Obec Třeština
Oficiální web obce

POMOC OBČANŮ TŘEŠTINY VÁLEČNÝM ZAJATCŮM V  ROCE 1945

V důsledku mohutné ofenzivy Rudé armády v lednu 1945 německé vojenské orgány urychleně odváděly válečné zajatce z pracovních táborů na východě, zejména z Horního Slezska, do oblastí vzdálenějších od fronty. Počátkem února v mrazivém počasí desetitisíce sovětských válečných zajatců byly hnány pěšky ve vyčerpávajících pochodech smrti do zázemí. Na zubožené, vyhladovělé, vyhublé, trpící podvýživou sovětské zajatce, z nichž mnozí byli na pokraji vysílení mnohakilometrovými denními pochody, byl hrůzný pohled. Mnozí šli v roztrhaných, promáčených botech a uniformách, četní byli nemocni /chřipka, dyzenterie apod./. Byly zaregistrovány případy, kdy sovětští zajatci jedli řepné odřezky přivezené z  cukrovaru pro krmení dobytka. Několikasetčlenné zástupy zajatců byly vedeny po silnicích německými strážemi se psy, stále je pobízejícími k rychlejší chůzi. Poté byli zajatci ve vesnicích zavřeni ve stodolách a kůlnách selských statků, kde přenocovali ve slámě a seně. Několik takových pochodů smrti prošlo rovněž přes Třeštinu. Na noc byli zavřeni ve stodolách řady statků v horní a dolní částí obce. Obvykle příští den pokračovali v chůzi směrem k Mohelnici a Moravské Třebové.

Z nelidského chování německých stráží k sovětským zajatcům bylo zřejmé, že plní rozkazy fašistického vedení, podle nich život těchto zajatců neměl ani cenu dobytčete. Doprovod jednoho pochodu smrti sovětských zajatců tvořili mladí nedospělí příslušníci nacistické mládežnické organiace Hitlerjugend ozbrojení malorážkami “flobertkami”. Tito zacházeli se sovětskými zajatci krutěji než řada starších vojáků Wehrmachtu. Vojáci si zřejmě byli vědomi, že se nevyhnutelně blíží porážka Německa. Došlo k případům, že pokud sovětský zajatec pro naprosté vysílení nebyl schopen držet krok ani s pomalu jdoucí kolonou, německý strážný odhodil jeho pokrývku hlavy do příkopu u silnice a přikázal mu, aby si pro ni došel. Když tak zajatec učinil, byl “zastřelen na útěku”. K takovému případu rovněž došlo v koloně sovětských zajatců odcházejících z obce.

Kolony zajatců doprovázely koňské povozy s nějakým materiálem, krmením pro koně a s určitými zásobami potravin např.mraženým masem. Ve srovnání s uvedeným chováním stráží k zajatcům se jevil jako neuvěřitelný pohled na jeden povoz, na němž při odjezdu z obce se vezl jednonohý sovětský zajatec. Mělo se jednat o ruského učitele, znajícího německý jazyk, kterého Němci používali jako překladatele.

Podstatně menší počet tvořili britští, francouzští a srbští váleční zajatci. Těm v souladu se Ženevskými konvencemi o válečných zajatcích bylo umožněno dostávat určitou humanitární pomoc

prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže /svetry, obuv, mýdlo apod./. Na rozdíl od nich se na sovětské válečné zajatce Ženevské konvence nevztahovaly. Někteří zajatci, např. srbští ve statku u Fajtů, se snažili vyměnit své rezervní boty s obyvateli vesnice za jídlo, zejména chléb a slaninu.

Vzhledem k tomu, že německé vojenské orgány se při odvodu zajatců do zázemí přes Sudety nemohly vyhnout řadě českých vesnic, v říjnu 1938 začleněných do Sudet v rámci “vyrovnání hranic” mezi Sudety a Protektorátem Čechy a Morava, přesvědčilo se tak české obyvatelstvo na vlastní oči o hrůzách páchaných nacisty na sovětských zajatcích, které pokládali za méněcennou rasu. Na rozdíl od německých vesnic, kterými procházely zástupy sovětských zajatců předtím i později, obyvatelé české Třeštiny, obdobně jako několika dalších českých obcí, se snažili dát vyhladovělým zajatcům co nejvíce najíst. V domácnostech se pro ně vařilo velké množství jídla, zejména hutné výživné polévky, brambory a pekl se chléb. Naše rodina měla společně s několika dalšími “přidělen” bývalý statek č.7 /Wiedrmann/ v horní části obce, v němž byli umístěni sovětští zajatci. Přivezené polévky byly vylity do velkých hrnců a necek na zápraží dvorů. Z nich byly nalévány do polních šálků a plechovek zajatcům, postupujícím v zástupu. Každý současně dostal kus chleba nebo brambory. Na pořádek u výdeje jídla dohlíželi němečtí strážní, kteří trestali vyhladovělé zajatce bitím, pokud se jim zdálo, že narušují pořádek, hlučí, snaží se předběhnout nebo se jim zdálo, že se pokoušejí jít pro další dávku jídla. Byl jsem svědkem toho, kdy ve dvoře statku č.7 německý strážný obvinil tři mladé sovětské zajatce stojící na konci zástupu, že si šli po druhé pro jídlo a jednoho silně uhodil bodákem na plocho po zádech. Tito zajatci jej ujišťovali, že si jdou pro jídlo poprvé a jako komsomolci čekali až všichni ostatní zajatci dostanou najíst. Rovněž jsem byl přítomen tomu, když byl zbit strážným sovětský zajatec, který se vrhl na ohryzek jablka, odhozeným někým z vesničanů. Došlo k tomu ve dvoře bývalého statku č.20 /Widrmann, dnes Kulturní dům/ na východním okraji obce, kam byla přivedena jedna kolona k přenocování.

Německé velení transportů dalo v Třeštině souhlas, aby sovětským zajatcům bylo poskytnuto jídlo připravené občany obce. Němcům muselo být zřejmé, že bez toho by mnozí zajatci nebyli schopni dalšího pochodu. Bohužel, vzhledem k dlouhodobému hladovění a podvýživě zajatců, žaludečním a střevním potížím a nemocem, byla vydatná strava na jejich žaludky značným náporem. K určité shovívavosti německého velení transportu mohla též přispět skutečnost, že se důstojníkům dostalo jídla a pití v období zimních zabíjaček ve “vile”, patřící ke statku Oldřicha Tichého, ve které

rovněž přenocovali /na východním okraji vesnice směrem ke hřbitovu, dům v té době nebyl obydlen/.

Zajatci byli ukvartýrováni ve stodolách následujících /a některých dalších/ statků:

sovětští zajatci: Widrmann č.20 /dnes kulturní dům/, Volek č.17 /v letech 2007/2008 statek zbourán/, Vysoudil Miroslav č.8, Wiedrmann č.7, Hampl Josef č.15, Hamal Jan č.33

srbští zajatci: Feit č.32

Angličané: Havlíček Jindřich č.23 a Démek Vojtěch č.4.

Nehledě na kruté tresty, včetně okamžitého zastřelení bez soudu, které hrozily sovětským zajatcům za pokus o útěk a v případě dopadení za uskutečněný útěk, došlo v Třeštině k desítkám případů, kdy se zajatci ukryli ve stodolách hluboko zahrabáni ve slámě a nenastoupili k dalšímu pochodu. K většině dezercí došlo u sovětských zajatců, kteří byli bezprostředně ohroženi na životech. Část uprchnuvších zajatců ukryly některé třeštinské rodiny ve svých domech až do konce války, většina se ukrývala v bunkrech v hájích, ve stozích slámy a pod. v okolí vesnice. Tam jim řada občanů nosila jídlo a poskytla civilní oblečení. Občané vesnice, kteří se aktivně angažovali ve prospěch ukrývajících se zajatců, činili tak přesto, že v případě vyzrazení podpory a ukrývání zejména sovětských zajatců riskovali přísné tresty ze strany nacistických represivních orgánů. Podle ověřených podkladů v Třeštině uprchlo z pochodů smrti a ze zajateckého tábora na Mírově a ukrylo se 25 až 30 většinou sovětských zajatců .

Ze skupiny sovětských zajatců z tábora na Mírově, kteří byli několik týdnů denně přiváděni do obce k budování dvou protitankových zátarasů - na silnici u statku Karla Merty č.2 a na opačném konci obce , tak učinili dva – Michail Ščerbakov z Moskvy a Alexandr , povoláním mlynář, pravděpodobně ze Saratova. V nestřežené chvíli Michailu Ščerbakovu a Alexandrovi se podařilo vzdálit se z pracoviště a ve statku požádat matku paní Aleny Holínkové /roz.Mertové/ o úkryt. Přes rozlehlý statek byli převedeni do jeho zadní části, odkud bylo přes zahradu jen několik desítek metrů k obecní váze. Ukryli se pod její plošinu. Německý vojenský doprovod poté, když mu byla podezřelá delší nepřítomnost uvedených zajatců na pracovišti, přistoupil k usilovnému prohledávání statku a okolí. Velicí důstojník dokonce měl stát na plošině váhy nad uprchnuvšími zajatci. Pátrání skončilo bezvýsledně. Vzhledem k tomu, že úkryt ve statku Mertových by byl riskantní, k zajištění větší bezpečnosti si zajatci vyhloubili několik set metrů za vesnicí bunkr pod můstkem přes strouhu Rohelku na polní cestě do nedaleké obce Stavenice.

Po válce po návratu do Moskvy Ščerbakov dal dopisem Mertovým o sobě vědět. S velkou vděčností jim děkoval jako svým zachráncům. M. Ščerbakov si s rodinou Mertových občas vyměnil dopisy a rodinné fotografie.V 60-70 tých letech Ščerbakov na pozvání Mertových navštívil Třeštinu. Rovněž paní Alena Holíková navštívila rodinu Ščerbakova v Moskvě.

Na východním okraji vesnice v bunkru ve stráni pod silnicí v zahradě domu Antonína Kupky č. 25 a v bunkru za zahradou domu Františka Jílka č.54, postaveného v břehu pod můstkem přes odvodňovací příkop vedoucí do polí, se ukrývali sovětští zajatci Staško a Ivan. Dům Jílkových se zahradou, poslední na východním okraji obce u polní cesty do polí a četných hájů, byl vhodně umístěn z hladiska úkrytu cizích osob. V zimě polní cesta nebyla téměř používána. Za zahradou domu rostl podél polní cesty pás stromů a roští, na které nedaleko navazovaly háje. V případě nebezpečí zajatci odešli do úkrytu na nedalekém hřbitově.

Pravděpodobně pozdě večer 3.dubna 1945 se Staško zúčastnil přepadu domu nacisty Vydry v nedaleké obci Stavenici /1 km od Třeštiny/, provedeného třeštinskou odbojovou skupinou mladých mužů: Janem Jílkem a bratry Dobroslavem a Antonínem Frebortovými, dále politickými vězni Josefem Vrbou z Pardubic a Josefem Šafářem z Dubicka, ukrývajícími se v domě Jílkových. Akce se rovněž zúčastnili sovětští zajatci Rusové seržant Vladimír a vojín Ivan, ukrývající se v domě Antonína Freborta st. v č.62. Vydra byl za války dosazen na zemědělskou usedlost Čecha Mutlíčka. Při přepadu byl Vydra přinucen vydat pistolu MARS 6,35 mm. s prodlouženou hlavní a náboji.

Následujícího dne Vydra o přepadu informoval německé četnictvo v Mohelnici, mj.sdělil, že se jej zúčastnilo více osob, z nichž jedna mluvila německy a další rusky. Gestapo při pátrání po účastnících této akce se mimořádně zajímalo o to, kdo byl rusky mluvící muž. Zřejmě proto, aby zjistilo, zda se jednalo o zajatce uprchnuvšího z pochodu smrti nebo o vysazeného sovětského parašutistu. Gestapu se nepodařilo zjistit místa úkrytu sovětských zajatců – účastníků přepadu Vydry. Naštěstí politickým vězňům J.Šafářovi a J.Vrbovi, kteří se od uprchnutí z továrny MEZ v Mohelnici do převodu do Protektorátu Čechy a Morava ukrývali na půdě domu Jílkových, nebylo známo, že bezprostředně za zahradou Jílkových se v bunkru ukrývali zajatci Staško a Ivan, případně místa úkrytu dalších zajatců v obci. Po přechodu do Protektorátu, kde se měli zapojit to partyzánského oddílu RIKITAN, byli zatčeni německou pohraniční hlídkou. Při výsleších německým četnictvem a gestapem jeden z nich vyzradil jméno Jana Jílka a místo jejich úkrytu v domě Jílkových. Při několika bezvýsledných prohlídkách v domě Jílkových se gestapo stále velmi zajímalo o místa úkrytu sovětských zajatců v  Třeštině. Rodiče Jílkovi trvale tvrdili, že jim není o

zajatcích nich známo. Při tom při první prohlídce v domě Jílkových, kdy gestapo pátralo po starším synovi Janu, který zavčas uprchl do Protektorátu, se zajatec Staško ukrýval v bunkru za zahradou. Gestapáky naštěstí nenapadlo pátrat v okolí domu ani ve včelínu v zahradě, v němž byl ukryt seznam členů navrhovaného Národního výboru obce. Při výsleších Šafáře a Vrby se gestapo stále zajímalo o bližší informace o účastnících přepadu Vydry, o účasti sovětských zajatců na této akci a místech jejich úkrytu v Třeštině. Až do osvobození obce Rudou armádou 8.5.1945 se gestapu podařilo zatknout v hájích za vesnicí pouze sovětského zajatce Ivana, kterého tam vyvezl před policejně-vojenskou pátrací akcí J.Feit ml. z úkrytu ve statku.

Na západním okraji obce v domě Antonína Freborta st. č.62 /v seně na půdě nad chlévem/ se od února 1945 do konce války ukrývali tři zajatci – Rusové seržant Vladimír a vojín Ivan a Ukrajinec

Ivan. Dům Frebortových, i když se jednalo o menší zemědělskou usedlost, byl příznivě umístěn z hlediska úkrytu cizích osob. Nachází se jako předposlední u neprůjezdné slepé cesty /ulice/ v části Trávník na západním okraji obce. V zadní části parcely mezi stodolou a zahradou vedl tehdy otevřený potok z obce do polí, kterým bylo možné nepozorovaně projít za vesnici nebo na parcely sousedů. Plot kolem přední části domu a dvoru byl neprůhledný z dřevěných prken, čímž nebylo z cesty vidět do dvora.

Zajatce domů přivedli synové Dobroslav a Antonín ml. Ukrajinec Ivan dle vlastního tvrzení měl v cípu vojenského tříčtvrtinového vojenského kabátu zašitý řád Rudého praporu. Uživit navíc tři dospělé muže nebylo snadné. V tomto Frebortovým občas pomáhala manželka starosty Marie Tichá z č.27, která se nebála chodit s taškou s jídlem po vesnici. Ve vepřovicových cihlách na půdě domu, kde se zajatci ukrývali v seně, jsou dosud vyryty dvakrát dvě rýhy od leštění prstenů, které zajatci dělali z mosazných pětifeniků. Podle nejstaršího syna Dobroslava Freborta se zajatci Rusové Vladimír a Ivan zúčastnili společně se členy třeštinské odbojové skuiny přepadu domu Němce Vydry ve Stavenice počátkem dubna 1945. Při loučení bratři darovali Vladimírovi dýku s rukojetí z jeleního parohu. Několik dnů po ukončení 2.světové války se sovětští zajatci ve větších skupinách vraceli zpět do vlasti. Po návratu do Sovětského svazu dali ruští zajatci o sobě vědět dopisy /trojúhelníkového tvaru ze složených listů papíru/, v nichž děkovali za záchranu svých životů a popisovali svůj návrat do vlasti. Dopisy v azbuce pomáhal otci luštit učitel Adolf Klaus. Bohužel se nezachovaly. Až do konce války většině sousedů nebylo známo, že v domě Frebortových se ukrývali sovětští zajatci.

Bratři Dobroslav a Antonín Frebortovi rovněž domů přivedli sovětského zajatce Nikolaje, vážně nemocného v důsledku válečného zranění průstřelu plic. Bylo mu poskytnuto civilní oblečení, jeho

vojenská uniforma byla spálena .Poté byl ještě v noci odveden k úkrytu a léčení do Bohuslavic. Jeho zdravotní stav vyžadoval pomoc lékaře.

Ve stodole domu Jana Zamykala č.60 v západní části obce Trávník se ukrývali dva sovětští zajatci. Pobyt jednoho z nich Jiřího /Jurij/ potvrdil soused Hynek Vašíček z č.58.

V bunkru v háji u pole “Na dubickém” Antonína Krejčího z č.24 se ukrývali nejméně dva sovětští zajatci. Pod záminkou návštěv pole jim A.Krejčí v doprovodu tehdy malých dcer nosil jídlo. Dcerám však nedovolil, aby jej doprovázely až na místo úkrytu zajatců. Říkal jim, že se v háji setkal se známými občany.

Ve statku Jaroslava Feita st. č.32 se ukrývali někdy i 4 zajatci.

Ve stodole statku Františka Laštůvky st. č.14 – dva sovětští zajatci.

Ve stohu na poli “Na zahradách” za zahradami statků na dolním konci vesnice – dva – tři sovětští zajatci. Ve sněhu od zahrad domů na dolní straně obce směrem ke stohu a kolem něj byly četné stopy bot zajatců.

V bunkru v protipovodňové hrázi u řeky Moravy nedaleko osady Háj /u pole statku Františka Fuchse č.34/ se ukrývalo kolem pěti sovětských zajatců. Josef Krejčíř z č.37 , František Fuchs z č.34 a Jaroslav Feit z č.32 jim nosili jídlo.

Ve stodole statku Josefa Krejčíře č.37 se po odchodu jedné kolony zajatců objevili 3 sovětští zajatci. Není známo kam odešli k dalšímu úkrytu.

Asi kilometr východně od obce, na rozhraní katastrů Třeštiny a Dubicka, v bunkru v lesíčku u silnice se ukrývali dva sovětští zajatci. Jídlo jim nosili Jiljí Hykrda ze statku č.5 a Buriánek z Dubicka. Sousední souvislé háje tvořily příznivé podmínky pro úkryt.

V bunkru ve Feitově háječku nedaleko řeky Moravy se ukrývali dva srbští zajatci. Při pátrací akci němečtí vojáci bunkr objevili, byl prázdný.

Ve statku Jindřicha Havlíčka č.23 - britský zajatec. Ten dokonce někdy volně chodil v civilním obleku po vesnici.

Dům Josefa Rollera č.73 navštěvovali dva francouzští zajatci. Přicházeli se najíst a vykoupat. Ukrývali se za vesnicí.

V obci se zachovala společná fotografie z května 1945 čtyř sovětských zajatců, a sice Staško a Ivana, kteří se ukrývali v bunkru za zahradou Františka Jílka č.54 a dvou zajatců, kteří se ukrývali ve

statku Františka Laštůvky st. č.14. Paní Alena Holínková /Mertová/ vlastnila fotografie rodiny Michaila Ščerbakova z Moskvy.

V závěru 2.světové války se ve statku č.27 starosty obce Jana Tichého objevil, aniž se podařilo zjistit odkud přišel, voják Vlasovec a nechal se najmout jako čeledín. Ve vesnici vyhledával kontakty na ukrývající se sovětské zajatce. Navázal styk se zajatci Staško a Ivanem, ukrývajícími se

v bunkru za zahradou Františka Jílka. Vzhledem k vážnému podezření, že se mohlo jednat o nespolehlivou osobu nebo nasazeného provokatéra, který by mohl vyzradit zajatce německé policii, zajatci jej zabili a za vesnicí blízko místo svého úkrytu zakopali do země.

Skutečnost, že pochody smrti postrádaly při odchodu z Třeštiny /i z dalších českých obcí/ vždy několik zejména sovětských zajatců, byla evidována německými vojenskými a policejními orgány. Němci museli předpokládat, že obyvatelstvo českých vesnic poskytuje pomoc uprchnuvším zajatcům, neboť bez úkrytu a jídla by nemohli přežít. Houštiny v okolí řeky Moravy a četné remízky a háje v okolí obce vytvářely příznivé podmínky pro úkryt. Německé orgány soustavně patrály po uprchnuvších zajatcích a snažily se získat informace o místech jejich úkrytu. Z některých policejních akcí, jmenovitě z jedné, kdy došlo k pátrání v domě Antonína Freborta st., je zřejmé, že německá policie získala určité informace o úkrytu sovětských zajatců v obci. Skutečnost, že se v obci ukrývají zajatci, byla známa poměrně širokému okruhu občanů. Německé orgány se zejména obávaly

možnosti zapojení sovětských zajatců jako zkušených vojáků do odbojového hnutí. Podle některých informací koncem dubna 1945 partyzánský oddíl RIKITAN, působící v Protektorátu v prostoru

Lošticka, zamýšlel spojit se se sovětskými zajatci v Třeštině a zapojit je do další bojové skupiny. Vzhledem k brzkému ukončení válku k tomu již nedošlo. Podle neúplné informace, na kterou si pamatuji z konce války, někteří “třeštinští” /tj. osoby, které byly informovány o této záležitosti/, nebyli nakloněni myšlence aktivního zapojení sovětských zajatců do odbojových akcí z obav, aby vesnici nestihl osud Lidic a Ležáků. Byli pro to, aby se zajatci v úkrytu dožili konce války.

Německé policejní a vojenské orgány opakovaně pátraly po uprchnuvších sovětských zajatcích. Koncem března – počátkem dubna pozorovalo několik občanů obce /Jaroslav Fait ml., Dobroslav Frebort, Slávek Vysoudil z č.8, Věroslav Jílek z č.54/ ze silnice na Trávníku u domu Jana Zamykala,

jak němečtí vojáci se psy prohledávali okolí řeky Moravy. Přibližně v uvedené době /v hájích v okolí vesnice byly ještě zbytky sněhu/ proběhla větší policejně-vojenská pátrací akce v okolí Třeštiny,

zaměřená na vyhledávání vojenských zajatců. Naštěstí vesničané, u nichž se zajatci ukrývali, byli o této akci předem informováni, i když v některých případech na poslední chvíli. O přípravě této akce totiž předem informoval její účastník, příslušník domobrany /Volkssturmu/ v Mohelnici Karel Hofman Jana Jílka z č.54, s nímž společně pracoval ve slévárně továrny Siemens v Mohelnici. Hofman sdělil, že jako příslušník Volkssturmu dostal rozkaz zúčastnit se pátrací akce po zajatcích v Třeštině /mluvil česky, po válce byl odsunut do Německa/. Podle jiné informace, kolující po válce v Třeštině, německý četník v nedalekém Úsově, jemuž se říkalo “husař”, informoval stavenického

občana Blanku náhodně navštívivšího Úsov, o přípravě této akce v Třeštině. Stavenický občan toto sdělil třeštinským.

Těsně před touto pátrací akcí Jaroslav Fait ml. odvezl z jejich statku párem volů ve fůře plev a slámy sovětského zajatce Ivana do hájku k řece Moravě. Krátce před touto pátrací akcí se podařilo bezpečně ukrýt tři sovětské zajatce z domu Antonína Freborta st. /Rusové seržant Vladimír a vojín Ivan a Ukrajinec vojín Ivan/. Na poslední chvíli prošli tehdy ještě otevřeným potokem za stodolami domů do nově postavené betonové nádrže na močůvku na zápraží domu č.60 souseda Jana Zamykala. /Dnes je potok převeden do betonových rour a zaházen./ V nádrži byli ukryti společně se zajatci, kteří se ukrývali v domě Zamykalově, několik hodin po dobu pátrací akce. Bylo v ní ještě málo močůvky a zajatci tak mohli stát na trámech výstuže. V tomto domě Němci nepátrali. Údajně úkryt osob v močůvce by nevypátrali ani cvičení psy.

Příslušník pátrací akce Němec v uniformě Volkssturmu, vyzbrojený na hrudi zavěšeným známým typem německého samopalu MP 40 ráže 9mm , zašel do domu Ant.Freborta st. S otcem zašel na mlat stodoly a česky se jej dotázal “Kde máš ruské zajatce?” Dotázaný odpověděl “V domě nejsou žádní zajatci, třeba dům zapalte.” Poté Němec dal otci facku a odešel /této události jsem byl přítomen/. V případě, kdyby Němci pátrali důkladněji a z  mlatu stodoly vylezli po žebříku na půdu nad chlévem, v seně by objevili vyležené prohlubně a deky, které se nepodařilo uschovat a v cihlách vepřovicích zjevné rýhy od leštění mosazných prstenů z pětifeniků. Rýhy jsou dosud patrny

v cihlách. Z postupu Němců vyplývá, že měli podezření, že v domě Frebortových se měli ukrývat sovětští zajatci a že na to byli někým upozorněni. Nepodařilo se zjistit, kdo mohl být informátorem německé policie. Otec několikrát řekl na veřejnosti, že ví, kdo z třeštinských občanů ho udal Němcům. Avšak jméno nevyslovil. Na druhé straně je těžko pochopitelné, proč v  takovém případě Němci neprovedli důkladnou prohlídku našeho domu. Tato otázka zůstane navždy nezodpovězena. Při této kárné expedici se Němcům podařilo zadržet pouze jediného zajatce Ivana ve Feitově hájku.

Pravidelnými návštěvníky Třeštiny o nedělích byli mladí muži a dívky, pocházející z různých míst bývalého Sovětského svazu, nasazení na nucené práce v továrně Siemens v Mohelnici. Bydleli v přízemních barácích, postavených vedle továrny směrem k nádraží. Obcházeli domy obyvatel českých vesnic a prosili o pomoc k jejich nuzné stravě. Obvykle dostávali brambory, buchty apod. Naši rodinu řadu měsíců navštěvovala až do konce války mladá manželská dvojice pocházející z Ukrajiny. Rovněž tím občané obce projevovali slovanskou sounáležitost a solidaritu těmto trpícím občanům.

Občané Třeštiny, obdobně jako dalších českých obcí v Sudetech touto velkou solidaritou vůči válečným zajatcům spojeneckých zemí, zejména sovětským zajatcům procházejícím vesnicí v pochodech smrti, poskytováním jim jídla a úkrytu uprchnuvším zajatcům, projevili hluboký lidský soucit a rozhodný odpor vůči německým okupantům Českovenska. Činili tak bez ohledu na to, že se vystavovali nebezpečí represí ze strany německých policejních orgánů.

INFORMACI “P o m o c o b č a n ů T ř e š t i n y v á l e č n ý m z a j a t c ů m v  r o c e 1 9 4 5” vypracoval JUDr. Miloš Frebort na základě vlastních znalostí a vzpomínek na závěrečné období 2.světové války,

sdělení svých rodičů Antonína a Růženy Frebortových z domu č.62 a bratrů Dobroslava a Antonína,

občanů obce: Věroslava Jílka, původem z domu č.54, člena Českého svazu bojovníků za svobodu, vězněného Gestapem za pomoc účastníkům protinacistického odboje a informací , které získal odsvého bratra Jana Jílka, příslušníka odbojové skupiny v Třeštině,

Aleny Holínkové, roz.Mertové z domu č.2,

Josefa Krejčíře, původem z domu č.37,

Hynka Vašíčka z č.58,

Ladislava Rollera z č.73,

Vlasty Kašparové, roz.Krejčí a její sestry Milady Neoralové, obě původem z domu č.24

a některých dalších občanů obce.

V publikaci “Přežili svou smrt. Pochody smrti”, vydané Českým svazem bojovníků za svobodu v lednu 2005, je na str.12 uvedena informace, že jedna větev pochodů smrti v českých zemích, po které byli vedeni zajatci z Horního Slezska, vedla z Komárova přes ..... Šternberk-Troubelice-Klopina-TŘEŠTÍN /jedná se o obec Třeštinu, okres Šumperk/-Mohelnice.

Autor této informace byl svědkem řady z popisovaných událostí, pochodů smrti válečných zajatců, ukrývání sovětských zajatců v domě rodičů, německé vojenské pátrací akce po zajatcích v domě rodičů aj.

Věroslav Jílek, Mohelnice, Kosmonautů č.4, okres Šumperk, člen Českého svazu bojovníků za svobodu, průkaz č.014447, potvrzuje vlastní sdělení a informace od svého bratra Jana Jílka, nyní bytem v Opavě, jakož i svých rodičů z domu č.54 v Třeštině.

JUDr.Miloš Frebort

Svojšovická 2835/12

141 00 Praha 41

/původem z Třeštiny č.62, okres Šumperk/

V Praze dne 15.října 2005