Radnice:

V roce 1455 prodal Jiří Tunkl zábřežský měšťanský dvůr (bývalé fojtství) s domem ve městě. Z domku byla zřízena radnice, která v něm sídlila až do roku 1991.

V současné době zde sídlí nově zřízená Galerie Tunklův dvorec.

Zámek:

Původní tvrz postavená na vysunutém ostrohu, přístupném jen ze strany od města. Přístup od tvrze chránil dlouhý vodní příkop, překlenutý padacím mostem v místech dnešních vstupních vrat do zámku. Tvrz byla rozšířena za Šternberků a Kravařů (ve 2. pol. 14. stol.), takže v této době bylo možno hovořit již o hradu. Další z majitelů Zábřehu - Tunklové, hodlali z hradu vybudovat rodinné sídlo.

       Po roce 1620 připadlo zábřežské panství Karlovi z Liechtenštejna, který v Zábřehu ponechal jen správu panství. V letech 1727 - 1736 bylo přistavěno severní zámecké křídlo. Od roku 1849 patří budova zámku městu, které v něm zřídilo sídlo úřadů /soud, okresní hejtmanství/. Dnes, po provedených opravách skončených v roce 1991, se zámek stal sídlem Městského úřadu.

Kamenná kašna na náměstí je cennou sochařskou prací neznámého kameníka z roku 1829. Vpředu na podstavci je vytesán znak a nad ním je umístěna lastura, do které sedící žena lije vodu ze džbánu. Kašna stojí na místě bývalého rybníčku, který byl zrušen okolo roku 1783.

       Další kašna je umístěna na prostranství za zámkem. Je vytesána z jednoho kusu maletínského pískovce a sloužila jako vodní zdroj pro zábřežský hrad, který neměl obvyklou hradní studnu.

       Vodovodní výpustka v nice kostelní ohradní zdi je poslední vodovodní výpustkou, kterou byla do města přiváděna voda z Doleček. Rybníček, který v Dolečkách je, sloužil k máčení dřevěných vodovodních rour, kterými se voda do města přiváděla. Výpustky u horního kostela a u Dolní brány byly již dříve zrušeny. První zmínka o městském vodovodu je z roku 1596, je však nepochybné, že existoval již mnohem dříve.

Nechal v roce 1713 postavit panský sládek Karel Josef Počta jako poděkování, že město bylo uchráněno od moru. Je to pískovcový sloup s barokovou sochou Panny Marie na vrcholu, na jehož dříku jsou dva reliéfy - sv. Trojice a Zvěstování Panny Marie. V nice morového sloupu byla původně umístěna baroková soška sv. Rozárie - patronky proti moru. Na sloupu je vytesán český nápis s chronogramem: Leta kteréhož buď Dána Czest I BohV I MarII CzIstel PanIe. Okolo sloupu jsou na balustrovém zábradlí rozmístěny sochy sv. Rocha, sv. Šebestiána, sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého.

Stojí na místě kostela připomínaného již roku 1350. Až do roku 1740 není o něm dostupnějších zpráv. V tomto roce bylo rozhodnuto o stavbě nového kostela, protože ten sterý byl již velmi zchátralý. Došlo k tomu však až roku 1750, kdy byl kostel uzavřen (mše se od té doby sloužily v poschodí radnice) a připravovány plány pro stavbu nového kostela. Plány vypracoval knížecí architekt Martinelli. Byl postaven zděný kostel v empírovém slohu a v roce 1771 bylo dokončeno vnitřní zařízení.

       Na bočním oltáři je umístěn obraz Kristiána Sambacha Sv. Jan Nepomucký. Nad bočním vchodem k faře je umístěn cenný obraz, pravděpodobně přenesený ze starého kostela " Poslední večeře" od neznámého umělce. Kazatelnu a sousoší křtitelnice zhotovil řezbář a sochař Florián Tomášek pocházející z Jedlí.

Horní kostel sv. Barbory:

Za horní branou stával velmi starý kostelík sv. Kříže /toto zasvěcení dokládá, že se jednalo o kostel zřízený ve 14. století/, u kterého již Jan st. Tunkl zřídil nadaci " za sebe a svého bratra, otce i matku". Tento kostelík byl v průběhu času využíván jak katolíky, tak husity a českými bratry, takže v polovině 18. století byl již velmi zchátralý.

       Po Bílé hoře byl vrácen katolíkům, ale bohoslužby se v něm pro jeho zchátralost nekonaly, takže se v roce 1672 nacházel ve velmi špatném stavu. Proto bylo později rozhodnuto o jeho zbourání. K tomu však nedošlo a bylo nově rozhodnuto kostel opravit.O obnovu se zasloužil farář Antonín Cyril Ambrož, když v roce 1773 požádal olomouckou konsistoř o povolení oprav. V roce 1778 byl obnovený kostel posvěcen ke cti sv. Barbory. Dalších oprav se kostel dočkal až v tomto století, v roce 1929, v letech 1949 - 50 a ve druhé polovině 70. let. V roce 1992 byla znovu pokryta střecha.

Vzdálená asi 1 km od Zábřehu u cesty do Nemile. Jedná se o lokální poutní místo známé od roku 1750, kdy zde byl pro vyplnění snu zavěšen Janem Schubertem obrázek Bolestné Panny Marie. Obraz byl později přenesen do farního kostela na boční oltář sv. Jana a někdy po roce 1780 zde byla postavena kaplička,ke které se scházeli poutníci z blízkého i vzdálenějšího okolí. V 19. století neslo toto místo název "poutní místo u Matky Boží bolestné u mlýnské strouhy v Zábřeze". Drobné poutě a vycházky se zde konaly ještě v 50. letech tohoto století a v současné době dochází opět k renesanci této tradice.

Pozůstatek drobné lidové církevní architektury z 18. století. Vypráví se, že jsou postavena na místě hromadného hrobu z třicetileté války. Pravděpodobnější však je, že Boží muka byla postavena v souvislosti se stavbou nového horního kostela.

Je z památkového hlediska jedním z nejcennějších dokladů vývoje měšťanského domu. Patří k nejstarobylejším domům v Zábřehu. Byl to dům výsadní, právováreční, patřilo k němu hospodářství, zahrada za Horní branou, pole i louky. Jeho majiteli byli obvykle zábřežští měšťané, jako např. Petr Březina, Adam Vinarský, Martin Půhončí z Prředmostí, Burian Vizovský /tomu dům patřil od roku 1598/,rentmistru na žerotínském panství. Jeho dcera Magdaléna se zde narodila, později se z matkou odstěhovala do Přerova, kde se v roce 1618 provdala za Jana Ámose Komenského.

       Gotický původ domu dokládá dvojice sloupů zaklenutých cihlou i kamenem. Dům patří k mázhauzovému typu,kdy síň sloužila jako ústřední provozní prostora i jako průjezd do dvora. V 16. století byl strop mázhauzu vyzdoben štukovými ornamenty. V roce 1574 bylo gotické průčelí domu ozdobeno renesančním portálem a byla přistavěna věž s loubím a antikovou římsou. Přístavba proběhla patrně v roce 1581 /podle letopočtu na patce/ a porušila i nedávno zbudovaný renesanční portál. Část portálu - kamenný erb Boskoviců - je nyní zazděn v západním průčelí věže.

       Baroko připomínají jen ploché stropy v poschodí a jednoduše kasetovaný strop místnosti v přízemí. Počátkem 19. století dostala věž novobarokní štukovou výzdobu fasády a do přelomu 18. a 19. století můžeme klást i změnu konstrukcí střechy. Tehdy, po velkém požáru v roce 1793, dostaly domy po celém náměstí novou štítovou orientaci. Byly postaveny štítové dělící zdi mezi jednotlivými domy a střechy se do náměstí obrátily podélnou okapovou stranou.

       Budova, podobně jako celé historické jádro Zábřehu, stojí na sprašových hlínách, které jsou velmi porézní. Dostane-li se do těchto hlín voda, stane se rázem z pevné zeminy bahno a zmenší se i její objem. Současně vzniknou podzemní dutiny, kterými proudí voda, která pokud se dostane do blízkosti základů, způsobí borcení stavební konstrukce. Tento případ nastal i u domu Pod podloubím a vlastně i v celé řadě domů stojících na hraně svahu. V současné době se za velkých finančních nákladů provádějí statické i stavební úpravy, aby se dům Pod podloubím stal opět sídlem muzea jako v minulosti.

Zábřeh jako město měl opevnění v podobě hradeb. Jejich zbytky je možné vidět za zámkemv pohledu z Havlíčkovy ulice, a částečně i v zahradách domů směrem do ulice Zahradní. Původní hradby vedly od zámku po úbočí svahu k faře a Dolní bráně / stála někde v místech staré pošty/, pokračovaly Zahradní ulicí k Horní bráně /v místě kde stojí dům č. 5 v Komenského ulici/, dále ztracenou uličkou zahradami zpět k zámku. Městské hradby byly zbourány v roce 1829.