ZEMĚPISNÁ POLOHA

Kraj Vysočina - Okres Havlíčkův Brod.

Obec Jitkov se rozkládá v údolí na křižovatce státní silnice ve směru z Havlíčkova Brodu na Pardubice, či Hlinsko a silnice II. třídy směřující z Chotěboře do Přibyslavi. Státní silnice kopíruje tehdejší císařskou silnici postavenou počátkem 19.století. Jitkov se nachází na křižovatce mezi městy Chotěboř, Havlíčkův Brod, Ždírec nad Doubravou a Přibyslav, při soutoku potoků Střížovského a Hájeckého.

Leží při „staré cestě, tzv.Bohdalovské“, která vedla z Chotěboře k Bohdalovu (až k Velkému Meziříčí), jako odbočka zemské stezky „Liběcké“. Byla to jedna z nejstarších odboček uvedené cesty zemské a sloužila hlavně pánům z Ronova, ježto vedla jejich vesnicemi a spojovala jejich statky.

Obec se rozkládá od soutoku obou jmenovaných potoků dále směrem jihovýchodním, podél obou břehů potoka, odtud zvaného Jitkovský. Ze tří stran je chráněna návršími, jenom na jihovýchod je krajina otevřena do širokého údolí, kterým protéká Jitkovský potok dále k Železným Horkám a vlévá se do Borovského potoka. Obec leží ve výšce 538 metrů nad mořem. Tato výška představuje v rámci okresu Havlíčkův Brod 28. místo v žebříčku 110 samostatných obcí. Ze zdejších kopců jmenujme tzv. „Probírku“ na jihozápadě, na západě se nachází „Bída“ 604 m.n.m., na severu Markův kopec, na severovýchodě „Kubátův neboli Pírkův kopec“ 606 m.n.m., který se táhne až k východu a za ním na nás vykukuje kopec Oudoleňský.

Poslední budovou v obci směrem k Havlíčkově Borové je po levé straně bývalé „Bohdalovské cesty“ dvůr, před kterým nad původním, dosud plně funkčním sklepem stávala tvrz zbudovaná ve druhé polovině 16. století držiteli - pány ze Studence.

Ves je ovšem starší. Poprvé se připomíná v roce 1269.

NÁZEV OBCE

Pověst vypráví o založení dvora sirotkem Jitkou (viz. Báje a pověsti) a podle ní měla být pojmenována i celá ves. Historikové, jak už to bývá, mají na vznik názvu obce jiný názor.

Podle nich vznikl název Jitkov analogicky podle okolních jmen na – ov, např. Střížov, Sobíňov apod. z osobního jména JUTKA – JITKA. Podle pravidla by z tohoto osobního jména mělo býti jméno JUTČÍN – JITČÍN. To uvádí A. Profous ve svém díle „Místní jména v Čechách, jejich vznik, prameny, původní význam a změny v roce 1949“. Ovšem již ve změnách uvádí, že názevJitkov pochází od mužského jména JUTEK – JITEK, protože jména obcí odvozená z osobních jmen s ženskou koncovkou dostávala koncovku – in, jako např. Jičín odvozený od přivlastňovacího tvaru „Jutčin“.

A aby pochybností nebylo málo, existuje ještě jedna místní tradice o vzniku názvu naší obce. Mohl prý vzniknout ze slov „Jít na kov“. Úsměvné, že? Jen do té doby, než si uvědomíme, že kolem obce od jihu až na západ byly ve středověku doly.

A jak se jméno naší obce v minulých staletích měnilo? V roce 1269 to byl JUTHCOV, v roce 1314 JUTKOV, v roce 1464 je uváděn Beneš z Tupadl pán „in Gilmye et in GITKOWIE“ (na Jilemníku a na Jitkově). V roce 1544 je stále uváděn GITKOW. Před Bílou horou v roce 1615 se píše, Jiří st. Mitrovský z Nemyšle a na JITKOVĚ. V roce 1654 je opět uvedeno GITKOW. Potom nám jméno samozřejmě poněmčili na JITKAU, na mapě z roku 1770 jsou uvedeny dva názvy JTKAU i GTKAU, v roce 1838 je na mapách uváděno JTTKAU a nebo JTTKOW, čtete správně bez „i“, (asi jim překáželo) a s dvěma TT. V roce 1845 se opět objevil název JITKOV, a to opravdu s krátkým „i“. Na razítku z roku 1854 je uveden název Gitkow. Později, např. v roce 1918 JÍTKOV s dlouhým „í“. Až do obsazení naší republiky hitlerovským Německem v roce 1939 se užívaly souběžně oba názvy, i když v úředním styku se užívalo zpravidla krátké a dlouhé se objevovalo zejména ve třicátých letech.

MAJITELÉ JITKOVA

1. Smil z Lichtemburka ? - 1269

2. Pohledský klášter – cisterciačky 1269 – 1424?

3. Beneš ze Smrdova a Tupadel ? - 1464 - 1533 - erb chybí

4. Lukavecký z Lukavce 1533 – 1536

5. Předbořský z Předboře 1536 - 1581

6. Adam Náz z Chřenovic 1581 - 1593

7. Mitrovští z Nemyšle 1593 - 1638

8. Bořeň ze Lhoty 1638 -1676

9. Dobřenský z Dobřenic 1676 – 1678

10. Jeník z Gamsendorfu 1678 -1693

11. Ditrichštejn 1693 - 1862

12. z Herbeištejna 1862 -1864

13. Clam – Gallas 1864 -1899

14. Khevenhüller 1899 -1925

15. Vchynský ze Vchynic / Kinští/ 1925 – některé pozemky dosud

STRUČNÉ DĚJINY OBCE

V nejstarších dobách patřil Jitkov ke zboží Smila z Lichtemburka, který ji v roce 1269 vy-měnil s pohledským klášterem za vesnici Pňov u Nymburka.

V roce 1424 byl vypálen pohledský klášter cisterciaček husitskými vojsky při tažení na Ronov a Přibyslav a ves se z dosud neznámých důvodů objevila ve vlastnictví Beneše z Tupadel -1464.

Lukavečtí z Lukavce prodali ves roku 1536 Předbořským z Předboře, kteří zde postavili tvrz – poprvé se připomíná v r.1574.

Za vlastnictví Adama Náze z Chřenovic – 1581 – 1953 se poddaní dvakrát vzbouřili nejen proti hrubému zacházení, ale hlavně kvůli jídlu. Vymohli si na vrchnosti, aby ryby mohli dostávat k jídlu „jen“ pětkrát týdně.

Za Mitrovských z Nemyšle dosáhla tvrz svého vrcholu. Pod tvrz spadaly vesnice Jitkov, Oudoleň /Údolen/ a Slavětín /Slabatín/. Pavel Mistrovský z Nemyšle na Jitkově a Smylově tvrzi zemřel na místní tvrzi 30.března 1605 a je pochován v hrobce borovského kostela. Jeho syn bojoval s branným lidem r. 1620 v bitvě na Bílé Hoře a byl odsouzen k velké peněžní pokutě. Jeho dcera se provdala za Bořeně ze Lhoty a Jitkovský statek se stal součástí Vilémovského panství 1638 – 1676. Z této doby je velmi zajímavý soupis poddaných podle víry z roku 1651.

Komisaři od soudu zemského zřízení prodali ves r. 1676 Marii Magdaléně Dobřenské a ta ho za dva roky prodala Janu Ctiborovi Jenikovi Zásadskému z Gamsendorfu. Ten statek 17. července 1693 prodal Ferdinandovi, knížeti z Ditrichštejna. V tomto roce ukončil činnost místní pivovar, sladovna i pila. Z tvrze se stala sýpka. A s bývalým maji-telem odešlo na dvě desítky sloužících.

Za Ditrichštejnů sice tvrz upadala, ale velký hospodářský dvůr prošel kolem roku 1730 náročnou rekonstrukcí. Kolem roku 1830 byla bývalá tvrz zbořena. Při dělení majetku získala Jitkov hraběnka Terezie Herberštejnová a za dva roky ho prodala své sestře Klotyldě Clam-Gallasové. Po ní dědily dcery Eduardina Khevenhüllerová a Klotylda Festeticsová. Po smrti Eduardiny dědila část majetku včetně Jitkova neteř Eleonora Kinská.

V této době byl již dvůr pronajímán. V roce 1922 proběhla pozemková reforma a pozemky bývalého dvora byly prodány jednotlivým zájemcům.

Již od počátku 20 století ubýval počet obyvatel – 1.světová válka, hospodářská krize ve 30.letech, osidlování pohraničí po 2.světové válce, násilné zakládání družstev, rozvoj průmyslu ve městech a v neposlední řadě vynucené slučování obcí. Tak také naše obec ztratila v roce 1964 samostatnost. Za tato období klesl počet obyvatel z 560 až na necelých 190.

V roce 1990 byla využita možnost znovu se osamostatnit a tak po čtvrt století se znovu konaly volby do obecního zastupitelstva.

1.12.1997 převzal starosta obce z rukou předsedy sněmovny Miloše Zemana dekret o používání obecního znaku a vlajky

Motiv znaku a vlajky vzešel z historických událostí provázející dějiny obce. Naše obec byla založena Smilem z Lichtemburka, jehož znakem byli dvě zkřížené ostrve / nahrubo osekané větve napokos/ ve zlatém poli. Po třicetileté válce se v téměř zničené obci usadilo sedm svobodných sedláků / rodů/ a obec byla opět osídlena. Z této historické události byl do symbolů obce přijat lipový list, jako symbol české státnosti a slovanské sounáležitosti. Sedm lipových listů a sedm pruhů na vlajce je vzpomínkou na oněch sedm sedláků a znovuosídlení obce. A konečně zelená barva vyjadřuje lásku k přírodě kolem nás a tak též selský stav.

BÁJE A POVĚSTI

POVĚST O SIROTCÍCH JITCE, ÚDOLENOVI A LOUPEŽIVÉMU RYTÍŘI MIKEŠOVI

Před dávnými časy, ještě za panování Přemyslovců, stával tam, kde je nyní ves Bílek, zemanský dvůr nazývaný Přechod, protože se před ním přecházelo přes řeku Doubravku. Tento dvůr patřil sirotkům Jitce a Údolenovi. Oba sirotci si svou přívětivostí a dobročinností získali srdce všech, kdo je znali. Nejvíce je však miloval rytíř Ješek, neboli Jan Kokot ze Sobíňova, který byl věrným přítelem jejich otce, starého pána z Dolan. Po jeho smrti se stal opatrovníkem a rádcem obou sirotků. Rytíř Jan velel stráži, která hlídala české hranice v hraničním hvozdu, aby bránila vpádu nepřátel do země po Libické stezce. V tehdejších dobách Moravané často podnikali loupeživé výpravy do našeho kraje bohatého na stříbrnou a železnou rudu. Celé okolí ho tedy muselo poslouchat.

Na hradě Sokolov, níže nad řekou, sídlil tehdy loupeživý rytíř Mikeš. Byl to násilník a lstivý loupeživý rytíř, který již dlouho toužil se zmocnit Přechodu. Věděl, že by tam bylo nejlepší místo k zastavování pocestných a k vybírání poplatků za přechod řeky. Zlotřilý Mikeš se však bál rytíře Jana, a proto útok na Přechod stále odkládal. Zatím přepadával pocestné a formany, které olupoval nebo na nich vymáhal výkupné. Sedlákům zajímal dobytek a kradl jejich úrodu. Kdykoli ho chtěl některý sousední rytíř potrestat a přitáhl se svým vojskem k Sokolovu, ukryl se Mikeš na svůj nedobytný hrad a čekal v pohodlí, až netrpělivý a unavený nepřítel odtáhne, načež jeho hrozné řádění začalo znovu.

Jednou se spojilo několik sousedních rytířů pevně rozhodnutých Mikeše zajmout a po zásluze potrestat. Přitáhli se svými vojsky k Sokolovu a ze tří stran jej oblehli. Čtvrtou stranou přiléhal hrad k hluboké propasti, na jejímž dně zlověstně hučela Doubravka. Mikeš byl v úzkých, ale odvaha mu nescházela. V noci se spustil se svými zbrojnoši po lanech do propasti a zezadu přepadl rytířská ležení obléhatelů, jejichž pozornost byla obrácena pouze k hradu. Způsobil zmatek v jejich rozespalém vojsku a snadno ho zahnal na útěk. Mikešovo řádění pokračovalo nerušeně stále dál a nabývalo hrozivých rozměrů.

Zprávy o činech loupeživého rytíře z hradu zvaného Sokolov se donesly až ke králi. Ten se velmi rozhněval a rozkázal rytíři Janovi, aby Mikeše tvrdě ztrestal. Rytíř Jan ihned začal stavět proti Mikešovi silné vojsko, které posílil sám král vysláním části své vojenské družiny proti zlosynovi. Jan dal hrad Sokolov tajně hlídat a vyslal do něho i špeha, aby zvěděl o Mikešových plánech a úmyslech.

Brzy se podařilo vyzvědět, že Mikeš chce přepadnout dvůr Přechod a zajmout oba sirotky Jitku a Údolena. Jan se proto vypravil s částí svých bojovníků do Přechodu. Zbytek vojska ukryl jako zálohu blízko hradu Sokolov. Jakmile Mikeš se svými zbrojnoši opustil hrad, byla mu odříznuta cesta zpět. O tom však Mikeš neměl sebemenší tušení.

Rychlým nočním pochodem dorazili loupeživí lotři k Přechodu. Tam bylo vše zdánlivě pohrouženo do hlubokého spánku. Sotva však zahájili útok, vrata dvora se dokořán otevřela a Janovi bojovníci vyrazili v sevřeném šiku na překvapené útočníky, kteří se dali na zmatený ústup ke svému hradu. Tam však již na ně číhala záloha. Došlo k nelítostnému boji. Mikešovi zbojníci brzy poznali marnost svého boje a začali odhazovat zbraně. Někteří se vrhli ze skal do Doubravky, aby se vyhnuli zajetí a nalezli v ní svoji smrt. Jiní měli více štěstí a uprchli do okolních lesů. Mnoho jich však bylo pobito. Jen Mikeš se sám, ač těžce zraněn, stále zoufale bránil obrovské přesile. Nakonec byl přemožen a spoután.

Vítězové začali prohledávat hrad, doufajíce, že naleznou Mikešovy velké poklady nashromážděné lupem. Celý hrad prohledali, dokonce i zdi pobořili, ale nic nenašli. Teprve když Mikeš cítil, že se blíží jeho poslední hodina, prozradil, že svůj poklad ukryl v jeskyni pod řečištěm Doubravky. Na uvedeném místě byla opravdu nalezena jeskyně, jejíž vchod byl velmi dovedně zamaskován roštím a kamením. Uvnitř byl poklad. Velký, obrovský, až oči přecházely. Vlastně to nebyl žádný poklad, ale lup, nahromaděný za léta přepadávání kupců, formanů i menších sídel. Podle Mikešova přání byl on sám v této skrýši po své smrti uložen. Klenba jeskyně se zanedlouho zřítila a pohřbila obávaného loupežníka. Na jejím místě vznikla tůň, od té doby nazývána Mikešova.

Jeho poklady z loupení na rozkaz krále byly královsky rozděleny – vše napolovic. Polovina pokladu připadla králi, ze zbytku polovinu získal rytíř Jan za věrné služby a zbylé poklady byly rozděleny rovným dílem mezi oba sirotky Jitku a Údolena za utrpěné příkoří. Ti si za získané bohatství založili nové dva dvory, které dostaly jejich jména. Při nich vznikly nové osady stejných jmen. Jitkov podle Jitky a Údolen podle Údolena. Jitka postavila dvůr silný a pevný, dobře opevněný. Údolen postavil sobě také dvůr, ale na opevnění vůbec nedbal. Oba sourozenci, pamatujíce na své utrpení a příkoří, byli ke svým poddaným spravedliví a v dobách zlých jim byli oporou.

O BEZEDNÉ STUDNI

V dávných dobách, když ještě na místě současného lesního celku mezi Jitkovem, Bělou a Cibotínem nebylo pražádných lesů, jen malé háječky, louky, pastviny a opuštěná důlní díla, jel po cestě k domovu sedlák s koňským spřežením a fůrou sena. Hnala se prudká letní bouře a sedlák pobízel koně k rychlejšímu klusu, aby unikli blížící se bouři. Aby si cestu ještě více zkrátil, vydal se málo používanou cestou kolem „bezedných studní“.

Bouře ho rychle doháněla. Když projížděl kolem těchto studní, najednou udeřil blesk do blízkého stromu. Koně se ulekli a splašili. Zamířili si to naneštěstí rovnou do jedné ze studní, té blíže potoku. Jak koně v šíleném úprku vjeli do prolákliny, najednou ztratili půdu pod nohama a propadli se do bývalé štoly zatopené vodou a nešťastného sedláka i s vozem plným sena vzali s sebou.

Když se sedlák nevrátil domů, ještě ten den ho začali sousedé hledat. Ale nemohli ho najít, jako by se propadl do země. Již bylo večer, když si někteří všimli poztráceného sena, které spadalo z vozu při té šílené jízdě. Toto seno je dovedlo až ke zmíněným „bezedným studním“. Zde uviděli sousedé těsně pod hladinou zadní část žebřiňáku. Ještě však, než se ho pokusili z jámy vytáhnout, zachvěla se zem a ozval se dunivý zvuk z nitra země a i dosud viditelná část vozu zmizela v hlubinách. Ani dlouhými tyčemi nebylo možno nic nahmátnout.

Ještě dnes po dlouhotrvajících deštích, jsou obě tzv. „bezedné studně“ občas částečně pod vodou. Nacházejí se asi jeden a půl kilometru východně od tzv. „Kischbergu,“ předpokládaného místa hornického sídliště u České Bělé a asi jeden kilometr jižně od Jitkova na katastru obce Cibotína.

Nánosy na dně těchto „studní“, zejména jehličí, již jsou značné a člověka snadno udrží, ale pamětníci shodně hovoří o tom, že ani tři až čtyři navázaná dlouhá bidla po proražení nánosu nedosáhla dna.

Pozn. Je bezpečně prokázáno, že horníci ve středověku dokázali vyhloubit šachty až do hloubky 72 metrů a předpokládáná max. hloubka šachet je až 100 metrů.

ZRÁDNÁ TŮŇ

Za kopcem ve žlábku nedaleko císařské silnice je malý rybníček a z něho vytéká malý potůček. Je to spíše stružka, která ožívá jen při jarních tání nebo po dešti. Napájí malou slatinku, která je vzdálená necelých třicet kroků od císařské silnice. Je opravdu velice malá, snad deset kroků nemá. Roste na ní všelijaké býlí, ale ani babka kořenářka, ač jí to velice lákalo, nenašla nikdy dost odvahy, jít do těchto míst. Jednou jel po silnici povozník, který se vracel z brodského trhu. Byl spokojený. Za povozem poskakovala bujná mladá kobylka, kterou si na trhu koupil. Kobylka pohazovala hlavou, stále se jí něco nelíbilo. Nechtěla se pomalu vláčet za vozem. Chtěla se rozběhnout a to se jí také podařilo. Tak dlouho si pohazovala opratí, která byla přivázaná k vozu, až uzel povolil a ona byla volná. A hned se rozběhla na jednu stranu a na druhou. Povozník se ji snažil polapit a málem se mu to podařilo. Již uvolněnou oprať držel jednou rukou, ale ujely mu nohy po mokré trávě, bylo právě po dešti a milá kobylka toho hned využila. Zvedla ohon a zamířila si to přímo přes onu slatinu. Jeden skok, druhý skok a kobylka se zabořila až po břicho. Čím více sebou házela, tím více se propadala. Povozník nelenil, uvázal vyděšenou kobylku za předníma nohama a zapřáhl svého koníka. Ale ani ten ji nemohl vytáhnout. Proto běžel povozník pro pomoc. Za chvíli se vrátil i s párem koní, ale po kobylce již nebylo ani památky, jen malý kousek provazu ještě koukal. Nešťastný povozník chtěl provaz vytáhnout a navázat další. Zapadl po kolena a za chvíli již vězel v bahně po pás. Sousedům dalo mnoho práce, aby nebohého vytáhli z bahna a rozmluvili mu jeho marné počínání. Do druhého dne zmizela v bahně i dosud viditelná část provazu.

Místo, o kterém se vypráví v této pověsti, se změnilo k nepoznání. Nachází se nedaleko státní silnice ve směru na Českou Bělou a Havlíčkův Brod ve žlábku za „Probírkou“. Celé území bylo zmeliorováno a rybníček zasypán. I když ještě dnes se na jeho místě nacházejí vzrostlé olše a jiné dřeviny. Také zmíněná slatina byla odvodněna. Přesto je toto místo stále značně zamokřené a málokdy obdělané nebo sklizené. Pamětníci vyprávějí, že se v oněch místech topil kůň jednoho hospodáře. Byl však vytažen a zachráněn. Stalo se prý těsně po první světové válce. Pověst však již byla známa před touto událostí .

O NEŠTASŤNÉM MLÁDENCI

U cesty ke mlýnu stojí kříž. Byl postaven na místě skonu nešťastného mládence, který chodil za svou milou do zdejší obce. Ve své lásce však měl místního soka, který dělal co mohl aby vytouženou dívku měl jen pro sebe.

V onen nešťastný večer oba mládenci na sebe narazily u cesty ke mlýnu. Slovo dalo slovo a mládenci již byli v sobě. Při zápasu upadli oba na kamenitou cestu a najednou se jeden z nich nehýbal. Nešťastnou náhodou jeho hlava narazila na kámen a mladý život pozvolna vyprchal jeho sokovi v náručí. Ten se ze zoufalství vydal do světa a již o něm nikdo nikdy neslyšel.

Rodiče zabitého mládence dali postavit kříž k uctění synovi památky. Tato nešťastná událost se měla odehrát před rokem 1800. Není žádným jiným způsoben doložena.

O PODZEMNÍ CHODBĚ

Z tvrze vedla tajná podzemní chodba, kterou mohl jet kočárek tažený koněm až do Sopotského kostela. Tato chodba sloužila v dobách zlých jak útěku ohrožených obránců, tak k jejich zásobování.

Podle názoru pamětníků a z vyprávění jejich dědečků a babiček vyplývá, že podzemní chodba měla vést až do kostela nebo pod kostel (zde se jednotlivá ústní podání rozcházejí) v Sopotech a ústit zde v části zvané „kostnice“. Nyní je tato část v kostele zazděna. Tuto pověst vyprávěl učitel zdejší školy Vítěslav Hypš před okupací hitlerovským Německem Pověst je však daleko starší.

Ze sklepů tvrze vedla i úniková chodba pod zděné ohradní parkány. Ještě v roce 1935 chodba vedoucí ke studni pokračovala dále asi dvacet až třicet metrů, potom následovalo několik menších závalů, které se daly přelézt po kolenou a vše končilo úplným závalem. Bylo to místo dětských her a průzkumných výprav. Bylo to však velmi nebezpečné, a proto majitel domu čp. 67 pan Konfršt, jenž byl zedníkem, tuto část chodby zazdil.