Gelologie

    V mladším coniacu až santonu docházelo k postupnému změlčování mořské pánve a k jejímu zaplňování písečným materiálem. V celém Středohoří se vytvořilo mocné těleso písků s vložkami jílovců, které se zachovalo v nesouvislých denudačních zbytcích o maximální mocnosti 150 - 200 m. Ty byly dříve často těženy v pískovnách a využívány jako stavební, sklářské, brusné i slévárenské písky.
    Po skončení křídové sedimentace nastalo období rozlámání křídového pokryvu podél zlomů do řady ker. Při nastupující sopečné činnosti byly křídové sedimenty ve styku s tělesy vulkanitů tepelně přeměněny. Zároveň došlo k jejich vyzdvižení průnikem těles vulkanitů, a to až o několik stovek metrů.

Třetihory (stáří 70 – 1 (?) mil. let)
    Výsledkem geologického vývoje v třetihorách jsou jednak sopečné České středohoří, jednak sedimentární Mostecká pánev . Před vznikem vulkanosedimentárního komplexu docházelo k odnosu křídových hornin. Zároveň teplé a vlhké klima přispělo k zvětrávání, místy i k prokřemenění původního povrchu. Vznikly tvrdé křemence (na jihozápadě oblasti zv. sluňáky ). Na Mostecku a na Lounsku zasahují do Středohoří okrajově třetihorní pánevní sedimenty. Charakteristické znaky mají zejména porcelanity. Jsou to sedimenty pánevní výplně s uhelnou příměsí. Vlivem eroze došlo k odkrytí a k zemnímu požáru (oxidace uhelné složky). Zbylá hmota byla vypálena. Vznikly tak velmi tvrdé a pestře vybarvené horniny. Těžily se např. u Dobrčic, kde je také ponechán ukázkový profil. Používaly se ke zpevnění cest a jako podsypový materiál pro důlní dráhy.

    Vulkanosedimentární komplex Českého středohoří byl vytvořen v období před 40 až 16 mil. lety. Vulkanismus je vázán na oherský rift , vulkanicko-tektonickou zónu, vzniklou jako odezva alpínských horotvorných pochodů. V prvních etapách docházelo pravděpodobně k odplyňování hlubokého sopečného krbu podél hluboko zasahujících zlomových zón. Vznikaly přitom silně explozivní vulkány - maary . Jsou známy hlavně z oblastí podél litoměřického zlomu. Později se vytvořila deprese a bylo tak více možností pro výstup magmatu podél zlomových linií až na povrch. Vznikly početné výlevy olivinických čedičů . V riftové depresi docházelo ke styku žhavých láv s vodním prostředím. Docházelo přitom k jejich přeměně a k rozpadu a vznikly tak velké objemy úlomkového materiálu. Tyto nesoudržné horniny byly různě přemísťovány gravitací a rozplavováním.

    V další etapě vznikl složený vulkán. Tefrity a jejich tufy využily ke svému výstupu některé již dříve existující přívodní dráhy a také nové, vzniklé v souvislosti s pokračujícími tektonickými pohyby. Převládala produkce tufů nad méně rozsáhlými výlevy láv. Pokračovalo druhotné přemísťování nesoudržného materiálu. Vznikala podpovrchová tělesa čedičových a trachytických hornin , která vnikala do podloží i do povrchových sopečných produktů při průběhu obou etap vulkanické aktivity. Další tektonické pohyby měly za následek opětný výstup olivinických čedičových magmat. Koncem třetihor počíná intenzivní erozní činnost.

Čtvrtohory (stáří 1 (?) mil. let – dosud)
    Období je charakterizováno značnými klimatickými změnami, které se odrazily i ve vlivu na utváření dnešního vzhledu krajiny (pravidelné střídání glaciálů a interglaciálů – dob ledových a meziledových). Pro České středohoří je důležitý zejména vývoj labského údolí , které patří k velmi významným prvkům krajiny severních Čech. V různých výškách se v údolí Labe zachovaly říční uloženiny z různých období starších čtvrtohor. Plošný rozsah říčních teras však není velký. Během čtvrtohor zde prohloubil tok Labe své údolí asi o 100 m.

    Zvláště období přechodu chladných period v teplejší vzrostlo v řečištích množství tekoucí vody. S tím byl spojen transport sedimentů od písku až po velké balvany vulkanitů. Pokud voda dospěla do území s menším sklonem nebo plochým reliéfem, pak se tyto sedimenty ukládaly ve formě výplavových vějířů. Tak vznikly i granátonosné písčité akumulace v okolí Podsedic a Třebívlic.

    Ve stadiálech, nejchladnějších obdobích čtvrtohor, vítr unášel velké množství prachu, vznikajícího zvětráváním hornin. Převládaly západní větry, proto jsou prachové uloženiny v nejmocnějších vrstvách zachovány na východních úbočích v závětří vyvýšenin. Vznikly tak spraše a sprašové hlíny, jejichž vrstvy dosahují mocnosti i přes 20 m. Tyto tzv. eolické sedimenty bývají využívány jako cihlářské suroviny.

    V chladných obdobích čtvrtohor probíhalo intenzivní mrazové zvětrávání . Docházelo k rozpadu skalních útvarů na kamenitou a blokovou suť, která se sunula po příkrých svazích, jen minimálně krytých vegetací. Příkré svahy jsou náchylné ke gravitačním jevům - sesuvům a skalním řícením .

(Podle V.Cajz a kol. /1996/: Geologická a přírodovědná mapa Českého středohoří 1 : 100 000, ČGÚ Praha).

Krasové jevy

Vodstvo

    Většina břehů byla již v minulosti technicky upravována, a postupně se zde utvořilo přírodě blízké prostředí s úzkým nebo širším pásmem doprovodných dřevin, které z okolí Labe udělalo velmi přitažlivou krajinu jak z estetického, tak i přírodovědného hlediska.

    Opomineme-li drobné bezejmenné potoky a stružky, přitékají z pravé strany do Labe tyto přítoky: Obrtka (vtéká do Labe u obce Lounky); Úštěcký potok (jeho dolní tok je na mapách často označován jako Okenský potok) - má poměrně velké povodí s mnoha drobnými přítoky, zvláště na svém horním toku; Blatenský potok (do Labe vtéká v Křešicích); Luční potok (vtéká do Labe u Třeboutic) a Pokratický potok (ústí do Labe v Litoměřicích). Až po Tlučeňský potok, který vtéká do Labe v Sebuzíně na Ústecku, se na Litoměřicku již nenachází žádný významnější pravostranný přítok.

    Levému břehu dominuje jako přítok řeka Ohře (do Labe vtéká u Želetic), která má na Litoměřicku postranní ramena i vlastní přítoky. Největším postranním ramenem je Malá Ohře, vytékající východně od obce Poplze a vtékající zpět do Ohře severně od Budyně. Z větších přítoků Ohře jmenujme Mšenský potok, Rosovku nebo Čepel.

    Z dalších levých přítoků Labe se postupně řadí Dobříňský potok, Libotenický potok, Stará Ohře (vtéká nad Terezínem - původní tok byl odveden při stavbě pevnosti Terezín), Modla (vtéká u Lovosic), Milešovský potok (vtéká v Malých Žernosekách) a posledním přítokem je bezejmenný potok, vtékající do Labe u Prackovic.

    Na Litoměřicku ještě pramení několik dalších větších potoků. Je to hlavně potok Granátka, pramenící u obce Dřevce, Luční potok, pramenící severovýchodně od Horního Šebířova a Tlučeňský potok, pramenící západně od Hlinné.

    Kromě rekreačně využívaného rybníku Chmelař u Úštěku je Litoměřicko bez větších vodních nádrží. Pomineme-li různé návesní rybníky, koupaliště (Litoměřice, Straškov, Úštěk) nebo požární nádrže, nachází se v oblasti pouze několik většinou bezejmenných (podle map) nádrží různé velikosti. Uveďme pouze některé nápadnější, jako je rybník U Staňků (západně od Lukova), Liběšické rybníky (jeden v Liběšicích a druhý, větší, u Studeného potoka jižně od Liběšic), Kostomlatský rybník (poblíž Kostomlat pod Řípem), Budyňské rybníky (jihozápadně od Budyně n. Ohří), Pístecké rybníky (v Písteckém lese), Čížkovický rybník (severovýchodně od Čížkovic) nebo Machčák u Třebušína. Nápadná a rekreačně využívaná je pískovna u Velkých Žernosek (to je ale spíše slepé rameno Labe).

    Větší zásoby spodních vod jsou v okolí obcí Svářenice, Velké Žernoseky a Vrutice.