Obecní máj jsme v květnu postavili, pak nám náves doplňoval celý červen, a když začaly prázdniny, rozhodli jsme se využít ono „pokácení“ jako jeden z důvodů, proč se uprostřed volných dnů, dovolených a cestování pěkně potkat na dědině. Vždyť když to vezmeme kolem a kolem, takové „prázdninové kácání“ – kdo to má? J
Akce se podařila. Slíbeno bylo malé občerstvení – takže děti řešily, jestli žlutou, červenou, zelenou nebo kolovou limonádu, přičemž toto dilema bylo pro některé tak náročné, že chodili a vyzkoušeli všechny. Špekáčky voněly tak, že nakonec by u ohně musel skončit i zapřisáhlý vegetarián. Tu a tam se objevil i valašský penicilin, ale ten se užíval jen s (M)mírou.
Jakmile se objevil pan starosta v kroji, bylo jasné, že našemu máji odzvonilo. Muzikanti zahráli, dalo se znamení a parta zkušených kácečů poslala dočasnou dominantu návsi k zemi. Úkol byl splněn. I když mezi námi, ono by to setkání bylo stejně příjemné, i kdyby se na máj zapomnělo.
Tož tak. Pak se hrálo a zpívalo. A když se šero změnilo v tmu, oheň dohasl, návštěvníci se rozešli, zůstalo u dřevěnic ticho. Od silnice jen kdosi z posledního hloučku pronesl: „Mohli bysme máje kácat v roce častěj…“
No není to pravda?
Foto a text: Aleš Naňák