných kulatých otvorů zasunovaly se vařečky i škvrláky od nejmenších do největších mnohdy uměle vyřezávané hotovené hospodářem.

Nebarvené nádobí dřevěné jako konev, putny, škopky byly jako křída bílé a ostatní nádobí na polici nebo na stěně zavěšené jen se lesklo.

V tkalcovských chalupách poblíž některého z malých okének byl umístěn tkalcovský stav, někdy dva i tři, dále kolovraty a snovadlo.

Nábytek selských světnic byl hotoven vesměs řemeslně ze dřeva tvrdého a hodně zdoben malováním, řezbou a někdy i vykládáním. Levný nábytek vyráběl se ze dřeva měkkého s tvrdými deskami. Základní barva malovaného nábytku bývá šedomodrá, zelená nebo i žlutá. Výzdobou jsou většinou kytice květin případně i ve vázách zasazené po stranách s motivy ptáčků. Na malovaných postelích je přední pelest nižší než zadní.

Proti peci stál těžký stůl zkřižených noh s trnoži, malbou nezdobený za to "lenoch" opěradlo židlí či stolic s vyřezávanými srdéčky bylo pestře malováno. Nohy byly šikmo do sedadla zastrčeny. Podél zdi pod okny byly dlouhé lavice bez lenochu nebo s lenochem /dvě lišty s příčkami/.

Truhly na šaty stály většinou v přístěncích a komorách rovněž později vyrobené skříně - šatníky. Kde měli velkou sednici, stála truhla u dveří při zdi, v níž bylo okno na dvůr.

Nejstarší truhly byly zasazeny do podstavců rámu, později stojí na nohách. Každá je krásně zdobená malbou po stranách i na víku. Přední plocha truhly bývá dělena ve tři pole, oddělená případně profilovanými sloupky u mladších přistupuje dělení ve dvě pole čtvercová, která jsou vyznačena i na víku. Truhla s přítruhlíčkem patřila ženám. Měly v ní složené šaty, prádlo, drobnosti ke křtu a upomínkové. Muži si věšeli sváteční šaty do přístěnku /sekničky/ na hřebík, nebo je ukládali na půdu do truhly.

Dnes staročeský nábytek sotva uvidíme v selských světnicích, snad jen jako vzácnou památku po předcích. Za útulek menším dětem sloužilo kanape. Dno tohoto spočívalo na zemi a víko sloužilo za sedadlo. Víko bylo přitaženo háčky k postranicím. Otevřelo - li se, přední postranice spadla na zem, přišla do roviny se dnem kanape a víko zůstalo kolmo státi.

V rohu mezi oknem do vsi a do dvora bývala koutní skříň "almara" opatřená silným zámkem. U ní bylo místo nejprvnější. Sedával tu hospodář, při svatbě nevěsta a při návštěvě vzácný host. Byla to skříň jeden metr až 1,20 m vysoká, 40 cm široká. V průřezu vodorovném měla podobu nepravidelného pěti - uhelníku. Byla rozdělena v poličky, stejně hluboké. Stála hned na lenochu lavice a hospodář v ní měl uloženy věci nejlepší a nejvzácnější. Život Krista Pána, knihy modlitební, růženec, rozličné spisy, knihy starodávné, peníze /papírové vkládal do modlitebních knížek za listy/, i vzácnější sklenice, zvláště "koutní na víno". Byla krásně pestře malovaná.

Na obou stěnách vedle "halmárky" byly lišty, jež podpíraly nahoře zavěšené obrazy svatých, takže byly nakloněny. Zrcadla naši předkové neznali. Později na stěně mezi okny do vsi pověšen kříž.

U kamen při stěně byly přibity dvě destičky kolmo dolů a jimi prostrčeno rahýnko. Zde se sušilo prádlo, dávaly se na ně všední šaty i peřiny a někdy i kroužence řepy. Kolem kamen byla lavice s podlavičníkem.

Pro děťátko stála u postele prkená kolébka, krásně malovaná. Čtyřma nohama spočívala na dvou kolíbadlech. Byly to desky půlměsícovité vyřezávané a kruhovitými zuby ukončené, aby se kolébka nepřevrátila. U dveří na stěně visela kropenka se svěcenou vodou a někde při ní visel i růženec.

Nevyhnutelným příslušenstvím doby pozdější byl skleník, v němž sklem ve dveřích někde i po stranách možno spatřiti množství darovaných upomínkových předmětů. Sklenice zdobené vesměs malovanými květy, obrázky měst a osob, jídelní soubory, sošky, vázičky a pod.

Ze světnice přes vysoký práh vejde se do přístěnku s malým okénkem. Zde se ukládaly potraviny a o svátcích koláče. Zde byla také díže s vošatkami a máselnice. Důležitou částí výbavy byla též velká nůše s "poprama" /lněné popruhy/ na záda a košík na ruku se dvěma víčky.