Historické zajímavosti

Plavení dřeva           Plavba dřeva začala na Vltavě v nejdávnějších dobách. Zpočátku se plavilo dříví volně, nesvázané. U Davle byly zřízeny hrable, kde se volně plavené dřevo zachycovalo a vytahovalo na břeh. Pak se ukládalo na lodě a dopravovalo dále do Prahy. Volná plavba přešla později ve voroplavbu. Ovšem vory byly využívány k levné dopravě i jiných nákladů, zejména soli.           Voroplavba zaujala spisovatele Jana Morávka, který ji použil jako námětu do několika svých románů. Některé z nich byly i zfilmovány a přinášejí tak svědectví o namáhavé, ale pozoruhodné práci a umění někdejších obyvatel Povltaví.           Běžně vory proplouvaly po Vltavě ještě před 2. světovou válkou, poslední pak bylo možné vidět v roce 1947. Plavba na Vltavě           Ve středověku byla zpočátku lodní plavba na Vltavě rozvinuta méně, než např. na Labi. Důvodem bylo řídké osídlení i malá splavnost řeky. Některé úseky počínaje Štěchovicemi, byly dlouhou dobu nepřekonatelné. O zlepšení plavebních podmínek se staral již Karel IV.           Zahájení dálkové lodní dopravy se datuje od roku 1550, tedy přibližně 400 let po započetí plavby vorů. Téměř stejnou dobu (1547 - 1947) trvala náročná a téměř nekonečná práce při úpravě řečiště mezi Prahou a Českými Budějovicemi.           Plavci si vytvořili v průběhu let zvláštní stav i specifický jazyk. Tak na příklad dlouhá a široká dřevěná loď s přídí do špičky, se stěžněm uprostřed a kajutou vzadu byla označována jako "šíf". Tento název zlidověl a později se dostal i do písní. Plavci se nazývali šífaři a jejich práce šífařina.

Davelští šífaři tahají písek na šíf

K lodnímu provozu patřila i řada povozníků, kteří se zabývali vlekem lodí proti vodě. Tahání šífů vyžadovalo zkušené kočí a množství silných koní. Zpětný vlek s koňmi trval z Prahy do Štěchovic jeden den a do Budějovic 5 až 10 dnů podle stavu vody.           Voroplavba, lodní plavba a splavňovací práce na Vltavě hrály v životě Povltaví důležitou roli a poskytovaly obyvatelstvu přilehlých obcí živobytí po mnoho generací. Úpadek lodní dopravy na Vltavě nastal zejména po spojení Prahy a Českých Budějovic železnicí v roce 1874. Plavba prakticky skončila v padesátých letech postavením Slapské přehrady.           Na konci minulého století však nastalo období cestování výletními parníky, které získalo neobyčejnou oblibu. Snad nejznámějším parníkem byl Primátor Dittrich. Parník v místech soutoku Vltavy se Sázavou Posázavský Pacifik           Dne 1. května 1900 byl dokončen poslední úsek trati, vedoucí z Jílového u Prahy do Skochovic.           Historie železnice, která dnes vychází z centra Prahy, prochází tunelem pod Vinohrady do Vršovic, přes Nusle, Michli, Spořilov a Krč do Braníku, odtud údolím Vltavy a Sázavy do koncové stanice Čerčany, sahá do roku 1881. Stavba nebyla jednoduchá. V určitých úsecích bylo nutno překonat tok řeky, skalní útvary, náročné terénní stoupání, bylo třeba budovat tunely a bezpečně vést trať v blízkosti řek Vltavy a Sázavy. Dodnes budí obdiv rychlost, s jakou byla trať vybudována v těžkém terénu a s těmi prostředky, jaké měli naši předkové před sto lety k dispozici. Mezi místními dělníky pracovalo mnoho Italů, kteří měli značné zkušenosti při stavbách mostů a tunelů po celé Evropě. Posázavský Pacifik           Ve dvacátých letech se rozvíjí "trampské hnutí". K cestě do vznikajících osad i k výletům do romantické krajiny kolem Davle začal být využíván ve velké míře vlak. Tehdejší cestování v přeplněných vlakových soupravách bylo považováno za součást dobrodružství a rekreace. Zřejmě právě v těchto letech získala lokálka svoji honosnou přezdívku "Posázavský Pacifik". Ta se objevuje i v textech trampských písní i příhodách nadšených cestovatelů.           V období II. světové války byla trať u Davle na několika místech přerušena, neboť v tunelech byly zřízeny improvizované dílny pro zbrojní výrobu.           Provoz železniční trati byl plně obnoven až ve druhé polovině roku 1945. Výletníci, chataři a trampové se znovu vraceli do svých osad, lesů a údolí. Posázavský Pacifik zažíval druhé období své slávy, která trvala přibližně do šedesátých let, tj. do počátku rozvoje automobilismu.           V posledních letech je možné se setkat na davelském nádraží se známými herci, zpěváky a režiséry, kteří zde často natáčejí s filmovými či reklamními štáby. "Most u Remagenu"           Starý most v Davli byl postaven v roce 1905. V roce 1968 posloužil jako kulisa k nafilmování válečného příběhu podle skutečné události "Most u Remagenu". V posledních letech se stává místem setkání Vehicle Clubu WW II. Starý most