Na pravém břehu Labe, v příjemně tvarované kotlině oblasti Českého středohoří, leží jedna z nejstarších obcí litoměřického okresu. Její obyvatelé jsou vzpomínáni již v prehistorické době, kdy ve zdejší lokalitě našli poutníci příhodné místo k budování přístřeší. Nálezy, které byly objeveny především při stavbě dráhy, jsou uloženy v muzeích v Drážďanech, Vídni, Ústí nad Labem a Litoměřicích. Jsou to nejen kosterní pozůstatky našich dávných předků, ale i spony, závity, popelnice, jehlice a kruhy bronzové i zlaté. Největší vykopávky podnikl dr. Lenz z geologického říšského ústavu ve Vídni v r. 1873.
První zprávu o vsi lze najít v tzv. "Základací listině kapituly litoměřické" z let 1056 -1058 n.l., v textu vydaném Spytihněvem II., kde je uvedeno, že zdejší obyvatelé se živili především rybařením na Labi. Písemná zmínka o založení obce je z roku 1218 v listinách potvrzených Přemyslem Otakarem I.
Majitelé obce i poddaných se v průběhu staletí rychle střídali. Např. v roce 1226 část Libochovan patřila kladrubskému i doksanskému klášteru. Sídlem vladyků se Libochovany staly v roce 1251, kdy je historií zmiňován Vlček-Vlk - z Libochovan.
Rok 1395 je spjat se jménem Jindřich z Libochovan, bydlící na libochovanské tvrzi.
Část obce byla od 14.století spojena se Sebuzínem a v r. 1496 ji daroval král Vladislav II. jako odúmrť Buškovi Kaplířovi ze Sulevic. V roce 1541 byl kaplířovský majetek rozdělen mezi bratry Jana a Fridricha Kunáty a v roce 1569 a později v r. 1596, přešla obec do držení dalších několika nových majitelů, naposledy Vilému Kamýtskému ze Lstiboře. Ten dal přestavět na konci 16. století tvrz v Libochovanech na malý pozdně renesanční zámek. Potomek Jan Všebor Kamýtský ze Lstiboře, účastník stavovského povstání, zemřel v r. 1625, dědici odmítli přestup ke katolíkům a jimi držené statky byly zabaveny a roku 1626 prodány za 65 379 kop grošů míšeňských, prezidentu české komory a nejvyššímu mincmistrovi Vilémovi z Vřesovic.
Dějiny Libochovan splývají již od r. 1596 s dějinami Velkých Žernosek. V průběhu let 1658 - 1681 byl libochovanský zámek přestavován a v roce 1667 získali panství Velké Žernoseky - Libochovany = Nosticové, kterým zůstalo až do konce 19. století. V roce 1916 získal Libochovany střekovský továrník J. Schicht, který je držel až do roku 1945. Po r. 1945 se zámek stal majetkem československého státu. Jeho současný stav je velice zubožený a opravy budou pro současného majitele velice nákladné.
V roce 1889 byla vedle fary postavena německá škola, která svému účelu sloužila nepřetržitě až do roku 1998. Byla uzavřena pro nedostatek žáků a děti dojíždějí do plně organizované školy v nedalekých Žalhosticích, případně do Litoměřic nebo Ústí nad Labem. Školství mělo v obci dlouhou tradici a v kronikách se dočteme, že již před rokem 1797 navštěvovaly zdejší "stavení pro učení žactva" děti z okolních obcí, avšak pouze tehdy, když je rodiče nepotřebovali k pracem v hospodářství.
V roce 1923 pak bylo zahájeno vyučování v České obecné škole, která po roce 1945 přesídlila do prostor školy německé.
V roce 1930 měla obec nejvíce obyvatel a to: v Libochovanech 718 a 213 v osadě Řepnice. Z toho v Libochovanech žilo 568 Němců a 150 Čechů. Oba národy zde žily v míru a snášenlivosti, protože obec tehdy přivedly k prosperitě a výstavnosti.
Žitenice
První zmínka o Žitenicích jako obci pocházi z r. 1057, kdy kníže Spytihněv II. označuje Žitenice jako obec, kde se pěstuje vína a ovoce, a chovají včely a koně. První osídlení oblasti s nejvyššími průměrnými teplotami však spadá do předhistorické doby, o čemž svědčí vykopávkové nálezy.
Za vlády Vratislava II. byly Žitenice darovány r. 1068 nově založené Vyšehradské kapitule. Velký rozkvět obec zaznamenala za vlády Přemysla Otakara II., který do země povolal německé odborníky, Čímž bezděčně umožnil pronikání německé kultury směrem na východ.
Doba husitská se Žitenic moc nedotkla, protože hlavní boje se odehrávaly mimo tuto oblast. Po husitských válkách se vystřídalo několik majitelů obce, až v r. 1491 král Vladislav potvrdil vlastnictví Žitenic Janovi z Roupova a jeho synům. Za vlády Fridricha Falckého se stal Vilém z Roupova dokonce kancléřem nového krále. Ve vlastnictví pánů z Roupova byly Žitenice až do 30-tileté války. Erb Vyšehradské kapituly a pánů z Roupova se také dostal do obecního znaku.
Po 1.světové válce bylo v Žitenicích 1200 obyvatel, převážně německé národnosti. Českou menšinu tvořilo 16 rodin, z nichž některé zde žijí dodnes. Po válce se většina obyvatel živila zemědělstvím a obec vzkvétala. Na jižních svazích byly založeny ovocné sady, které později obec proslavily (meruňky, třešně).
V současné době, kdy zemědělská výroba je na ústupu, pracuje většina obyvatel v blízkém městě Litoměřice.
Liběšice
Oec Liběšice leží na silnici z Litoměřic do Úštěka v široké kotlině pod jižními vrcholy Českého středohoří na jižní straně Sedla / 725 m n.m. /, asi 12 km od Litoměřic a určitě stojí za krátké zastavení. Vlastní zámek je nepřístupný, je v něm umístěn Ústav pro mentálně postižené. Kromě zámku si však můžeme prohlédnout kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1352, hřbitovní kapli sv. Františka Xaverského a množství soch převážně ze 17 a 18. stol.
První písemná zmínka o Liběšicích pochází z roku 1057, kdy jsou zmíněny na listině Spytihněva II. Jezuitská rezidence / zámek /: stavba jezuitské rezidence začala roku 1738, postupovala však pomalu, rozsáhlejší stavební práce začaly znovu v r.1745 - 1746. Roku 1748 bylo dokončeno nižší přední křídlo s branou, jejíž věž je datována 1752, hodiny 1754. Autorem rezidence byl Kilián Ignác Dientzenhofer. Na stavbě se účastnil i tesař J. Leffler a nejmenovaný colloredovský zahradník. Po dokončení tvořila rezidenci čtyři jednopatrová a dvoupatrová křídla, z nichž východní je jen poloviční délky, proto nádvoří zůstalo pootevřené. Součástí rezidence byla i kaple sv. Aloise. Na zdi k náměstí byly v letech 1754-1757 osazeny barokní vázy a plastiky od T.Süsmayera, které s dalšími pěti figurálními plastikami z let 1727-1762 od neznámého autora tvoří pozoruhodný soubor. Při zámku byl vybudován skleník a postupně i hospodářské budovy - pivovar, sladovna, koželužna, valcha, bednářství, truhlářství, zámečnictví, stáje, kolny a další. Kolem roku 1872 byla mansardová střecha nahrazena plošší střechou, na jižní straně bylo přistavěno patro s pískovcovou balustrádou. Podkroví s vikýři pochází z let 1951-1953.
Výzdobu zámku provedli jezuité Kramolín a Lauterer. Obrazárna měla 61 originálů, mnoho zlatých a stříbrných předmětů, po zrušení řádu byla prodána. Škola - byla zřízena brzy po příchodu jezuitů, v roce 1638 již existovala. V roce 1670 postaven domek nový, zde byla škola do r. 1740. Pak až do r. 1873 byla škola na zámku. V létech 1872-73 postavena nová budova, která sloužila jako škola až do r.1974 / nyní je zde zdravotní středisko a obřadní místnost/. Jako druhý stupeň školy sloužila od poloviny 50.let 20.století do r. 1974 dřevěná budova, postavená původně jako provizorní škola pro řecké a korejské děti. V roce 1974 byla otevřena nová čtyřpavilonová škola, do které jezdí děti z okolních 26 vesnic. Kostel - první zmínka o kostele Nanebevstoupení Panny Marie je z roku 1352 jako o farním kostele, byl cílem poutníků ze širého okolí. Za dob husitských byl podobojí, později luteránský, od roku 1622 katolický. V seznamu z roku 1629 se uvádí 247 katolíků, 157 protestantů. Renesanční věž byla postavena v letech 1589-1591. Kostel i s farou v roce 1638 vyhořel, zůstala věž. Kolem roku 1674 došlo jezuity k celkové raně barokní přestavbě zřejmě podle plánů G.Broggia. V letech 1813 - 1816 byl značně zchátralý kostel až na věž ztržen a znovu vystavěn klasicistně J.Gaubem z Litoměřic. Vznikla tak podélná jednolodní stavba s odsazeným polygonálním presbytářem, severní sakristií, hranolovou západní věží s kamenným renesančním portálem a barokní bání. Bývalý hřbitov kolem kostela je vyvýšen nad ostatním terénem, ohrazen zdí a přístupný po dvou schodištích. Na jižním schodišti je barokní brána s kamenným rámem a letopočtem 1691. U západního schodiště stojí na pilířích sochy Panny Marie a archanděla Gabriela ze l7.století, vlevo vedle na zídce rokoková socha sv. Aloise z pol. 18.st., vpravo sv. Vavřince s letopočtem 1669 a dále směrem k jižní bráně sv. Donát a sv.Leonard, pozdně barokní z roku 1762- obě od T.Süsmayera z Prahy.
Další informace: oficiální stránky obce
Levín
Starobylé horské městečko ležící 436 rn.n.m. nad Habřinským potokem, 6 km severozápadně od Úštěka. Levín se poprvé vyskytuje v pramenech až roku 1352, kdy je uváděn jako sídlo farnosti. O hradu není žádná zmínka, lze však vyslovit domněnku, že první opevněné sídlo v Levíně mohlo vzniknout nejdříve za prvního známého člena rodu Michalovců, Beneše Okrouhlého (1217-1222). Levínský hrad zanikl pravděpodobně za husitských válek, roku 1422, v době bojů o nedaleký Žižkův hrad Kalich. Roku 1544 se uvádí městečko Levín, roku 1791 vyhořelo, bylo těžce poškozeno a kleslo na pouhou ves. V této době se hrad již nepřipomíná.
Levín je spojen s hrnčiřskou tradicí (levínská keramika) od 15. století do počátku 20. století, kdy byly vyčerpány zásoby kvalitních jílů. Zarostlé zbytky popisovaného hradu můžeme spatřit na zalesněném strmém vrchu nad obcí. Uprostřed se nachází hranolová zvonice z roku 1699 s horním patrem z roku 1838 a střechou z roku 1 899. Radnice z roku 1 793 je zděná, v patře piastry s čabrakami. Uprostřed náměstí stojí pozdně barokní kostel Povýšení sv. Kříže, kruhová stavba založená r. 1 788 podle návrhu T. Grubera, vyhořel roku 1 791 a byl znovu postaven roku 1798. Na pravé vnitřní stěně je zazděná kamenná deska z 2. poloviny 13. století s reliéfem Iva (tzv. Levínský kocour) s několika písmeny v cyrilici.
V obci se dále nachází bývalá kampelička z počátku 1 9. století, dům čp. 65 z roku 1883 se štukovaným průčelím a balkonem a několik dřevěných lidových staveb z 18. - 19. století.
Dnes patří k Obecnímu úřadu Levín ještě osada Horní Vysoké. Pro necelou stovku stálých obyvatel tu slouží pošta, několik restaurací a prodejna se smíšeným zbožím. Obecní úřad vydal zobrazenou pohlednici, na které vidíme celkový pohled na obec, náves, kostel Povýšení sv. Kříže a osadu Horní Vysoké.
Další informace: oficiální stránky obce
Třebušín
Třebušín je velice starobylou obcí, její vznik se datuje až do 12. století. O její historii toho však bohužel příliš nevíme, můžeme vám tak poskytnout pouze několik nejvýznamnějších údajů.
Obec leží v západní části Českého středohoří s dominantou vrchu Kalich. Tento vrch je spojen s historií bývalého hradu, husitskými dějinami a s Janem Žižkou.
Dnes je Třebušín úhlednou, poklidně žijící obcí, obklopenou krásnou přírodou, nabízející turistům řadu zajímavých míst ke shlédnutí ve svém okolí. Ať už je to již zmiňovaný vrch Kalich, na němž jsou k vidění zbytky Žižkova hradu, nebo národní přírodní rezervace, zřízená na nejvyšším bodu Verneřického středohoří Sedle, poskytuje Třebušín svým návštěvníkům možnost příjemně stráveného volného času. Kalich - na místě původní tvrze si po jejím dobití v roce 1421 nechal Jan Žižka z Trocnova postavit hrad, který pojmenoval Kalich a podle kterého si také dal další přízvisko.
Vstup do hradu byl chráněn dvěmi branami a okrouhlou veží, která spolu s hradbou kryla přístup do hradu proti mírnějšímu svahu.
Se stavbou hradu se začalo kolem roku 1421. Ta probíhala ve spěchu, protože husité museli čelit útokům ze Saska a nepřátelským akcím Zikmunda z Vartemberka. Zdejší posádce velel pravděpodobně Žižkův bratr Jaroslav.
Po smrti Jana Žižky v roce 1424 zůstal Kalich v držení husitů. Změnu nepřinesla ani prohraná bitva u Lipan. Hrad Kalich měl být podobně jako hrad Falkenberk na rozkaz císaře Zikmunda rozbořen, aby se nestal sídlem loupežníků. Nestalo se tak a koncem XV. století vystřídalo hrad několik majitelů, mimo jiných Vilém z Ilburka. Zprávy o hradu zmizely v XVI. století v souvislosti se ztrátou významu jeho další existence.
Ploskovice Obec Ploskovice, původně pravěké sídliště, se připomíná mimo jiné už počátkem 13. století v nejstarší souvislé české větě, jakou vůbec listiny našich archivů dochovali, totiž v přípisku ke starému latinskému textu Zakládající listiny litoměřické kapituly. Od roku 1188 se stala majetkem řádu Johanitů, kteří si zde zřídili komendu. V roce 1496 zde došlo ke vzpouře poddaných v níž neblaze proslul rytíř Dalibor z Kozojed. Roku 1663 koupil panství sasko - lauenburský vévoda Julius Jindřich a roku 1689 jej dědí jeho vnučka Anna Marie Františka, pozdější velkovévodkyně toskánská. Ta zde nechala v letech 1720 - 1725 vybudovat zámek jehož stavitelem byl patrně K.I. Dientzenhofer. V roce 1805 přecházejí Ploskovice do majetku toskánské větve Habsburků. V roce 1849 se celé ploskovické panství stává soukromým majetkem odstoupivšího císaře Ferdinanda I. Habsburského, nebo-li posledního českého korunovaného krále Ferdinanda V. Dobrotivého. V rukou Habsburků byly Ploskovice až do roku 1918, kdy přecházejí do správy československého státu.
Největší historickou památkou v obci a celé oblasti je zámke Ploskovice, kterému věnujeme velkou část informací v rubrice "Turistika - Zámky, hrady, zříceniny - Zámek Ploskovice".
Zubrnice Vesnici Zubrnice najdeme v malebném údolí kopců Českého středohoří. Obec je známá hlavně díky skanzenu, který obsahuje nejcennější stavby v obci a nejbližším okolí. Skanzen je perfektní ukázkou dřívější doby a práce lidí. Mezi další památky ve vesnici patří mlýn pocházející z roku 1803, původně gotický kostel sv. Maří Magdaleny, který byl později přestavěn do barokního stylu a boží muka, které patří mezi nejstarší v regionu. První zmínky o obci pocházejí z počátku 12. století. Muzeum lidové architektury v Zubrnicích vznikalo jako poslední skanzen v republice od poloviny sedmdesátých let v rámci bývalého Okresního vlastivědného muzea v Ústí nad Labem. Základním impulzem byla záchrana zubrnického kostela sv. Maří Magdaleny. Z iniciativy muzea a několika pracovníků tehdejšího Krajského střediska státní památkové péče se podařilo odvrátit plánovanou demolici a prosadit využití kostela pro muzeum. Souběžně s tím se podařilo získat do správy muzea i velkou roubenou zemědělskou usedlost ve středu obce a zachránit ji tak před likvidací. Roubený dům čp. 61, jako cenný doklad lidového stavitelství Českého středohoří, byl upravován svépomocí pracovníky muzea. Muzeum od roku 1976 organizovalo mimo jiné i pravidelné prázdninové brigády studentů, kteří pod vedením jeho zaměstnanců zajišťovali většinu pomocných stavebních prací. Zubrnice se staly záchranným skanzenem pro region celého Českého středohoří a některé jeho přilehlé části. K stávajícím dochovaným objektům byly postupně přenášeny drobnější hospodářské stavby, které již nebylo možno zachránit na původním místě. První stavbou přenesenou do Zubrnic v roce 1977 byla barokní studna ze Střížovic. Na konci sezóny roku 1988 byla zpřístupněna veřejnosti prvá část muzea lidové architektury (areál čp.61) a pak postupně i další objekty: starý vesnický obchod, sušárna ovoce, kostel, škola a vodní mlýn v Týništi čp. 27. Muzeum lidové architektury je situováno do živé vesnice, což je velmi ojedinělé a z řady hledisek i atraktivní. Vlastní obec Zubrnice vznikla v průběhu vnitřní kolonizace v 11. a 12. století. Má starý návesní půdorys s dominantou kostela uprostřed. V posledních dvou stoletích se rozrostla v bohatou vesnici s vlastními pravidelnými trhy. Obyvatelstvo se tu živilo zemědělstvím, ovocnářstvím a chmelařstvím. Prosperitu chmele v první polovině 19. století připomínají velké pozdně klasicistní domy ve středu obce. Dalším fenoménem Zubrnic, který rovněž souvisel s nadšením muzejníků a jejich dobrovolných spolupracovníků, byl i boj o záchranu železniční trati z Velkého Března do Úštěka, a to nejatraktivnějšího šestikilometrového úseku do Zubrnic. Se studenty dopravní a stavební průmyslové školy v Děčíně a s řadou nadšených železničářů začaly práce na čištění a opravě trati do Zubrnic. Do správy muzea se podařilo získat též místní nádraží. Na muzejní aktivity následně navazují práce několika skupin drážních nadšenců, kteří mají nádraží od muzea za symbolickou cenu pronajato, a dále pokračují v úsilí zprovoznit tento úsek trati formou muzejní železnice s občasným provozem.
V roce 1996 bylo v obci otevřeno "Malé železniční muzeum" v prostorách nádraží v Zubrnicích. Těžiště expozice je dnes soustředěno v prostorách bývalého dřevěného skladiště a replice dřevěné garáže na drezíny vedle nádražní budovy. Postupně se muzeum rozšiřuje. Muzeum je provozováno občanským sdružením. V roce 2004 shlédlo muzeum přes 6 000 návštěvníků. Mimojiné zde byly natáčeny filmové scény k retrofilmu Rebelové.
Všechna práva vyhrazena pro Obecní úřad Velké Žernoseky, webmaster: Creative DESIGN společnosti PCPOS s.r.o.,
pcpos.cz
Na pravém břehu Labe, v příjemně tvarované kotlině oblasti Českého středohoří, leží jedna z nejstarších obcí litoměřického okresu. Její obyvatelé jsou vzpomínáni již v prehistorické době, kdy ve zdejší lokalitě našli poutníci příhodné místo k budování přístřeší. Nálezy, které byly objeveny především při stavbě dráhy, jsou uloženy v muzeích v Drážďanech, Vídni, Ústí nad Labem a Litoměřicích. Jsou to nejen kosterní pozůstatky našich dávných předků, ale i spony, závity, popelnice, jehlice a kruhy bronzové i zlaté. Největší vykopávky podnikl dr. Lenz z geologického říšského ústavu ve Vídni v r. 1873.
První zmínka o Žitenicích jako obci pocházi z r. 1057, kdy kníže Spytihněv II. označuje Žitenice jako obec, kde se pěstuje vína a ovoce, a chovají včely a koně. První osídlení oblasti s nejvyššími průměrnými teplotami však spadá do předhistorické doby, o čemž svědčí vykopávkové nálezy.
Oec Liběšice leží na silnici z Litoměřic do Úštěka v široké kotlině pod jižními vrcholy Českého středohoří na jižní straně Sedla / 725 m n.m. /, asi 12 km od Litoměřic a určitě stojí za krátké zastavení. Vlastní zámek je nepřístupný, je v něm umístěn Ústav pro mentálně postižené. Kromě zámku si však můžeme prohlédnout kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1352, hřbitovní kapli sv. Františka Xaverského a množství soch převážně ze 17 a 18. stol. 
Starobylé horské městečko ležící 436 rn.n.m. nad Habřinským potokem, 6 km severozápadně od Úštěka. Levín se poprvé vyskytuje v pramenech až roku 1352, kdy je uváděn jako sídlo farnosti. O hradu není žádná zmínka, lze však vyslovit domněnku, že první opevněné sídlo v Levíně mohlo vzniknout nejdříve za prvního známého člena rodu Michalovců, Beneše Okrouhlého (1217-1222). Levínský hrad zanikl pravděpodobně za husitských válek, roku 1422, v době bojů o nedaleký Žižkův hrad Kalich. Roku 1544 se uvádí městečko Levín, roku 1791 vyhořelo, bylo těžce poškozeno a kleslo na pouhou ves. V této době se hrad již nepřipomíná.
Třebušín je velice starobylou obcí, její vznik se datuje až do 12. století. O její historii toho však bohužel příliš nevíme, můžeme vám tak poskytnout pouze několik nejvýznamnějších údajů. 
Obec Ploskovice, původně pravěké sídliště, se připomíná mimo jiné už počátkem 13. století v nejstarší souvislé české větě, jakou vůbec listiny našich archivů dochovali, totiž v přípisku ke starému latinskému textu Zakládající listiny litoměřické kapituly. Od roku 1188 se stala majetkem řádu Johanitů, kteří si zde zřídili komendu. V roce 1496 zde došlo ke vzpouře poddaných v níž neblaze proslul rytíř Dalibor z Kozojed. Roku 1663 koupil panství sasko - lauenburský vévoda Julius Jindřich a roku 1689 jej dědí jeho vnučka Anna Marie Františka, pozdější velkovévodkyně toskánská. Ta zde nechala v letech 1720 - 1725 vybudovat zámek jehož stavitelem byl patrně K.I. Dientzenhofer. V roce 1805 přecházejí Ploskovice do majetku toskánské větve Habsburků. V roce 1849 se celé ploskovické panství stává soukromým majetkem odstoupivšího císaře Ferdinanda I. Habsburského, nebo-li posledního českého korunovaného krále Ferdinanda V. Dobrotivého. V rukou Habsburků byly Ploskovice až do roku 1918, kdy přecházejí do správy československého státu.
Vesnici Zubrnice najdeme v malebném údolí kopců Českého středohoří. Obec je známá hlavně díky skanzenu, který obsahuje nejcennější stavby v obci a nejbližším okolí. Skanzen je perfektní ukázkou dřívější doby a práce lidí. Mezi další památky ve vesnici patří mlýn pocházející z roku 1803, původně gotický kostel sv. Maří Magdaleny, který byl později přestavěn do barokního stylu a boží muka, které patří mezi nejstarší v regionu. První zmínky o obci pocházejí z počátku 12. století.