Města a obce online - Rtyně v Podkrkonoší

- kniha vytvořená týmem učitelů obecní školy v třicátých letech 20. století
pod vedením řídícího učitele Antonína Vorlického

Historický vývoj obce Rtyně v Podkrkonoší

 1. Založení vesnice Rtyně. Jak již bylo pověděno při původu jména Rtyně, možno položiti počátek Rtyně do té doby, kdy založen a vystavěn byl hrad Vízemburk, tj. asi do 2.polovice XIII.století. Osada byla založena podle práva zákupného či německého. Půda, určená pro novou osadu, byla rozdělena na stejné díly, lány /z něm. Lehen - léno/, jež byly přikázány osadníkům za jisté platy a povinnosti. V 17.století bylo těchto lánů: 34. Lán nemíval všude stejnou velikost; nejčastěji měl 60 korců. Poslední lán byl vyměřen asi v horním cípu rtyňském, kde zachovaly se podnes místopisné názvy "Lány" a "Náměrky", tj. přiměřené zbytky.

2. Podnikatel - parcelář: rychtář. Podnikatel, který se postaral o kolonisty, půdu rozměřil a rozdělil, zkrátka vesnici založil, dostal za svou práci dědičnou rychtu se svobodnou půdou, s krčmou a jinými právy a požitky, což stvrzeno bylo zvláštní listinou. Původní listina se nezachovala, ale za Jiříka z Poděbrad byla obnovena a chová se dosud na rtyňské rychtě. Rychtář nekonal robot, byl svobodníkem. Z listiny je patrno, že rtyňský rychtář mohl sobě a pro svou krčmu vařiti doma pivo třikrát do roka a dvakrát v roce přivézti si je, odkud by se mu líbilo; jinak měl bráti pivo z Úpice. Jako rychtáři přiznána mu byla jistá soudní pravomoc nad osadníky a část důchodů ze soudních pokut. Spory osadníků nerozhodoval však jen sám, nýbrž společně s vesnickými konšely. Před soud rychtáře a konšelů příslušely ovšem pouze lehčí věci. Vedle stálých důchodů měl rychtář i důchody příležitostné. K příležitostným náležely tyto poplatky:

• zárožné - pokuta z rohatého dobytka zajatého na škodě - po penízi
• stavné - plat za obstavení či zabavení věci nebo vězně - 4 peníze
• jemné - plat za jímání čili držení ve vězení - pět grošů
• pomocné - čistovné - peníz dávaný od toho, kdo čist vyšel od soudu - jeden halíř
• odevzdané - odplata za odevzdání zločince neb zajaté osoby 1 peníz.

Z příjmů soudních náležel rychtáři od každého souseda jeden halíř při velkém soudě a z uložených pokut jedna třetina. Pro potřebu obce měl rychtář také chovati býka, kance a berana. Neznáme jména prvního rtyňského rychtáře, poněvadž nezachovala se původní výsadní listina. Schreiber se domnívá, že po něm má jméno les Venduš na lhotských hranicích. Jedna strana při hranici byla "lhotská" a druhá "Venduše" či Vendelína. Je to přeměna jména jako Jan- Januš - Hanuš. Jméno Venduš poukazovalo by na německý původ prvního rychtáře. Jméno Vendelín je příbuzné se jménem Wenden, tj. německý název pro Slovany.

3. Osadníci - sedláci. Osadníkům rozdělena byla půda jen v horní a částečně ve střední části obce. Hlavní povinností osadníků bylo platiti z přídělu půdy pevně stanovený roční plat či úrok. Ten činil u nás 12 grošů ročně. Úrok platíval se ve dvou lhůtách ročních, a to polovina o svatém Jiří a polovina o svatém Havlu. Kromě úroku peněžitého musili osadníci také dávati rozličné dávky naturální : polní plodiny, drůbež, vejce, máslo atd. Dále musili také osadníci platiti jisté dávky duchovnímu správci. Roboty bývaly ve staré době nepatrné; teprve v pozdějších stoletích se zvětšovaly. Sedlák nebyl majitelem půdy. Zákupné právo činilo sedláka jen dědičným nájemcem půdy, kterou obdělával. Vlastníkem zůstával pán, sedlák byl dědičným uživatelem. Statku svého nemohl však býti zbaven, pokud plnil podmínky, smlouvou stanovené. Mohl i za jistých podmínek svůj statek prodati, při čemž ovšem vlastnické právo pánovo nesmělo býti porušeno.

4. Dvory. Vrchnost ponechala si velkou část pozemků pro sebe. Z toho dala část ke kostelu, aby ze záduší toho vydržován byl duchovní. Pozemky ty prostíraly se od Končin až do Odolova a Strážkovic a od rychetských pozemků až k Batňovicům. Z pozemků těch utvořeny byly 2 dvory.

První dvůr - stál tam, kde je dnes Faltova živnost č. 6. Měl nejlepší pozemky z celé Rtyně. Dvůr ten, spíše zemanská tvrz, stál na vyvýšeném místě. Podnes statek č. 6 nad okolní stavení vyniká. Proti tvrzi prostíraly se ohrady pro dobytek. Tomu místu ještě dnes říká se "na ohradách". Roku 1381 nepatřil tento dvůr vízmburským pánům, nýbrž Hynkovi z Dubé a na Náchodě, který roku 1363 Náchod prodal a koupil Adršpach. Tento Hynek roku 1381 listem ze 6.7. daným na hradě Adršpachu prodal dvůr jakémusi Machkovi ze Sovřic /?/. Osvobodil jej ode všech robot. V listě stojí : "Povinen je sloužiti s 1 kuší, kdykoliv by zámek /tj. Vízmburk/ od nepřátel obtížen byl, jiných však robot, aby prázden byl".

Druhý dvůr - byl na dolním konci tam, kde je dnes čís. 21. Říká se stavení tomu "na Vyšehradě" , protože také nad ostatní vyniká. Tohoto dvora se asi týká zmínka Sedláčkova v V.dílu Hradů na str. 53., kde píše, že roku 1466 dne 6.2. prodal Jeník z Kostelce /Červeného/ svůj svobodný dvůr ve vsi Rtyni K23 Michalovi z Batňovic. Z toho je vidět, že dvory ty měnily často své majitele. V pozdější době byly oba dvory rozděleny. Vznikly z nich dva svobodnické statky číslo 6 a 21 a dalších 8 statků, které byly prosty všech robot a odváděly jen poplatek a naturální dávky. Jsou to tyto statky

• číslo 10 - Adolf Baudyš u lípy
• číslo 12 - Josef Šedek
• číslo 14 - Josef Pavel, v zákoutí
• číslo 19 - Antonín Hanuš, u Srbeckých
• číslo 22 - dříve Lelkův statek
• číslo 23 - Robert Friede
• číslo 24 - Antonín Volhejn u kříže
• číslo 29 - Adolf Nývlt na ohradách